Užijte si pokračování a hezké prázdniny, dovolené a pod...
Višnu
Celý Řád seděl v jídelně na Grimmauldově náměstí 12. Brumbál se doletaxoval jako poslední, takže byli všichni a schůze mohla začít. "Molly?" oslovil ředitel mamku početného klanu Weasleyů. "Kde je Sirius." "Spí nahoře s Harrym. Byl po včerejší noci unavený." obeznámila ředitele Bradavic.
"Situace na ministerstvu je neúnosná." začal svůj proslov, který měl způsobit sesazení Popletala z jeho postu hlavy jejich kouzelnického společenství. Neměl však možnost svou myšlenku dokončit, protože po úvodní větě se ozvala obrovská rána, a pak se dokonce začaly zdi hlavního štábu třást. Klepaly se tak strašně, že z nich popadaly veškeré obrazy, jen obraz bývalé paní domu stále visel na zdi.
Nahoře v patře
Harry s sebou přestal škubat. Najednou byl klidný a celý narovnaný, hned na to otevřel oči. Jeho spoutání mu dovolovalo se pohybovat jen sporadicky. A tak těkal pohledem po pokoji, až pak si všiml Siriuse, byl jen kousek od něj.
"Siri... Siriusi." dostal ze sebe s obtížemi a ještě k tomu šeptem. Muž se ve spánku zamračil a víc se stočil do klubíčka. "Siriusi." zkusil jej znovu Potter probudit, tentokrát to šlo už lépe. "Siriusi vstávej!" zachrčel. Byl už skoro zoufalý, tak se rozhodl si raději odrovnat hlasivky.
"SMRTIJEDSKÝ ÚTOK!" zařval na svého kmotra, který se na posteli napřímil. Pak se jeho oči rozšířili překvapením, avšak v tutéž dobu se dům otřásl. A Black spadl z okraje postele na zem. Potter se zase položil zpět na své místo na posteli, byl k smrti unavený. Navzdory tomu si prohlížel pokoj kolem sebe. Zdi se klepaly pod náporem smrtijedských kouzel.
Black se posbíral ze země, popadl hůlku, která díky otřesům spadla též na podlahu a mávl s ní směrem ke svému kmotřenci, díky čemuž jej osvobodil ze spoutání. Přešel k chlapci vrávoravou chůzí. "Musíme vypadnout, smrtijedi už jdou." nabádal mladíka. "Já vím." vydechl chlapec a snažil se postavit – nešlo to. Stál jen asi vteřinu, a pak se skácel k zemi.
Neležel na zemi, to ne. Jen klečel u postele a nemohl se zvednout. "Pomůžeš mi, Siriusi?" optal se, protože prostě nebyl schopný se udržet na vlastních nohách. Když se ptal – Sirius už se jej snažil podepřít.
Na náměstí jakéhosi Grimmaulda
Smrtijedi se společně s Lordem Voldemortem přemístili na okraj malého náměstíčka, jen kousek od Děravého kotle. Vůdce zla se s jistotou vydal vyhledat ukrytý dům – Sídlo Fénixova řádu- odbojové organizace, která byla trnem v oku většímu počtu černokněžníků.
Hadí ksicht zastavil mezi domy 11 a13. S úšklebkem zářil svou hůlkou do spojnicového sváru, který ty domy zdánlivě spojoval. Alespoň tak to viděli mudlové. Avšak on cítil velké množství magie, které se po jeho první kletbě uvolnilo. Smrtijedi neváhali a též přidali svá kouzla. Dům, který býval pýchou rodu Blacků, se pod jejich kouzly chvěl jako list ve větru.
Po chvíli se dovnitř smrtijedi vlámali skrz hlavní vchod. Několik jich zaútočilo na větší množství členů Řádu vycházejících z jídelny. Několika se podařilo vystoupat do vyšších pater – chtěli zachránit i teenagery, avšak Smrtijedi jim byli v patách. Členové Řádu minuli Siriuse, který už podpíral Harryho. Dvojice vyšla na chodbu.
Ze schodiště na ně naběhlo několik Smrtijedů. Potter se nezvládal vyhnout do strany, takže zachránil sebe i svého kmotra před kouzlem tím, že uvolnil trápené nohy. Což mělo jasný následek – stáhl Siriuse k zemi. Tím mu zachránil život. Vyměnili si se smrtijedy několik kouzel, bohužel Black schytal uspávací kletbu a Potter o minutu později odpadl vyčerpáním. Maskovaní muži vzali Harryho, a když chtěli vzít i jeho kmotra, vrátili se členové Řádu a kouzly smrtijedy odehnali...
Venku se Smrtijedi s omdleným Potterem přemístili do Volemortova sídla. Dotáhli jej přes místy zaprášené chodby až do nejtmavšího pokoje, který v sídle zla byl. Pokoj nebyl nijak přepychově zařízen, ani zima v něm nebyla. Voldemortovi nohsledi odložili chlapce na malou extrémně tvrdou postel...
**
Když se Potter poprvé dotkl podlahy Voldemortova sídla, tak se v tamější knihovně rozzářila jedna dlouho schovávaná kniha. Na stole v knihovně však kromě této zlatě žhnoucí knihy ležela opodál ještě další kniha, ta Zmijozelská. Na jejíž vazbě se stočil kouzelný had stříbrné barvy.
