9.Kapitola - Druhý domov
22. červenec 2009 | 23.20 |
"Jistě mami," vypískl Ron a úporně se snažil jednou nohou zkopat svoji bundu pod postel, kdyby paní Weasleyovou přece jen napadlo vejít k nim do pokoje. Zato Harry se nijak nesnažil tvářit se znuděně, jakoby byli po celou dobu zavření tady nahoře - v pokoji; jediné Hermioně se tato grimasa podařila a to tak, až měl Harry dojem, že přesvědčila i sebe samotnou. "C-co to mělo znamenat?"oddechoval rychle a hluboce Ron, když se vykouknutím za dveře přesvědčil, že se jeho mamka opravdu vydala zpět do kuchyně. "Já... myslím v tom krbu, kdo to byl?" "To opravdu nevím, Rone," spustil zadumaně Harry, "nikdy v životě jsem ten hlas neslyšel," připustil. "Každopádně už to začíná být trochu nápadné," ozvala se Hermiona, která seděla na posteli a sledovala zaujatě Hedviku, usazenou na opěradle staré židle, jako by vlastně mluvila s ní a ne ze svými kamarády.
"Co tím myslíš?" zeptal se Harry. "No že po tobě jdou nějak moc nakvap," oznámila mu prostě, ale Harry a zjevně ani Ron, jak zjistil při pohledu na něj, neměli nejmenší ponětí, o čem Hermiona mluví. Ta okamžik kmitala očima z jednoho na druhého, až nakonec nevydržela čekat, až se někomu z nich rozsvítí. "Harry," začala pomalu, jako by mu každé sebemenší zrychlení mohlo nějak utéct, "už od doby, co jsi se dostal do domu Dursleyových tě napadl... " "Ne," odporoval ji Harry, "v domě mě nikdo nenapadl... ani nemohl... " dodal a Hermiona, která byla předtím viditelně pevně rozhodnuta absolutně si nevšímat toho, co říká a i nadále pokračovat v jejím perfektně připraveném proslovu, který by se neměl ničím jiným narušit, na něho okamžitě vyvalila oči. "Jak to myslíš?" vzal ji doslova z úst otázku Ron, který se po celou tu dobu tvářil také nechápavě a vypadalo to, že chtěl konečně všemu pořádně rozumět. "Když už tě našli v Zobí ulici, tak by ti tam mohli ublížit, ne? Proto ti Brumbál navrhl, abys zůstal už v tomto domě," tvářil se naprosto dokonale zmateně, čemuž se Harry ani tak nedivil, protože tomu sám pomalu nerozuměl. "Na konci roku mi Brumbál vysvětlil, že jsem žil v jejich domě, abych byl ochráněn před smrtijedy, kteří se mě pořád ještě snažili najít a zabít," vysvětloval prostě a s naprostým klidem v hlase, přestože Ron křivil starostlivě obličej a Hermiona poděšeně vypískla. "Proč tě tedy napadli loni mozkomorové a letos ta potvora se smrtijedy?" vyhrkl Ron, jako by právě přišel na kámen úrazu. Hermiona dál seděla na posteli, jako zkamenělá - což se zrovna dvakrát nelíbilo ubohé Hedvice, která její zkoprnění pojala jako hluboký nezájem k dalšímu pohlazení a proto ji se zlobou v očích bolestně klovla, až její oběť bolestně vypískla, a uraženě odlétla na skříň k Papušíkovi, který se zrovna zabíval čištěním peří a dělal, jako by v pokoji vůbec nikdo nebyl. "Nenapadli mě ale v domě," vysvětloval trpělivě Harry, "do domu nikdo z nich nemůže, ani samotný Voldemort." Ron se při vyslovení jeho jména ještě zachvěl, ale Hermiona si tentokrát dala velký pozor, aby její reakce byla naprosto chladná, jak se Harry domníval. Tušil, že už má zřejmě ponětí, o co se alespoň částečně jedná. "Je to nějaké kouzlo?" zeptala se stručně a hned na to se triumfálně usmála, když jí dal Harry zapravdu lehkým pokýváním hlavy. "Proto dostala teta Petúnie toho huláka na začátku roku... byl od Brumbála... " vysvětloval, "... chtěl jí připomenout úmluvu, která jí vázala k tomu, že zůstanu v jejich domě... pod ochranou."
