3.Kapitola-Omnis vita supplicium est

Už jsem nepochyboval o tom, že je to pravda. Byl jsem přesvědčený že je to opravdu tak. A byl jsem rád. Zaslíbil jsem se smrti, bylo jisté pouto mezi námi oběma, i když jsem si to zprvu nechtěl přiznat, byl jsem rád že nejsem sám.

Dnes jsem se rozhodl dát do kupy. Ráno jsem vstal oblékl se, v rámci možností do nejlepších kousků po Dudleym, a vyrazil do ulic.

Mé kroky směřovaly ke Gringottům, aniž bych vyvolal zbytečnou pozornost vyzvedl jsem si nemalou částku peněz, směnil jsem ji na mudlovské peníze a zdekoval se zpět do Londýna. Zamířil jsem, ač nerad, do krámu s oblečením. Odcházel jsem jako pravý gentleman, v černé košili s rudou kravatou, v černém delším saku a černých přiléhavých kalhotách, a vše doplňovaly černé boty z lesklé kůže. Další kousky mého nového šatníku jsem si nesl v elegantní tašce.

Nyní jsem nevěděl kam zajít, když se mé oči stočily k nemalému krámku s knihami. Vešel jsem dovnitř, a aniž bych nad tím moc přemýšlel, prošel jsem do oddělení Záhady. Mezi regály byly dlouhé stoly z tmavého dřeva a na nich zelené lampičky. Nikde nikdo. Odložil jsem si tedy nákup na židli a prohlížel si mudlovské knihy.

Právě jsem zíral na titul knihy Fenomén: Záznam elektronického hlasu, když se zpoza rohu rázným krokem vyřítil mladík zhruba ve stejném věku já. V ruce třímal knihu v černé kůži, a jeho zjev ve mě zanechal několik otázek. Vlasy měl tmavé dlouhé téměř na ramena, černé oči, na krku se mu houpal přívěsek ve tvaru pentagramu, a na sobě měl černou koženou bundu. Zvedl tázavě hlavu a zadíval se na mě.

"Na co zíráš kámo?" zavrčel na mě. "Co seš zač, funusák?" ušklíbl se a dál se věnoval knize.

Pozoroval jsem ho, zaujal mě jeho styl. Pomalu jsem se přikradl vedle něj.

"Nemohl bys mi poradit s výběrem knih?" zeptal jsem se potichu.

"Jasně, co tě zajímá? Ďáblova bible, duchové..?" chtěl pokračovat.

Připadalo mi že je do tohoto tématu blázen, pokýval jsem hlavou. A přemýšlel jsem co vlastně hledám. Všechny věci jsem v poslední době dělal tak nějak automaticky, nohy mě sami donesly sem. Nehledě na to, že mě děsila má nemalá znalost latiny, kterou jsem nikdy neovládal.

"Omnis vita supplicium est" pronesl jsem potichu, ale on mě přesto slyšel.

"Říkal jsi něco kámo?" udiveně zvedl obočí.

"Tajuplná místa, nebo děsivá místa..." zadíval jsem se mu do očí.

Usmál se, skutečně byl do tohohle téma blázen, nemýlil jsem se.

"Zkus tohle. Lidi tam jezdí z celého světa, aby to sami skončili, bude se ti to líbit." řekl, a položil přede mne knihu: Les smrti: Aokigahara.

"Děkuji, Lewisi." poděkoval jsem a odešel knihu zaplatit.

"Tak tohle bylo sakra divný!" řekl si pro sebe Lewis a zatřepal hlavou.

---

Kráčel jsem zpět do Zobí. Lidi si mě prohlíželi s respektem v očích, a uhýbali mi z cesty. S křivým úsměvem jsem dorazil před dům Dursleyů a zadíval se na nebe.

Slunce zapadalo v krvavých červáncích, a mě přelétl přes obličej chmurný stín.

"Dnes večer bude prolita krev..." řekl jsem a odešel do domu.

Netušil jsem však že má slova slyšela osoba v tmavém plášti, mastnými vlasy a hákovitým nosem.

Omnis vita supplicium est-Celý život je trestem