11.Kapitola
27. březen 2012 | 22.15 |
Albus Brumbál vyšel ze dveří, těsně následován panem Weasleym, Ronem a Hermionou.
Rozhlížel se, hledal Harryho, nikde ho neviděl, a pak se podíval jiným směrem, tentokrát kolmo vzhůru. Vedle něj totiž dopadl kousek omítky.
Vzhlédl, stalo se to ve zlomku vteřiny.
Harry Potter, stál na samém okraji střechy domu Weasleyových, potopen v myšlenkách, zřejmě záměrně a bez koštěte.
Albus byl jediný, kdo zpozoroval že je hluboce zamyšlený, ale všichni ostatní pouze viděli Harryho padat.
Vytáhl hbitě hůlku, a provedl stejné kouzlo, které udělal v Harryho třetím ročníku, když tenkrát spadl z Nimbuse. Ale tentokrát, jeho pád nebyla náhoda.
A teď, to byl záměr.
Všichni s hrůzou sledovali, jak Harry padá, ruce ropřažené a v jeho tváři byl šťastný úsměv.
Jejich jedinou nadějí bylo Brumbálovo kouzlo, které alespoň Harryho pád trochu zpomalilo, ale zdaleka ne dost.
Brumbál zavřel oči, a jeho tři společníci odvrátil hlavy, když Harry dopadl na zem.
---
Z dálky k němu doléhal pláč.
Cítil bolest po celém těle, sice to nebylo nejhorší, jen kdyby se necítil jako kdyby ho přejel náklaďák.
´Nechci otevřít oči. Líbí se mi tahle tma ...´
Ale světlo proudící do místnosti ho k tomu nutilo, hřálo jej, navzdory chladu, který jeho spoluobyvatelé cítili po jeho marném pokusu, ukončit svůj život.
Harry mírně pootevřel oči. Nikdo si toho nevšiml, dokud se Harry nepokusil zvednout hlavu a bolestně nezakňučel.
"Harry!" zalapala po dechu paní Weasleyová, a snažila se zahnat slzy. Hermiona měla uplakaný obličej a byla až nezdravě bledá, Ron vedle ní na tom nebyl o dost lépe.
"Harry," řekl tiše. Harry byl trochu zmatený, ´proč je každý tak rozrušený?´ Chtěl dosáhnout na brýle, ale jeho tělo nechtělo spolupracovat, a tak to s bolestným zasyčením vzdal.
"Co se děje?" zeptal se tiše.
Paní Weasleyová vydala jakýsi udýchaný vzlyk. "Nic, drahoušku. To je v pořádku, konečně jsi vzhůru, všechno je v pořádku," řekla.
´No, samozřejmě... Já jsem vzhůru!´ pomyslel si Harry frustrovaně.´Sakra!´ zaklel v duchu a zamračil se.
Paní Weasleyové uklouzl další vzlyk a chytila ho za ruku, nic neříkala.
"Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal se tiše, po několika minutách.
"Dva dny," ozval se Ron, po chvíli. Harry zasténal, víc z bolesti, než z toho, co právě řekl Ron, a zavřel oči.
---
V příštích několika dnech to bylo těžké, protože se Harry uzdravoval.
Madame Pomfreyová ho přišla léčit, ve dne v noci ho obskakovala, k jeho smůle. Harry se z toho nakonec dostal, jen několik dní před termínem návratu do Bradavic, a Madame Pomfreyová tak neochotně opustila svého pacienta.
Harry byl naštvaný z toho, jak se na něj dívají jeho přátelé (a všichni ostatní v domácnosti Weasleyových, když na to přijde). Dívali se na něj unaveně, těch posledních ´prokletých´ pár dnů prázdnin. Nemluvil s nimi, vyhýbal se jakékoliv společnosti.
"Proč to děláš, Harry, proč se tak trápíš?" zeptal se ho Ron tiše, dva dny před návratem do Bradavic. On a Hermiona se na něj vážně podívali.