"To jsem netušil, že něco takového jde," řekl nadšeně Ron, "možná ti to zachránilo život," poznamenal. "Určitě," opravil ho Harry trochu zklamaně. Ne snad, proto že by nějak litoval toho, že jej chránila před Voldemortovými přívrženci nějaká kletba, ale hlavně proto, že to muselo být zrovna v domě Dursleyových a že nemohl být třeba pod ochranou Siriuse - dokud byl živý. "A ta kletba," spustila zamyšleně Hermiona, "ta ochrana... tím myslíš tvoji tetu?" "Jak tě to napadlo?" vyhrkl posměšně Ron, který však okamžitě zmlkl, jakmile si všiml Harryho vážného pohledu, jeho pobavený úsměv byl ta tam. "Jak by tě mohl chránit člověk, který tě nenávidí a cítí k tobě odpor?" kroutil nechápavě hlavou. "Je to matčina krev," povzdechl si Harry, "ať chci nebo ne - chrání mě krev mé matky, když jsou sestry." "Ale proč tě tedy napadli v Zobí ulici?" zeptal se Ron. "Obávám se, že to platí jen na ten dům, ve kterém Harry žije," vysvětlovala Hermiona. "Podle mě je... V... Vol... Voldemort... " Harryho potěšilo, že Hermiona znovu začala užívat jeho jména, "... opravdu dost silný, ale přesto jeho síla není taková, aby se dostal do domu Dursleyových," vysvětlovala Ronovi, ale Harrym projel neobyčejný chlad. Náhle mu myslí projela nepříjemná myšlenka. Měl dojem, že se každým okamžikem skácí na zem a zároveň se mu začali podlamovat kolena. "Harry, co se děje?" zeptali se zároveň Ron i Hermiona a oba si ho starostlivě prohlíželi. Harry měl pocit, že se s ním všechno začíná točit. Opatrně se posadil na židli, jako by se mu při každém seberychlejším pohybu měla jeho strašlivá myšlenka nenávratně vytratit.
"No tak nás přestaň děsit a řekni, co se stalo," vybídl ho rozčileně Ron, který se ještě za celou tu dobu neposadil a tak teď nervózně přešlapoval u dveří s rukou, stále ještě položenou na klice. "Snape hovořil s Červíčkem o tom, že Voldemort chce zvětšit svoji moc... to jde Hermiono?" zeptal se jí, jako by tomu stále ještě nemohl uvěřit a jako by ti dva spolu mluvili jen tak o nesmyslech - chtěl si to ověřit, i když sám moc dobře věděl, že to jde. Hermiona mu jen vyděšeně nevěřícně přikývla a v naprostém tichu, které nastalo, bylo slyšet jen Ronovo úzkostné polknutí. "Myslím si," zpustil po delší odmlce znovu Harry, "že se chce dostat do domu mé tety a strýce - že prostě nemůže zlomit toto kouzlo," dořekl a opět nastalo dlouhé tíživé ticho. "Harry," ozvala se konečně Hermiona, "tohle Brumbál musí vědět." "Hermiono nemůžu se za něho neustále schovávat," vykřikl úzkostlivě. "Co se to s tebou děje?" vypískla, "proč jsi na Brumbála takový?" vrtěla nechápavě hlavou. "On za Siriusovu smrt nemůže - měl ho taky rád, ale to už se prostě vrátit nedá, Harry!" zařvala, ale hned na to zmlkla. Harry seděl jako zařezaný; nepřemýšlel nad ničím, jen na ni tupě zíral. I když nebylo v jejich slovech nic, co by mu mohlo tak moc ublížit, uvědomil si, že právě uhodila hřebíček na hlavičku. Až doteď bral totiž Harry Brumbála za strůjce svého neštěstí. Nejenže mu dával vinu za to, že si vybral Voldemort právě jeho a ne Nevilla, měl takový pocit, že kdyby Siriusovi dovolil někam si občas vyjít, mohl by jeho kmotr zůstat v bezpečí v tomto domě. Náhle si ale uvědomil, že to byl právě Pán zla samotný, kdo dal Harrymu přednost před Nevillem a to jen proto, že je, stejně jako on sám, kouzelník nečisté krve. A Sírius by šel na pomoc Harrymu tak, jako by šel Harry zachránit Siriuse a nic na světě by mu v tom nezabránilo. Znal moc dobře povahu svého kmotra, než aby doufal, že se bude snažit uklidnit a trpělivě čekat. "Harry... já... " špitla se Hermiona a hlas se jí nepřirozeně třásl. "To je