4.Kapitola-Nejhorší smrt je z vyděšení

No vidíte to? Sama si říkám jak to že tu sedím, je 1:28 ráno já přišla z práce a ještě mám energii vám přihodit kapitolu. Doufám že se vám moje oběť bude líbit, pokusím se o trochu delší. Samozřejmě tak aby mi neodumřely všechny mozkové buńky, a byla jsem schopná zítra normálně fungovat :D ale dost mého žvanění...Pusťte se do toho!

Komentáře vítané, dobrou s kobrou! Reya :D

P.S."když pánev letí vzduchem, je lepší býti duchem" :D

-------

Mé myšlenky byly natolik zmatené, že jsem si neuvědomil při svém odchodu na nákupy, vyměnit oblečení. Co mě čekalo když jsem otevřel domovní dveře mě zaskočilo a vyděsilo zároveň.

Při pohledu na rozzuřenou tvář strýce Vernona, svírající v ruce svůj drahý kožený opasek, jako kdyby to byla smrtící zbraň, byl k nezaplacení. Ironicky jsem vzdychl, ležérně si povolil kravatu a odložil jsem svůj nákup vedle sebe.

Uhladil jsem si sako a vyčkávavě se zahleděl strýci do očí. Copak strýčku? Závidíš mi peníze? To se nedělá...

"Tak pán byl nakupovat! Živíme tě skoro 16let ty spratku, a ty si přijdeš takhle...!" prskal, a mával rukama jak ryba na suchu, očividně mu došly slova, chytal se rukou stěny a oddychoval jako by uběhl maraton.

Což by v jeho případě bylo velice komické.

Naklonil jsem hlavu na stranu, a čekal jestli má ještě něco na srdci. Jeho oči podlité krví mě sjížděly od hlavy k patě, a pulzující žilka na jeho čele si vyžádala mou pozornost.

Chtěl jsem se plácnout do čela ale doslova jsem hltal každý strýcův pohyb, viděl jsem ten strach v jeho očích, když jeho ruka sklouzla na hruď a chrčivě se sebe snažil dostat slova. 

"Klid, nejhorší smrt je z vyděšení, strýčku."

Jeho oči se rozšířily hrůzou, usmál jsem se. Ďábelský úsměv mě neopustil ani když mě někdo odstrčil stranou.

"Drahý! O můj bože!"přiřítila se Petunie z obýváku a svého manžela začala hladit po zádech.

"No tak, bude to dobré, dýchej pomalu..." a pomalu ho odváděla do obývacího pokoje aby si sednul. Podařilo se jí ho dostat na sedačku, a upalovala do kuchyně pro sklenici vody. Zíral jsem na tuto scénu již s neurčitým výrazem.

Hmm. To tedy znamená že žádný výprask nebude! Ušklíbl jsem se, má společnice na mě má velice nežádoucí vliv, ach ta ironie.

"Zmiz ty zrůdo!" křikla po mě Petunie a zabouchla mi dveře od obýváku před nosem.

"Jak je libo." prohodil jsem, sebral nákup a šel do svého pokoje.

Vybalil jsem si jen pár nezbytných věcí, knihu (tip od Lewise) pár kousků oblečení, a hygienu. Ze starého kufru letěla slušná kupička starých věcí, včetně oblečení po Dudleym.

Poté jsem se zaujetím otevřel knihu.

Na úvodní stránce byla fotografie lidských pozůstatků, částečně porostlých mechem, a zaneřáděné havětí z lesa, vykulil jsem oči, ten někdo tam musel být dlouho... zvláštní.

Otočil jsem na další stranu.

Les Aokigahara leží na úpatí nejslavnější japonské hory Fudži.

Místní geolog Azusa Hayano objevil osobně v lese nejméně stovku mrtvých těl – ale ani jemu není úplně jasné, proč se z hustého a krásného lesa Aokigahary stalo místo smrti. Nejvíce mrtvol se nalézá v srdci lesa, na místě nazvaném Jukai, neboli moře stromů....

zasekl jsem se, oknem do mého okna probliklo modré světlo, a zas, a zas.

Rozčileně jsem knihu odložil, krásná kniha!

A přešel jsem k oknu abych zjistil co se děje.

Pod oknem na tetině krásně udržovaném trávníku byly zaparkované dvě auta s modrými majáky které blikaly jak splašené. A sakra! Asi jsem to opravdu přehnal.

Najednou se dveře ke mě do pokoje otevřely a dovnitř nakoukl jakýsi chlápek.

"Halo? Mohl byste prosím na chvíli dolů? Potřebujeme pomoci s vaším strýcem."

Přikývl jsem a už jsme scházeli po schodišti dolů. Strýc Vernon byl stále na sedačce kam mu pomohla Petunie, která stála vedle něj byla bílá jak stěna a držela jeho ruku jako klíště.

"Potřebujeme ho dostat na nosítka, bohužel jsme jen čtyři a Váš strýc není moc lehký, mezi náma." naklonil se ke mě ten chlapík. Nechápal jsem jak je možné že to strýce takto skolilo.

Nakonec se úspěšně dostal až do sanitky. Sledoval jsem jak zběsile ujíždí, dokud se neztratila v zatáčce.

Rozhlédl jsem se, bylo hezky, byl teplý vzduch a lehký větřík profukal mými vlasy. Za nedalekým keřem jsem cítil něčí přítomnost, ale hodlal jsem to ignorovat. Proklatej Brumbál!

"Je to všechno tvoje vina!" ozval se křik z domu, a až k domovním dveřím doletěla tetina oblíbená pánev.

"Nevracej se ty zrůdo!"

"Acta est fabula" prohodil jsem a pomalu jsem odcházel ke svému oblíbenému hřišti.

Přemýšlel jsem co teď budu dělat, Voldemort se vrátil, jsem cíl číslo jedna, musím si najít úkryt. Budu muset požádat svou společnici o pomoc.

Vzdychl jsem, jak je ten svět krutý!

Acta est fabula. - Hra je u konce.