4.Kapitola - Zlé sny

4. KAPITOLA - ZLÉ SNY

Sirius seděl v rudém křesle jen stopu od své postele. Oči opuchlé od slz hleděly slepě vpřed, i když vlastně nic neviděly. Z apatie jej ledovým křikem vytáhl mladík, který obsadil jeho postel. Bylo to jen několik hodin od okamžiku, co jej přivezli z Kvikálkova sem na Grimmauldovo náměstí 12. I přesto to byla už několikátá noční můra, která narušovala Harryho klidný spánek.

Vyskočil na nohy a spěšně Harryho utěšoval. Z Harryho vykřičených slov se nedalo poznat, jakou mají jeho zlé sny náplň. A Black si začínal myslet, že to možná ani vědět nechce, to jediné co si přál, bylo aby to už skončilo. Chtěl mít Harryho usmívajícího se ve svém náručí.

Chtěl mu vyprávět o rodičích, strávit s ním čas, doopravdy ho poznat. Něčemu ho naučit, pokud to bude chtít. Poradit mu, když ho o radu požádá. Chtěl mít prostě svého kmotřence u sebe – živého a zdravého. Jenže mladý Potter byl stále mimo. Po deseti minutách utěšování se chlapec, který přežil, zase uklidnil. Blackovi to ale přišlo jako půl noci.

Paní Weasleyová proklouzla tiše jako myška do Blackova pokoje. Našla tam kmotra se svým kmotřencem, jak spí v jedné posteli. Boubelka odložila nejprve tác s lektvary pro týraného chlapce na noční stolek. Pak obsah jednotlivých lahviček v kouzlila do chlapcova trávicího traktu. Mumlavé inkantace probudily Blacka.

"Moly?" nechápal její přítomnost rozespale. "Severus mi dal novou dávku lektvarů, jen dál spi, Siriusi." "Proč srabus ne..." vypadlo mu z unavené mysli to správně slovo. "Volal ho, Siriusi, naléhavě." obeznámila Blacka, vzala si zase prázdný tác a opustila Čmuchalovu ložnici. Sirius Black znovu kritickým pohledem zkontroloval Harryho a pak jej napodobil v činnosti. Oba tiše a klidně oddechovali.

**

Harry si ve svých nočních můrách znovu prožil všechno zlé ze svého dětství. Znovu zažil bolest každého výprasku, co od Vernova dostal. Zas a znovu cítil, viděl a slyšel všechno špatné – křivdy, rány, stud...

Všechno to vygradovalo až do šílené agonie cruciatu, který mu poměrně nedávno uštědřil Pán zla osobně. A pak se z ničeho nic všude rozprostřelo ticho a klid. Jeho spánek pokračoval dál, stejně jako jeho sny, avšak odteď měly nádech tajemna a voněly sladkým příslibem. Byl tam zase...

Šel tiše po kamenných schodech až nahoru na ochoz. Stál tam ve tmě jako hluchý. Hleděl na vysoký rozlehlý les před sebou, když tu chlapcovu pozornost upoutalo něco jiného... zvedl hlavu, aby vyhledal zdroj toho nažloutlého světla. Meteorit dopadl do lesa, který Harry ještě před okamžikem sledoval. Viděl náraz a výbuch, ale nic neslyšel.

Vlna šedivého prachu, hlíny a kamínků se po meteoritickém nárazu zvedla a začala se svou poutí přímo k Potterovi. Mladík nemohl udělat nic, zavřel oči a připravil se na smrt. Po minutě ale zjistil, že se nic podobného nechystá, takže otevřel oči. Smaragdové duhovky se rozšířily šokem, protože prachový opar obklopoval hrad, který byl chráněný třpytivým štítem...

**

Vysoký blondýn seděl ve svém sídle v pracovně se skleničkou zlatavého alkoholu v levé ruce. Jednoduše proto že v pravačce svíral brk, kterým čas od času napsal pár slov do pergamenu před sebou Do dopisu pro svého dlouholetého přítele vpisoval všechny pokroky, které učinil. Odvolával se při tom na veledůležitý úkol, který dostal.

