5.Kapitola - ´Moc nikoho, je nyní MOJE...´
6. duben 2012 | 03.43 |
Zápasila jsem s tím dlouho, neustále mě totiž ruší moji malí prckové :-). Doufám že se ta snaha k něčemu byla. Kapitola je pro všechny co komentují, a v noci nespí jako já :-D.
Reya
5.Kapitola - ´Moc nikoho, je nyní MOJE...´
"Mám to!" burácel ledový hlas pána zla, temným sídlem.
Voldemort byl ležérně rozvalený v zeleném koženém křesle. V ruce svíral sklenici s jantarovou tekutinou.
Ohnivá whisky, to byla pro něj jediná vášeň.
Po tváři hadího ksichta se rozléval blažený úsměv, pro nás však pro tuto chvíli, velice nehezký škleb.
Vždyť přece on, pán zla, nejvznešenější lord Voldemort, se konečně po pár měsících dostal k vytouženému cíli.
Starodávné svitky moci, dvojice zakladatelů a pradávných rivalů, ležely stále zapečetěny na jeho tmavém ebenovém stole.
´Moc nikoho, je nyní MOJE.
..´ proběhlo mu myslí.
Našel je v poklidné části mudlovského Londýna, v mudlovské zaprášené knihovně, mezi knihama těch mudlovských šmejdů.
Tedy, přesně tam kde by je nikdo nehledal, a Voldemort zjistil kdo to byl.
Při hledání informací v knihách, narazil na jakýsi dodatek od samotného Grindevalda, dodatek zněl:
"...moc nikoho, takhle to nazval Brumbál, ten slabošský zastánce mudlů. Podle něj, jde o sbírku kouzel nejmocnějších mágů, jaké svět vůbec zažil od doby Merlina.
Nemá ani potuchy že měl pravdu, ale je v tom mnohem víc. Víc, než on sám myslí ..."
Svitky si Voldemort vítězně odnesl do svého temného sídla, a jeho věrní smrtijedi, se postarali o krvavý masakr těch, kteří je před ním nevědomky kryli, již několik měsíců.
"Konečně! Celý svět mi bude ležet u nohou!" šíleně se zasmál a jedním douškem vyprázdnil sklenici.
Poté mu pohled sklouzl na výtisk Denního věštce, který mu donesli dnes ráno. Z titulní strany na něj opět zíraly smaragdové oči černovlasého mladíka, oči Harryho Pottera.
Jedním pohybem smetl noviny ze stolu, ´teď to ten spratek schytá´, Voldemort nenávistně zavrčel.
"A začneme s tebou Harry Pottere! Konečně budeš trpět jako já, budeš mě prosit o smrt...a až si budeš skutečně přát zemřít, budeš trpět ještě více! Za těch 13let v zatracení..." třískl sklenicí o desku stolu.
Poté se natáhl pro svitky, chvíli si je zálibně prohlížel, a pak se jal otevřít první z nich. Rozlomil rudou pečeť s erbem lva, a dychtivě roztáhl pergamen.
K jeho překvapení, byl však prázdný, vytáhl hůlku a párkrát na něj poklepal, přesně jak očekával, začala se objevovat slova, psána rudým inkoustem.
V rohu pergamenu se vykreslil velký lev který ihned ožil, a sledoval ho bystrýma očima.
Ztřež se msty,
vetřelče, vztáhl jsi ruku na můj majetek!
Ty, jež si přeješ vládu nad světem,
nejsi nic, leda zmetek!
Po moci se ti zachtělo,
leč tvé pravé tělo již dávno zemřelo.
Tvé temné duši,
se však zůstat zachtělo.
Tvá magie, nečistá jest!
Tohle se ti vrátí, tomu věz!
To pravím ti, v lásce a míru,
lord Godrik z Nebelvíru
Nechť zhynou ti, co rozsévají zlo!
Pánovi zla se vztekem rozšířily oči.
Znechuceně odhodil nebelvírův svitek na stůl, co nejdál od sebe a s přimhouřenýma očima sledoval, jak se svitek sám stočil opět do ruličky, a rozlomená rudá pečeť se sama vrátila na své původní místo.
Rozhodně nečekal, že by byly svitky takto zabezpečené, musely skrývat velkou moc.
Voldemort se pln očekávání natáhl po druhém svitku. Rozlomil zelenou pečeť s erbem hada, a pomalu pergamen roztáhl. Opět na něj párkrát poklepal hůlkou, a začetl se do textu psaného zeleným inkoustem.
Vítej, můj dědici!
Již několik pár set let, možná století, čeká tento svitek na tvůj příchod.
Prozradí ti všemocná kouzla života a smrti, a nejen to.
Musím tě však varovat, pokud se svitek dostane do rukou nepovolaných, budeš ztracen!
Važ má slova!
To pravím ti, v temnotě a ve zlu,
lord Salazar ze Zmijozelu
P.S.: Střež se před dědicem Nebelvíru, on jediný tě dokáže porazit stejně silnou mocí! Nyní stvrď má slova a tvou totožnost, svou čistou krví!
´To je ono!´ zajásal Voldemort v duchu, a ze záhybů svého hábitu vytáhl dýku.
Ostří se zalesklo ve svitu měsíce, který do místností pronikal skrz velké okno.
Voldemort se řízl do dlaně a nechal kapky své krve dopadnout na pergamen, ze kterého se vzápětí vynořila ostrá zelená záře, a zahalila celou místnost.
