17.Kapitola

*Musím se zůstat vzhůru. Škoda, že nemají kávu zde ... počkat, jasně že ano. Vždyť mají čaj a kávu!*

Harry si vzpomněl na knihu od Hermiony co mu dala k narozeninám, a potichu se přesunul ke svému kufru. Posadil se na posteli a listoval v knize.

*Tady to je. Kouzlo jak udělat kafe. Samozřejmě, že jsem si mohl vzít neviditelný plášť a jít dolů do kuchyně ... No jo, to bude jednodušší, řekl bych.*

Vstal a sebral šálek ze stolu s vodou, a vrátil se zpět do své postele s nebesy a zatáhl závěsy.

Harry vyprázdnil šálek silné kávy velmi rychle. Spálil si jazyk, ale to bylo jedno. Více bolesti mu pomohlo neusnout.

Strávil noc nad kávou. Skončil s ošklivou bolestí hlavy, protože nebyl zvyklý, na tolik kofeinu.

Přestože se snažil se spát jen každou druhou noc. Dnes večer se mu to nepodařilo.

---

"Rone," řekla Hermiona. "Musíme si promluvit o Harrym.

Stín bolesti přelétl přes Ronovu tvář.

"Nemůžeš na něj být naštvaný, oba by jsme neměli. Opravdu moc nás potřebuje."

Ron se jí zadíval do očí.

"Proč to dělá?" zeptal se skutečnou bolestí v hlase.

 "Jen on ví proč. Věci které viděl, věci o kterých se mu zdá, věci které prožil ..." Hermiona zavrtěla hlavou.

"Jen on ví proč."

 "Jen bych si přál, aby se nám svěřil se svými problémy. Než aby...."

 "Já taky."

 "Možná, že když budeme přehlížet jeho nálady, a kdyby jen jeden z nás mluvil s ním sám nějaký čas, mohli bychom to z něj nějak dostat."

 "To je opravdu dobrý nápad."

 "Myslím, že bys to měla být ty." Ron rozhodně pokýval hlavou.

 "Co? Proč já?"

 "Jsi lepší na takové věci. Myslím, že by byl ochotný s tebou mluvit. Můžeš to udělat, Hermiono. A já se mu omlouvím," dodal.

"Harry?" Ron se blížil k jeho nejlepšímu příteli. 

"Jen jsem chtěl říct, že se omlouvám za to, že jsem na tebe byl naštvaný a tak."  Jeho slova byla pomalá a trhaná, jak bylo těžké se omlouvat.

Harry se podíval nahoru a viděl, že Ron to myslí upřímně, a věděl, jak těžké muselo být pro něj to říct.

 "To je v pořádku," řekl prostě. Ron vydechl úlevou.

*Ty jsi se omlouval že jsi mě zachránil, proč?* Harry nemohl myslet.

"Ahoj, Harry," řekla Hermiona, která se právě objevila vedle Rona.

 "No, já, lepší bude když půjdu, ehm .

.. jo," vykoktal Ron, a zmizel.

"Co to mělo znamenat?" zeptal se Harry.

 "Já nevím," zalhala Hermiona.

Zavládlo nepříjemné ticho.

"Ehm ... co se děje?" zeptal se Harry.

 "Ach, nic, nic. Takže ... jak se cítíš v poslední době?"

 "Eh. Dobře."

*Jako kdyby šlo říct jí pravdu. Harry Potter? opravdu na tom není o nic lépe, než byl dříve. On se jen snaží vyrovnat a přijít s novým a lepším plánem na sebevraždu, a sebrat k tomu odvahu ...* Harry se ušklíbl.

"Nejsem ráda že ti vzali ten lektvar."

*Proč?*

"Jak se ti daří?"

Harry pokrčil rameny. Opravdu nechtěl o tom mluvit.

"Takže ... už máš domácí úkoly?" řekl ve snaze změnit téma.

 "Opravdu, Harry, zajímá mě to."

 "Já nevím ... někdy jsem prostě spát vůbec nešel."

 "Jak to děláš, že nespíš?"

 "Káva, většinou." Harry sebou trhl.

*Většinou?Neměl jsem to vůbec říkat!*

"Co ještě?"

*Sakra.*

 "Ehm ... studená sprcha."

*To je dobře. Neřekl jsem, že "většinou" nebo "někdy", nebo něco podobného!*

"To musí být opravdu těžké. Jak často jsi vzhůru?"

 "Každá další noc nebo tak nějak." zamračil se Harry.

 "Wow. Takže je to každou noc?"

 "Voldemort? Většinou."

*Sakra! Co jiného může být kromě Voldemorta? PFFFF!*

"Takže máš další sny, taky?"

"Ehm ... někdy jo."

"A o čem jsou?" Harry si povzdechl hluboce povzdychl.

"O turnaji?" Harry vstal.

"Poslouchej, já musím jít. Uvidíme se později."

"Myslel jsem, že se ER ... jo," řekl Harry, Ron ležel roztažený přes jeho postel.

 "Co?" řekl a posadil se.

 "Myslel jsem, že se ER ... jo," řekl Harry a sedl si na postel.

Ron se zasmál, zahlédl výraz v Harryho tváři, který ukázal, že není šílený.

Ve skutečnosti, bylo v plánu něco jiného, ale nechtěl bojovat s Ronem už, zejména proto, že se mu Ron omluvil. Samozřejmě, že nevěděl, že Hermioniny otázky byly Ronův nápad. Jediné, co věděl, bylo, že věděl... a o tom to bylo...