Odložil prázdnou skleničku, aby se mohl podepsat, když zaslechl zaklepání. "Vstupte." pozval neznámého do své pracovny. S povýšeným úsměvem na tváři vešel jeho vlastní syn. "Potřebuješ něco, Draco?" teprve poté si všiml pergamenové obálky zapečetěné temně modrým voskem v chlapcově ruce.

"Sova s tímto dopisem dostala infarkt u mých nohou, otče. Je adresován tobě." odpověděl Draco a předal otci obálku. Ale když chtěl vycouvat z jeho pracovny, zastavil ho. "Ještě okamžik, synu." Draco překvapeně splnil jeho přání – v soukromí mu tak nikdy neříkal. Lucius roztrhl obálku...

V tu chvíli byl starší Malfoy potřísněn kyselinou, která mu začala okamžitě rozežírat kůži i nový, včera vyzvednutý, hábit. Žíravina nezpůsobovala téměř žádnou bolest. Takže bylo s podivem, že Malfoy křičel – nejspíš to bylo z leknutí.

Draco, automaticky vytasil hůlku, jediným mávnutím strhl z otce děravý hábit a dalším mávnutím ke skříňce s lektvary, aby přivolal neutralizující lektvar. Ten se však ve skříňce nenacházel. Zkusil to znovu – bez úspěchu...

Narcisa přispěchala do pracovny svého manžela v době, kdy její vlastní syn kropil Luciuse vodou z hůlky. Paní Malfoyové neuniklo, že byl její manžel prakticky nahý...

Po deseti minutách měl Malfoy místa, kde ho rozežrala kyselina, ošetřená a zafačovaná. S neutralizačním lektvarem v ruce zle zahlížel na nevinou obálku. Lektvar vlil na obálku, aby absorbovala a zničila kyselinu. Pak kouzlem opatrně vytáhl z obálky malý lísteček, na kterém byla vidět trochu rozpitá slova: "To máš za TO, bastarde!" od teď musel všechno dělal levou rukou, protože pravačku měl rozežranou od kyseliny.

**

Paní Weasleyová procházela večer jednotlivá patra, aby zkontrolovala svoje děti, Hermionu i Harryho, jak spí. Dvojčata sjela přísným pohledem, protože proti večerce protestovali. Když je jako správná matka zpacifikovala, bylo už Grimmauldovo náměstí tiché a klidné – to si tedy alespoň myslela do té doby, než vešla do Siriusova pokoje, kde sebou Harry v odpovědi na noční můru házel.

Chlapci, který přežil tekly slzy a všechny svaly měl v permanentní křeči. Moly s ním soucítila. S těžkým srdcem vyčarovala provazy, které chlapce k posteli pevně přikurtovaly.

Pak hůlku odložila a jala se Harryho uklidňovat jemnými doteky zkušené maminky. Mladík se však uvolnil teprve po tom, co jeho nová noční můra skončila. I přesto s ním zůstala po zbytek noci.

Nyní už jej ve snech nestrašila minulost s tím obrovským gotickým hradem, i když o tom se mu ještě občas zdálo. Nyní byly jeho sny plné hrůzných vizí budoucnosti. Vize se stupňovaly – byly horší a horší.

...

Sirius se vrátil až k ránu – dělal společnost vlkodlakovi, protože dneska byl úplněk. "Nějaká změna, Moly?" ptal se na půl úst, byl k smrti unavený a bylo to na něm vidět. Jeho obličej bílý jako nově nabílená stěna. Praštil s sebou do postele vedle Harryho. Natáhl se tak, aby mohl držet svou dlaň na chlapcově hlavě. V této pozici usnul...