Když záře zmizela, svitek se ve Voldemortových rukou proměnil ve velkou knihu.
"Ano, konečně." zabručel Voldemort a ponořil se do pročítání kouzel.
---
Albus Brumbál seděl zamyšleně ve své pracovně.
Již několik dní ho trápil Harryho stav. Od doby co ho přivezli na hlavní štáb, už uplynul týden, a Harry se stále neprobouzel.
Vyzkoušel všechna kouzla co znal, ale nic nezabíralo, mohli jen čekat že se z toho snad Harry dostane sám.
Další věc co ho trápila, byla Voldemortova neaktivita.
Pravda, kromě onoho útoku na mudlovskou část Londýna, jakýsi zapadlý krámek s knihami.
Brumbál tušil, co tam Voldemort hledal. Jediné co však netušil, že to, co pán zla hledal, je již v jeho držení.
Nic víc, se však od té doby nedělo, jako kdyby Voldemort na něco čekal.
Do ředitelny vlétla sova s dopisem. Brumbál si od ní dopis s povzdechem vzal, a otevřel ho.
Albusi,
stalo se to, čeho jsme se obávali.
Popletal stále odmítá uvěřit, že se ty-víš-kdo vrátil.
Odmítl svolat sumit SKO (Světové kouzelnické organizace), odmítl tak nejen pomoc evropských zástupců, ale i těch amerických.
Musíme se postarat o to, aby byl svržen,
jinak se bojím nejhoršího.
A.Moody
Brumbál si povzdychl.
Popletal dělal problémy od té doby co se objevil Harry s mrtvým Cedrikem Diggorym v náručí, po třetím úkolu, v onom osudném turnaji.
Jeho smrt označil za nehodu, a Harryho spolu s ním, za lháře. Teď však, bylo třeba jednat rychle.
Starý kouzelník vytáhl kapesní zlaté hodinky, přesně za 5minut se měla konat vyjímečná porada fénixova řádu, proto se zvedl, zamířil ke krbu, a za chvíli už zmizel v zelených plamenech.
---
Temným sídlem se nesl šílený ledový smích pána zla.
Vše vycházelo, tak jak si naplánoval.
Na dnešek si svolal své nejvěrnější smrtijedy, rozhodl se jim zadat úkoly dříve, dokud jim Popletal hraje do noty.
Všem smrtijedům z jeho smíchu běhal mráz po zádech, když se řadili ve velké místnosti, kterou jejich pán určil k těmto schůzím.
Se zavířením svého hábitu rozrazil Voldemort dveře a vstoupil dovnitř.
Pokýval hlavou, a pak se usadil do pohodlného, zeleného křesla které si vyčaroval.
"Mí věrní, sešli jsme se dnes, abychom sjednotili všechny dosavadní plány v jeden." pronesl syčivým hlasem do ticha.
"Vaší prioritou číslo jedna, nyní bude Harry Potter."
Mezi smrtijedy to zašumělo.
"Toho kluka chci dostat živého, rozuměli jste?"
Odpovědí mu bylo souhlasné zamumlání.
"Až mi dovedete Pottera, zaměříte se na Popletala a Brumbála. Hned po nich, vyhladíme ten jejich Fénixův řád a Anglie bude naše. Teď jděte!"
"Můj pane, dovolte mi otázku." ozval se však vzápětí Malfoy, a všichni smrtijedi se zarazili, a vyčkávali co se bude dít.
Voldemort kývl hlavou.
"Jak se k tomu klukovi máme dostat? U těch mudlů už teď prý není..."
"Jaktože není?!" vyštěkl pán zla, opět pln vzteku.
"Zaslechl jsem tu bytrozorku Tonksovou, že prý to zapříčinili ti mudlové u kterých Potter žije. Dál jsem zaslechl něco o hlavním štábu, a pak taky o tom že se Potter nechce probudit." vyklopil ze sebe Malfoy senior rychlostí blesku. Když viděl, že se pán zla chystá každou chvíli bouchnout.
"Nemůže probudit, říkáš?" pronesl hadí ksicht ledově, a jeho rty opět skřivil nehezký úšklebek, až se všichni přítomní zachvěli.
Voldemort povstal, mávl hůlkou, a v rukou mu přistála kniha v zelené vazbě.
Chvíli zamyšleně listoval, a pak zvedl ruku s hůlkou.
"Carpe rectractum!"
Z jeho hůlky se do prostoru vznesla bílá mlha. Voldemort se mírně předklonil, a řekl: "Vyhledej mi Harryho Jamese Pottera!"
V mlze se jako na kolotoči, začaly objevovat obrazy lidí, to trvalo nějakou dobu, až se obraz ustálil.
Všem se nyní naskytl pohled, na tmavovlasého mladíka, který sebou nepatrně škubal ve své posteli. Jeho paže i nohy, byly připoutané k posteli.
Jeho tvář měla zmučený výraz, a z jizvy, na jeho potem oroseném čele, vytékal pramínek krve.
Voldemort opět zalistoval knihou, pak se otočil zpátky a natáhl ruku s hůlkou do mlhy.
"Videatour!"
Obraz se opět rozkomíhal, a když se ustálil, smrtijedi i Voldemort hleděli na náměstí plné mudlů, jen kousek od Děravého kotle.
Kousek domu však nebyl vidět.
"Mám tě Pottere..."