Tiše si povzdechl a odvrátil se od nich, nikdy neodpověděl. Nechtěl o tom mluvit, a určitě je nechtěl obtěžovat se svými problémy. To by bylo k ničemu.
---
Paní Weasleyová Harryho objala, a on pak nastoupil do vlaku. On, Ron a Hermiona mávali na rozloučenou, a pak si šli najít kupé.
Seděli mlčky asi minutu.
"Nikomu to neříkejte, o tom co se stalo, jo?" zaprosil Harry potichu. Ron a Hermiona přikývli na souhlas. Pak se mezi nimi opět rozhostilo ticho.
"A prosím, nedělejte si o mě starosti, jo?" řekl po chvíli.
Bolestný výrazy, které se jeho přátelům objevily ve tvářích, dávaly jasně najevo, že tohle nenchají jentak být. Jeho domněky se vzápětí potvrdily.
"Harry ..." začala Hermiona, ale Harry vzdychl a odvrátil se od ní.
"Harry ty víš, že si nemůžu pomoct," řekla. "Po tom, co jsi udělal."
"Ne! nemluv o tom!" Harry ji prudce odbil.
"Musíš o tom někdy mluvit." řekla Hermiona prostě, Ron však vedle ní vypadal, jako by o tom možná raději nemluvil.
Harry založil ruce na prsou, v odmítavém gestu, a opřel se hlouběji do sedadla.
O dvacet minut později.
Ron začal mluvit o famfrpálu aby nějak překonal to nepříjemné ticho.
Najednou se prosklené dveře od jejich kupé otevřely, a vstoupil blonďatý zmijozel se svými gorilami.
"Helemese, jestli to není Pottřík, zrzoun a mudlovská šmejdka!"
Ron vyskočil, pěsti sevřené, ale Harry a Hermiona ho automaticky chytli a drželi ho. Jinak by se na Malfoye vrhl.
"No, Pottere," odplivl Harryho jméno jako odpad, "můj otec tvrdí, že jsi se dosud nepřidal na naší stranu. A tak jsem si myslel, že jsi mohl přijít k rozumu ... Ale jak vidím, tak nejspíš ne ..."
Harry a Hermiona se marně snažili Rona udržet, ale on se jim vytrhl a skočil na Malfoye, vytáhl hůlku a zlomyslně ho praštil. Crabbe a Goyle se okamžitě na Rona zaměřili, ale Ron je v návalu vzteku jen odstrčil, a pak se stejně vrhl opět na Malfoye. Harry s Hermionou nakonec rozčíleného nebelvíra, odtáhli.
Mladý Malfoy s vyfasovaným monoklem, pak odkráčel zpět chodby a zabouchl dveře s takovou zuřivostí, že rozbil sklo v nich.
Hermiona si s Harrym ulehčeně oddechli.
O půl hodiny později k nim do kupé přišel Neville.
"Ahoj, všichni." řekl vesele. "Kdo to udělal?" Ukázal na vysklené dveře, a střepy na zemi.
"Malfoy s Ronem." zavrčel Harry. Neville se usmál.
"No, skvělá práce, Rone, já bych si na něj asi nikdy netroufl. Slyšel jsem, že střepy přinášejí štěstí. Museli jste se pěkně rafnout."
"Jo." zavrčel Ron, s rozšířenýma očima.
"Co provedl tentokrát?" zeptal se Neville nervózně.
"Říkal, že jeho otec tvrdil, že jsem na 'straně poražených', protože jsem se nepřipojil k Voldemortovi." uvedl ho na pravou míru Harry. A s pokrčením ramen sledoval jak sebou všichni trhli.
"Bezva Rone, udělal jsi skvělou práci, když odcházel měl slušnýho monokla." poblahopřál mu Harry ironicky.
Ron se otočil.
"Páni, to je dost nepříjemné. Mimochodem, neviděl někdo z vás viděl Trevora?" Všichni zakroutili hlavami. "No, já se radši půjdu podívat ještě k ostatním. Zatím." Usmál se na ně, a odešel.