Paní Weasleyová se tiše vyplížila z ložnice s malým úsměvem, zavřela za sebou dveře, v očích slzy. "Dobrou noc, chlapci." popřála kmotrovi a jeho kmotřenci přes zavřené dveře.

**

Harry se prodíral nějakým temným lesem. Cítil se špinavě a unaveně. Hábit se na něj lepil, tak podivným způsobem, skoro jako kdyby byl nasáklý vodou, ovšem Potter věděl, že to není voda. Prošel mezi dalšími stromy, až na okraj rozlehlého lánu. Ani nevěděl jak, ovšem stanul na rozhraní Zapovězeného lesa a Bradavických pozemků.

Automaticky vzhlédl k hradu, ale to co viděl jej omráčilo. Vždy přítomná mihotající světýlka v každém z oken byla nicotná oproti tomu, jakým způsobem osvětloval Bradavice požár, kterého byl nyní mladý Potter svědkem. "Ne." vydechl mladík, oči se mu zalily slzami. Zalovil ve vlastní kapse, aby se pokusil.... o cokoli!

Učinil pět kroků, než padl na kolena – došlo mu, že to nemá cenu. Škola byla skoro na prach a až by tam doběhl, tak by to bylo ještě horší. To ho zdrtilo. Slzy nepřestávaly kanout po lících a rozmazávat Harryho pohled na tu hrůzu. Na tu absolutní ztrátu naděje... naděje na vítězství. Byl si jistý, že díky tomuhle Voldemort vyhraje.

////////////////////////

Po jediném mrknutí se scéna změnila. Harry stál s vytasenou hůlkou v ruce na nádvoří Anglické školy magie. Proti němu též s hůlkou v ruce stál Pán zla – osobně. Levou rukou si utřel suché tváře – slzy tam nebyly.

"Přidej se ke mně, Harry Pottere. Nemáš šanci, to já jsem vítěz." usmíval se had před chlapcem, který přežil. "Můžeme vládnout spolu a přivézt zpět ty, co jsi ztratil, přejdi ke mně!" vyzýval ho. Ovšem chlapec mu nevěřil ani nos mezi očima (který tam prakticky nebyl).

Rozhodně ne po tom, co před několika okamžiky viděl. Věděl velmi dobře, stejně jako Lord Voldemort, jak to doopravdy je a neslyšel na jeho třpytivé pozlátko. I když to pomyšlení, že by to mohla být pravda, bylo lákavé a zajímavé. Avšak Voldemortovi se nedalo věřit, nikdy, tak proč s tím začínat právě teď?

"Senere." vyšlo mu z úst zaklínadlo, o kterém nic nevěděl, jako kdyby jeho tělo bylo ovládáno někým jiným, mocnějším, lepším... avšak tak cizím! Měl pocit, že nemá přístup ke svému vlastnímu tělu, jemuž viděl napřaženou pravačku. Připadal si jako vězeň ve svém vlastním těle, který nemůže ovlivnit nic – oční víčka, jediný prst, mimické svaly na obličeji, nebo jen narušit rytmus svého dechu. Byl cizincem ve svém vlastním těle.

Souboj s Voldemortem pokračoval tak dlouho! Do naprostého vyčerpání obou duelantů, takže jejich souboj nebyl rozhodnut, když oba společně v tentýž okamžik padli k zemi. Harry přemýšlel, jestli má začít plakat, nebo se smát.

////////////////////////

Nestihl začít s žádnou možností, což bylo štěstí, protože v dalším neobyčejném snu se objevil uprostřed srazu Voldemortových smrtijedů. Nejpodivnější na tom všem bylo, že byl součástí kruhu jeho přisluhovačů a nestál v jeho středu před Temným pánem. Doopravdy tam klečel někod jiný, někdo koho by v tak odporné společnosti nikdy nechtěl vidět – svého milovaného kmotra – Siriuse.