**
K překvapení všech služebníků Lorda Voldemorta se jejich pán tvářil docela spokojeně. A to navzdory tomu, že nikoho kromě toho proklatého a všemi chtěného Pottera nechytili. Řád uprchl krbem, přemístěním, nebo přenášely. Dokonce zachránili i ty svoje haranty. Po hlavním štábu zbyly jen čmoudící rozvaliny...
Poté v Doupěti
"Nevyčítej si to, Tichošlápku, nemohl jsi nic dělat." snažil se svého přítele Lupin trochu uklidnit. Navzdory tomu, že měl vlkodlak kvůli tržné ráně na hlavě obvaz. Vlkodlaci jsou všeobecně dost odolní jedinci. "Já, tady nemůžu jen tak nečině sedět, Remusi! Ne, když si představím, že..." "Tak si nic nepředstavuj!" zatrhl mu pokračování Lupin. Aby zastavil to mrazení v zádech, které měl.
**
Avšak útok na sídlo Řádu byla jen první úspěšně završená mise, kterou byli smrtijedi Pána Všeho zla pověřeni. Ten druhý úkol se týkal někoho úplně jiného...
Několik temně oděných čarodějů se přemístilo před bílý laťkový plot. Za plotem se rozprostíralo několik metrů čtverečních anglicky upraveného zeleného trávníku a za ním stála prostorná bílá vila. Smrtijedi jednoduchým mávnutím povalili nový plot a vydali se k domu. Naprosto opomíjeli cestičku pro návštěvníky, po které by jistě spořádaně šli, kdyby zde nebyli s pověřením Pána Všeho zla.
Dostali úkol a přišli ho splnit. Víc nic. Tak jednoduché to bylo. Dorazili k bílé vile, po jejíž jedné straně rostl divoce a nespoutaně břečťan. Zámek na dveřích zazářil v odpověď jednoho z nich – toho co máchl hůlkou, aby je odemykacím kouzlem vpustil dovnitř. Dveře se tiše otevřely dokořán. Smrtijedi po jednom vstoupili do vstupní haly.
Měli hned několik možností kudy se vydat. Mohli začít stoupat do patra po jednom ze dvou schodišť, nebo projít jedněmi z trojice dveří, které vedly z této místnosti. Domnívali se, že muž pro kterého byli posláni bude spát ve své posteli. Odhadli tedy, že ložnice pána domu bude v patře. Vystoupali tedy po schodech do patra.
Tiše, aby svou oběť nevzbudili, se plížili chodbami a systematicky prohledávali jednotlivé pokoje. Ložnici vlastníků domu nalezli až na samém konci chodby. Jednoduchým omračovacím kouzlem odrovnali ministra kouzel i jeho ženu.
Maskovaní čarodějové se vydali z ministerského sídla. Byli šťastní a neopatrní, přeci jen už měli osobu pro kterou přišli. Vyšli hlavním vchodem na zelený perfektní trávník. V ten samý okamžik se před ministrův dům přemístila hrstka bystrozorů.
Strhl se boj, na který jim svítil ubývající měsíc – světélka létala po ztemnělé zahradě. Vypadalo to jako ohňostroj. Barevné kletby občas zasáhly svůj cíl. Ovšem tito smrtijedi nebyli žádnými nováčky! Přemohli tu hrstku ministrových ochránců během necelých dvaceti minut.
Zlo překročilo bystrozorská těla a vydalo se zpět na silnici před nyní rozbořený bílý laťkový plot, aby se mohlo přemístit zpět před svého pána a pochlubit se, jak úspěšné bylo...
Ráno druhého dne v Bradavicích
Správní rada Bradavické školy čar a kouzel se znovu po dvou měsících nic nedělání znovu sešla. Na této schůzce nemohl chybět Albus Brumbál, jako ředitel. Avšak ani Lucius Malfoy, který by se případně mohl vymluvit na svá zranění. Pod volnějším hábitem měl nové obvazy, které zakrývaly tu spoušť, kterou na jeho těle zanechal ten neznámý lektvar.
Několik radních však chybělo... Jeden z až dosud chybějících starších se doletaxoval, o téměř půl hodiny později, s alarmující zprávou na rtech. "Smrtijedi zaútočili na ministrovu vilu a odvedli Korneliuse i jeho ženu." vyrazil ze sebe rychle, a pak se snažil popadnout dech. Muž vypadal dost vyčerpaně a jeho sípání bylo jasně slyšet celou ztichlou síní. Jeho sdělení totiž ostatním radním vyrazilo dech.
Po několika minutách ticha položila jedna členka rady své stupidní otázky: "Kdo? A Proč?" "Jeden z bystrozorů tento útok na ministra přežil a vypověděl, že to bylo asi patnáct mužů v černých hábitech s kovovými maskami na obličeji. Podle mého se až příliš podobali přisluhovačům Pána Všeho zla." obeznámil radní své kolegy.
Albus Brumbál přijal nově nabyté informace kladně. Vlastně tyto události vyřešily mnoho problémů. Teď už jen chybělo dosadit do ministrova křesla toho správného člověka...