Seděl jsem na rozvrzané staré houpačce, hlavou mi plynulo tolik myšlenek. Zvrácených, krásných, přemýšlel jsem nad tím jaký by byl osamělý život. Poslední dva týdny co jsem zpátky v Zobí, jsem nad tím přemýšlel často. Potom co mi Brumbál s milým úsměvem oznámil že je to pro moje vlastní dobro, být tady sám s Dursleyovými. Zatřepal jsem hlavou, na chvíli jsem se podivil že mám tak dlouhé vlasy, skoro jako Snape... ušklíbl jsem se nad představou mého nejoblíbenějšího profesora.
Počkat, nejoblíbenějšího?! Ačkoli proč ne, chová se zmijozelsky a nezasahuje ostatním do života.
Zatímco se moje myšlenky ubíraly tímto tempem, slunce pomalu zapadalo, a na múj obličej padl chmurný stín, budu muset jít. Pomalu jsem se postavil a otráveně se vydal zpět k domu.
Pomalým krokem, přitom je to pouhé dva bloky, jsem kráčel do jámy lvové.
Právě jsem překročil cosi na zemi, letmo jsem zahlédl trojúhelníkový tvar jakéhosi předmětu který tam ležel. Bez zájmu jsem šel dál už teď mě určitě čeká strýc, jdu pozdě.
Mé myšlenky však přerušil podivný zvuk který jen velmi vzdáleně připomínal přemístění. Zastavil jsem se a rozhlédl se, nikde nic, pokrčil jsem rameny. Brumbál sem nejspíš rozmístil nějaké hlídače, odfrknul jsem si, a opět jsem udělal pár kroků.
VŽUMMM!
Nadskočil jsem leknutím, přede mě se snesla temná postava.
Srdce ni bušilo o překot, ať to byl kdokoliv připomínalo mi to mozkomora, slyšel jsem jak dotyčný dýchá, měl jsem dojem že mi všechny vlasy odpadly hrůzou když ke mě natáhl ruku v černé rukavici. Byl jsem jak opařený neschopen pohybu.
"Dej mi zpět mou relikvii!" zachrčel na mě ten kdosi. Byl to hlas i šepot, nedávalo to smysl.
"Nevím jakou máte na mysli já o..." zasekl jsem se když mi skočil do řeči.
"Ztratila jsem ji někde tady, pomoz mi prosím...na oplátku ti něco dám, Harry Pottere."
Můj mozek pracoval na plné obrátky, děsilo mě že zná moje jméno. Sakra, klel jsem v duchu, co teď. Počkat, ta věc na té zemi, otočil jsem se a vydal se k tomu místu. Ta věc tam byla, pomalu jsem ji zvedl. Byla to malá trojúhelníková krabička s podivnými ornamenty, jako v transu jsem se otočil zpátky k postavě.
Nebyla tam! Málem jsem nadskočil když mi někdo položil ruku na rameno.
"Tohle?" můj hlas se třásl.
"Díky, a teď můj dar pro tebe."
Neznámá si vzala krabičku z mých skřehlých prstů, uložila si ji někam do temnoty svého pláště a stáhla si rukavice.
Zamrkal jsem, její ruce byly zářivě bílé a krásné. Učarovaně jsem sledoval jak je zvedá k mé tváři.
"Budeš mi pomáhat s těmi co to nezvládli, starými i mladými dušemi. Vycítíš je na míle daleko, převedeš mi je na druhou stranu. Nebudeš mít tolik osamělý život než je třeba, a toto je dar ode mne. Dar, od samotné smrti." dořekla a rozplynula se.
Nechápal jsem co se stalo, byl jsem rozpláclý na chodníku a z očí mi tekly slzy? Zavrtěl jsem hlavou asi se mi to zdálo.
Zvedl jsem se a konečně se vydal domů, pokud by se to domovem dalo nazvat.