5.Kapitola-Činy, ne slova

Hey again! :D poslední kapitola tohoto roku... je mi líto ale nebudu mít potom čas... ale v lednu přidám další...

Tímto Vám přeji všem krásné Vánoce a veselý vstup do Nového roku 2014. A doufám že se opět všichni zde sejdeme :)

Reya

P.s.: při popisování místností, si vzpomeňte na matrix 2 :D čerpala jsem trošičku odtud!

------

Jsem v háji! Podrážděně jsem pochodoval k dětskému hřišti, abych vymyslel co udělám dál. Mé podvědomí mi říkalo že dnes se stane něco hrozného, ale pro mne významného. Usednul jsem na prázdnou houpačku.

Hřiště bylo již prázdné nikde ani noha, a tak jsem se raději ještě rozhlédnul jestli někde někdo není. Abych neměl svědka k tomu co jsem hodlal udělat.

Před týdnem bych si řekl, že je to pitomost, volat smrt ažádat ji pomoc. Ale teď? Byla moje spása. Ačkoli jsem netušil zda mě uslyší, zkoušel jsem jen tak pronést "Smrt". Pokrčil jsem rameny, a vduchu jsem si říkal, nejsi blázen!

"Smrt! Můžu  tebou mluvit? Mám problém!" pronesl jsem hlasitě, a doufal jsem že v okolí m osoby skutečně nikdo není. Bláznivý teenager který volá smrt! Kdo to kdy viděl.

Nic se nedělo, rozhodl jsem se že počkám, třeba má práci. Pousmál jsem se.

O půl hodiny později, jsem naštvaně nakopl kamínek na zemi až odlétl k dětskému pískovišti.

"Co mám teď ksakru dělat" zavrčel jsem si pro sebe, když jsem najednou ucítil chladné známé objetí. Sklonil jsem hlavu, její ruce opět pevně omotané okolo mého těla. Úlevně jsem vzdychl, a napětí v mých ztuhlých svalech se uvolnilo.

"Už jsem myslel, že nepřijdeš..." řekl jsem potichu.

"Jen klid, maličký, za tebou bych přišla až do horoucích pekel..."zašeptala ledově do mého ucha, rukou v kožené rukavici mi prohrábla vlasy a pohladila po tváři.

"Copak se děje maličký?" ozval se lehký svist, a ona se objevila těsně přede mnou. Pokýval jsem hlavou, uklidňovala mě, to bylo dobré znamení.

"Nevím co se se mnou děje... já, asi jsem způsobil svému strýci infarkt, a teta mě vyhodila z domu. Jde po mě Voldemort, a já teď nevím..." přiložila mi ukazováček na rty, a přerušila tak mé nesrozumitelné breptání.

"Šššš, něco vymyslíme, vemu tě na zbytek prázdnin k sobě, alespoň se budeš moci doučit vše potřebné. Neboj se maličký tvé věci ti přemístím. Teď půjdeme!"

Nabídla mi ruku.

Trvalo mi chvíli, než můj mozek zpracoval, to co po mě chtěla. Byl jsem poněkud zaskočený, že mám možnost bydlet u smrti. Zvláštní. Škoda že jsem nemohl vidět výraz v její tváři, neustále nosila kápi a byla vidět jen neproputná temnota.

Vstal jsem, stiskl její ruku ve své, druhou ruku mi položila na rameno, a já na její bok. Její hlava v kápi ke mě vzhlédla.

"Principiis obsta, sero medicina paratur." pronesla a smyslně mi přejela prstem po jizvě na mém čele.

"Promitto" přikývl jsem, opřel jsem se tváří o její dlaň.

Nakonec se ke mě přisála tělem a pohltila nás temnota.

----

Severus Snape seděl v křesle naproti krbu a pozoroval jantrovou tekutinu ve sklenici, ze které právě upíjel. Podle příkazu Brumbála byl dnes na hlídce u Potterova domu. Byl znepokojen a rozčílen zároveň.