dobré Hermiono," snažil se ji uklidnit Harry, "vím, že jak si to myslela... a máš pravdu," přikývl a pokusil se o úsměv. "NO TAK! MOHLI BY JSTE JÍT LASKAVĚ DOLŮ. VYSTYDNE VÁM VEČEŘE!" Ozval se burácivý křik paní Weasleyové, až sebou Harry, Hermiona a Ron, kteří do této chvíle skoro šeptali, samým leknutím uškubli. Vydali se tedy k večeři a po celou tu dobu v kuchyni se mezi sebou bavili jako obyčejně. Dalo by se dokonce říct, že byli veselejší, než obvykle. Vždyť, nejenže se konečně vydávali zpátky do Bradavic, ale také se teď, když si několik věcí vyříkali, nebo spíš, protože se Harry podělil o několik tíživých problémů, kterých jako by se alespoň na okamžik zbavil. Vesele se vybavovali až skoro do jedenácti, než se je konečně podařilo paní Weasleyové poslat na kutě. Po předešlém krušném dni v Příčné ulici bylo nanejvýš jasné, že se Harrymu moc nepovede zůstat po co nejdelší dobu bdělý. Ze spánku sebou házel a zuřivě škubal až skoro do šesti hodin, kdy se konečně ze stále hrůzného snu probudil. Posadil se na postel a okamžik pozoroval, jak mu z jeho černých rozčepýřených vlasů padají kapičky potu. Chtěl se ještě jednou projít za Klofanem, ale připadal si strašně unavený z dalšího namáhavého boje s Voldemortem a z bolestných úderů, které mu zasazovala Siriusova hanebná slova, kterými jej bičoval. Uvědomil si ale, že slunce už dávno vylezlo a to také probralo i Rona z jeho, podle Harryho mínění určitě lepšího, snu. Ten se na Harryho podezřívavě zadíval. "Spal jsi Harry?" zeptal se stručně, "nevypadáš moc vyspale," podotkl ještě. "Spal," zalhal a konečně se zvednul co nejsvižněji z postele. Oblékli se když se vydali po schodech do kuchyně na snídani, setkali se ještě s Hermionou a Ginny. V příjímacím salónku se k nim přidali také Fred s Georgem, kteří nevypadali zrovna vyspale, právě tak, jako Harry. "Co jste zase vyváděli?" uvítala je přísným tónem paní Weasleyová, když si sedali ke stolu. "Že jste zkoušeli ty vaše blbosti?" zarazila se. "To nejsou žádné blbosti," ohrazoval se Fred, "jsou to náhodou užitečné věci," dodal významně. Na to mu však nic neodpověděla. Vypadalo to, že má paní Weasleyová výtečnou náladu, kterou si dnes rozhodně nechce pokazit žádnou hádkou. U stolu už seděl i pan Weasley a bylo to snad poprvé po dlouhé době, co ho Harry slyšel pobrukovat si nějakou písničku. "Jen se koukni bratříčku, jakou má náš taťka radost, že už konečně odjíždíte do školy," popichoval Rona George. "Ale Georgei, nech toho," kárala ho paní Weasleyová. "Vždyť víš, že to tak není." "Pane Weasleyi," začal opatrně Harry, "můžu se zeptat, co se stalo tak veselého?"
"Možná se budeš divit, Harry," usmál se zeširoka, "ale já sám nevím," řekl prostě. "Je krásně, zatím všechno vychází, děti budou v bezpečí... " Harry měl dojem, jako by nemluvil, ale zpíval. "A co by se nám tady mohlo stát?" zeptala se Hermiona, ale viditelně toho ihned litovala, protože její otázka zapůsobila asi jako mávnutí hůlky a měla okamžitý účinek. Paní Weasleyové upadl hrnec na podlahu a s obrovským hlukem se roztříštil. Všichni na židli nadskočili, dokonce i samotná paní Weasleyová vypadala vyděšeně, když se dívala na malinké kousíčky střípků, které plavali v omáčce nachystané na oběd. Jediný pan Weasley si pořád ještě zanechal na tváři úsměv. "Mohlo by se stát hodně," řekl jakoby pobaveně a tím strhl veškerý zájem ze své manželky na sebe. I když si ho Harry ještě dlouho trochu zmateně prohlížel, nakonec přece jen usoudil, že jeho úsměv je opravdový, nepředstíraný. Přesto mu nepřipadalo, že by se milý pan Weasley zbláznil, když si dělal z Ginny legraci a úmyslně si četl