Mistr zamířil na kouzlem spoutaného Blacka a vyslovil mučící kletbu. Sirius křičel tak, že si někteří smrtijedi dokonce zakrývali uši. Potter na scénu před sebou jen hleděl. Hýbat se stejně nemohl, tak alespoň soucitně pohlížel na týrání člena své milované rodiny. Pak hadí ksicht přerušil svou zábavu.

Sirius lapal po dechu, když se dostatečně nalokal životodárného kyslíku, podíval se Voldemortovi do očí a sípavě pronesl: "Se mnou si dělej co chceš, ale propusť Harryho!" "Pottera?" ujišťoval se temný lord. "Jo!" vyrazil ze sebe mučený. Načež se Voldemortova ústa rozšířila ve zvláštně krutém úsměvu. "Přeješ si jej ještě naposledy před svou smrtí vidět, červe?" ptal se muže zlomyslně. "Ano."

"Harry, přistup k nám blíže, můj NEJVĚRNĚJŠÍ." pobídl ho, aby vystoupil z kruhu. Potter sice nechtěl udělat nic, oč jej ten bastard požádal, ale v tomto okamžiku na něm vůbec nezáleželo. Jeden smrtijed z Voldemortova nejužšího kruhu vystoupil. Pak si Harry sundal kapuci i svou masku, platinovou se zlatými žilkami, která skrývala jeho pravou identitu.

Siriovy oči byly náhle šokem katapultovány snad několik centimetrů od jamek, do kterých správně patřily, taková byla míra jeho překvapení znásobena zděšením, které náhle pocítil. Pán zla ani nemusel na Blackovo usmrcení použít kletbu – Blackovo srdce to neuneslo a zlomilo se. Zemřel, když zjistil, že je Harry Potter zradil.

////////////////////////

Černý kocour jej vedl skrz rozlehlé kamenné chodby hradu, o kterém se mu už nejméně dvakrát zdálo. Následoval číču do jedné z věží toho gotického hradu. Stoupal po točitých schodech téměř slepě – jen občas zahlédl konec kocourova ocásku. Zastavil se jen pár schodů od odpočívadla, na kterém na něj kocourek čekal. Kočičákovy zelené oči se jakoby zaleskly, když chlapec zůstal stát.

Pak se kocourek odvrátil a proskočil zavřenými dveřmi, které na odpočívadle byly. Harry nechápal, jak to udělal, přispěchal k těm dveřím a zkusil do nich vrazit – ani se nepohnuly. Tlačil do nich stále silněji, ale nemělo to žádný význam, když si překážku lépe prohlédl, zjistil, že se v její levé části nachází nevšední otvírací mechanismus. Zatlačil palcem na bodlinku, která se podobala malému párátku.

Pro otevření dveří nebylo třeba příliš mnoho tlaku, vlastně se jich Potter sotva dotkl, když tu se náhle otevřely. Potter na to hleděl překvapeně. Když se trochu vzpamatoval, vstoupil. Ocitl se v rozlehlé knihovně – musela být očarována kouzlem, protože jinak by se do štíhlé věže nevešla. Rozhlédl se kolem po kocourovi, ale nenašel ho.

Chlapce náhle rozesmutnil výhled z okna. Protože za ním byla jen vyprahlá pustina. Chlapec se rozhodl s tím něco udělat. Prohrabal celou knihovnu, pak našel knihu, ve které by mohlo být to správné zaklínadlo. Posadil se k oknu zády, aby se na tu hrůzu nemusel dívat, když odložil knihu před sebe na stůl, všiml si dvou srolovaných svitků. Nepamatoval si, že by tam předtím byly.

Pro tu chvíli to však nechal být – ponořil se do knihy, vázané v rudé kůži, kde vyhledal kouzlo, které chtěl. S úsměvem zaklapl knihu, vstal a přešel k oknu, ke kterému do teď seděl zády. Hůlkou obkroužil celý výhled, který mu okno poskytovalo. "Wladdeis bodeow!" přikázal se zavřenýma očima, když je otevřel – stál kolem hradu zase les, stejně jako předtím.