Jak je možné že se ten kluk tolik změnil? Bude prolita krev! Pche!

Když ho pozoroval, schován za nedalekým keřem, byl si dokonce jist že o něm mladý Potter ví. Připadal si jako pitomec, hlídat neposlušného nebelvíra!

Zatracený spratek! Acta est... sakra jak to řekl?! Jako kdyby to bylo latinsky!

Se zavrčením do sebe obrátil zbytek sklenice, a přešel ke své nemalé soukromé knihovně, a očima hledal neoblíbenou knihu, kterou tak rád a s oblibou čítal jeho otec. Zafrkal když ji objevil, štíhlými prsty ji vylovil a zuřivě v ní začal listovat.

Hra je u konce?!

Prokletá latina! Přece jsem se nemýlil! Proto mi to bylo tolik povědomé, ale proč sakra Potter!

Rázně zaklapl knihu, zavířil pláštěm a zamířil ke krbu. Nabral si letax, a zavrčel: "Ústředí fénixova řádu!"

----

Objevili jsme se v obrovské místnosti. Mou pozornost okamžitě upoutalo velké mramorové schodiště stáčející se po stranách místnosti. A pod ním byla rudá sedačka s tmavým stolkem. Podlaha byla také z mramoru, a leskla se jako zrcadlo.

Stěny byly v krémově bílobéžové barvě, a plné magických i nemagických obrazů, dýk, mečů a jiných zbraní, které jsem ani v životě neviděl.

"Vítej maličký! Tohle je od nynějška i tvůj domov, Death Manor!"

Užasle jsem přikývl. Nervozně jsem přešlápl.

"Na tvé otázky ti brzy odpovím, maličký. Ale teď si odpočiň, tvůj pokoj se nachází v prvním patře po levé straně, tvé věci i sova už na tebe čekají. Kouzel můžeš užívat dle libosti, nikdo nic nezjistí."

"Dobře, děkuji."pronesl jsem a aniž si uvědomil co vlastně dělám, zvedl jsem ruce a chtěl sundat její kápi, chtěl jsem políbit její rty. A taky vážně mě zajímalo jak doopravdy vypadá.

Všechno ve mě křičelo, když mě její ruce zadržely.

"To už víckrát nedělej Harry Pottere! Mou tvář uvidíš pouze v okamžiku své smrti!" pronesla tak ledově, až mi projel mráz až do morku kostí.

"Do-dobře, pardon." špitl jsem.

"Teď musím jít, práce nepočká! Nechoď do sklepení a neopouštěj dům!"

Zamrkal jsem, byla pryč. Zoufale jsem dumal nad tím jestli jsem něco nezvoral.Ale přesto všechno jsem věděl že to vše bylo pro mé dobro.

"Ex privata industria" přiložil jsem si ruku na divoce bušící srdce a zavřel oči.

----

Smrt se objevila kdesi v Africe, a pozorovala mladou černošku na chatrném lůžku. Sňala si kápi z hlavy a zadívala se jí do očí. Když žena vydechla naposledy, napřímila se opět si nasadila kápi, a posadila se vedle chladnoucího těla.

Měla hlavu plnou černovlasého mladíka. Natolik jí přirostl k mrtvému srdci, že několikrát udělala sobecká rozhodnutí, například jako teď vzít ho k sobě.

Vztekle zavrčela. To se nikdy nemělo stát!

Nakonec vstala, darovala mrtvé ženě polibek na čelo, a s povzdechem se otočila k přemístění. Natahovala si rukavice, a překontrolovala útroby svého pláště.

Oddychla si, nic nechybělo.

Militia est vita hominis super terram, problesklo jí myslí, když ji obalila temota.

Principiis obsta, sero medicina paratur - Odporuj v počátku, léčit až důsledky je pozdě

Promitto - tak slibuji

Ex privata industria - Z vlastní vůle

Militia est vita hominis super terram - Lidský život na zemi je boj