nějaký prospekt do práce naruby. Harry neustále musel přemýšlet nad tím, zda je jejich odjezd do Bradavic opravdu tak nutný, jestli opravdu hrozí nějaké nebezpečí, nebo si z nich pan Weasley dělá pouhé šprýmy. "Harry, zlatíčko, vezmi si před cestou alespoň topinku," vybídla ho starostlivě paní Weasleyová, tentokrát se však nutila do absolutního klidu, což se jí, podle Harryho názoru, celkem dařilo. Jinak zde panovala i nadále vcelku dobrá nálada, než je z ní všechny vyrazil hlasitý randál zřejmě dopadajícího a právě se rozbíjejícího předmětu někde v příjímacím salonku. Tentokrát to však byla překvapivě paní Weasleyová, která se tvářila naprosto klidně. "To je dobré, Tonksová, nechte to tak, já to potom spravím," zařvala přes dveře a dál s obrovským obdivuhodným klidem utírala stůl. Ozvalo se nějaké zavolání, podobné 'omluvám' a potom nějaké nesrozumitelné mumlání a hned na to... obrovský hlasitý výbuch. "Tak to už asi nespravím," broukla si nanejvýš spokojeně paní Weasleyová a podávala na stůl tác s chlebíčky se slaninou. Harry si byl tentokrát téměř stoprocentně jistý, že to musel detonovat krb nebo se skácely schody nebo něco podobného. Dokonce i pan Weasley se postavil na nohy a vydal se zdráhavým pomalým a opatrným krokem ke dveřím, jakoby se obával, že i ty se rozletí.
Vypadalo to, že opravdu tušil co se stane, ale přesto nebyl tak rychlý, jak pravděpodobně čekal. Dveře se totiž opravdu zuřivě rozletěly dokořán a pan Weasley dostal obrovskou ránu přímo do hlavy, načež se sám stihl doprovázet bolestným výkřikem. I když tento obrázek - pan Weasley skácený na zemi a u něho krčící se paní Weasleyová - nevypadal zrovna pěkně, ale nakonec musel jak Harry a dokonce i Hermiona, tak i Ron s Ginny, potlačovat smích, to jak celou tu strašlivě vyhlížející situaci spravovala ve dveřích stojící a naprosto vyděšená a zmatená Tonksová. Fred s Georgem se už samozřejmě váleli smíchy po zemi a drželi si křečovitě břicha. To už byl ale pan Weasley zase na nohách a jak se Harry přesvědčil, kromě malé namodralé boule, která se mu pomalinku začínala rýsovat na čele, se mu nic vážného nestalo. Tonksová si už očividně uvědomila, co se děje a začala se roztržitě omlouvat. Dvojčata se mezitím posbírala a začala vyzpěvovat po kuchyni hymnu pro Tonksovou. "Třeba večer klidně k ránu, tvoje činny sečtou se... " hulákali zvesela a Harry se, ani vlastně nevěděl proč, vybavila hymna, kterou prozpěvovali někteří žáci, hlavně zmijozelští, Ronovi, když začínal hrát famfrpál a nebyl zrovna úspěšný. "To je dobré Tonksová, nic se neděje," uklidňoval ji pan Weasley, ale ta se pořád tvářila nešťastně a naprosto zbědovaně. Harrymu jí bylo strašně líto. "... Tonksová ta dá ti ránu, až andílek snese se... " "TICHO! UŽ DOST!" zařvala skoro zoufale paní Weasleyová a Harry se jí ani nedivil, protože přes ten hrozný hluk, který dvojčata způsobila, nebylo slyšet jediného kloudného slova. "Vy dva se okamžitě uklidněte," varovala je a v obličeji celá rudá podala svému muži na bouli led. Podle Harryho vypadala opravdu hrozivě. "Slečno Tonksová," otočila se k ní a všichni okamžitě spozorněli a čekali. Harry si nakonec usmyslel, že kdyby jí začala nanejvíš podrážděná Molly jakkoliv nadávat, nejspíš by se Tonksové snažil zastat. "Za tohle vůbec nemůžete," snažila se nasadit znovu mírumilovný pohled, "není to vaše vina. Běžte se, prosím vás, trochu posilnit, než pojedete do školy... " "Tonksová jede do Bradavic?" vytřeštili na matku oči dvojčata. "Co tam?" "Já... jsem nová učitelka obrany proti černé magii," poznamenala trochu váhavě Tonksová, jakoby tomu ještě stále sama nevěřila.
"To snad ne!" vyprskly Fred s Georgem, "mami! Mamíí!! My chceme zpátky do Bradavic!!! Prosím!!!!" Vypadali, že každým okamžikem prasknou smíchy a v tu chvíli Harrymu připadali odporní. Tonksová stála nehnutě na místě; v obličeji rudá, jako rak a očima kmitala po zemi a nábytku po celé kuchyni. "No to je báječné!" vykřikla Hermiona pokoušejíc se situaci zachránit nuceným úsměvem. "VY DVA!" zaburácela paní Weasleyová, což dvojčata konečně uklidnilo. "Okamžitě odejtěte do svého pokoje!" zavelela vztekle. "Ale proč?" nevěřícně kulil oči Fred, v odkrveném obličeji stále ještě rudý. "Chtěli jsme jen vidět Leeho, jak bude napodobovat závistivě zkřivený obličej Popletala," vysvětloval prostě George a když si ho Harry podezíravě prohlédl, zjistil, že zřejmě mluví pravdu. Paní Weasleyovou vysvětlení Fredova a Georgeova výbuchu viditelně také uklidnilo, protože konečně povolila svoji zlostně pokřivenou tvář. Také Tonksová se konečně podívala vpřed, kde se střetla pohledem s panem Weasleym, který se na ni povzbudivě usmál. Přesto měl Harry dojem, že zaslechl těžké povzdechnutí. "Tonksovou tam ale poslal Popletal," řekla stručně paní Weasleyová a musela se škodolibě pousmát, když viděla Fredův a Georgův zmatený výraz. "Tak to s ním muselo být už dost špatný," poznamenal Ron. "Ani se nedivím," přidal se Harry, "loni na konci roku na ministerstvu se do něho Brumbál pořádně opřel. Pěkně mu to musel vytmavit," podotkl, ale náhle si uvědomil, že všichni zmlkli. Pro pana a paní Weasleyovi, Tonksovou, Ginny a dvojčata to bylo totiž poprvé, co Harryho slyšeli mluvit o tom, co se dělo toho večera na oboru záhad. I když to bylo jen o Popletalovi a ne tom, co se stalo předtím a i když Tonksová, která tam byla nakonec také, určitě, spolu s dalšími členy Fénixova řádu, povyprávěla, co se v oboru záhad odehrálo, všichni napjatě pozorovali Harryho, jako by doopravdy věděl víc, než Ron, Hermiona, Ginny, Lenka a Nevill, kteří s ním ostatně podnikli cestu na ministerstvo také. Je ale pravdou, že jediný Harry zažil souboj Brumbála s lordem Voldemortem, takže nakonec usoudil, že zpozorněli hlavně kvůli tomu, protože ostatní věci, které se děli, už zřejmně všichni znali moc dobře. "Harry... " spustil váhavě pan Weasley, "... ty... myslíš, že by jsi nám mohl popsat... co... co se tam stalo?" zeptal se opatrně, jako by se měl Harry začít rozčilovat a rozbíjet kolem sebe vše, co mu zrovna přijde pod ruku. Jako by Harryho kývnutí souhlasu bylo zároveň nějaké tajné smluvené znamení, ostatní se okamžitě posadili ke stolu. "Já jsem si ale myslel, že už to víte? Od Rona nebo Hermiony nebo od někoho jiného?" zeptal se Harry. "No, my jsme jim řekli všechno, co šlo," vysvětlovala Hermiona, "a co nešlo, dořekl Neville," Harry si uvědomil, že mluví o té místnosti se clonou a celým tělem mu projel nepříjemný chlad. "Co se stalo potom?" vyzvídala dál.
"Jo, Brumbál nám o tom nechtěl nic říct," ztěžoval si Fred. "Prý nám o tom řekneš sám, jestli se ti bude chtít," doplnil ho George. Když se Harry na okamžik zamyslel, řekl si v duchu, že není žádným tajemstvím to, co se stalo v hlavním sále na ministerstvu, ale byl už stoprocentně přesvědčený, nevyprávět jim o rozhovoru mezi ním a Brumbálem později v pracovně. "Ehm... " odkašlal si a přemýšlel, kde má začít. Nakonec mu ale pomohl George, který mu skočil do řeči. "Tak ty jsi bojoval Ty-víš-s-kým?" vyhrkl napjatě a Harry si byl téměř jistý, že by dvojče vypadalo mnohem spokojeněji, kdyby přitom mohlo ještě křoupat popcorn. "Ne," vzdychl jako by toho doopravdy litoval. Byl si ale vědom, že v tu chvíli, když se tam Voldemort objevil, se s ním chtěl utkat i kdyby ho to mělo stát život. "Přišel tam Brumbál a odstrčil mě bokem," vysvětloval, jako by unaveně. "Takže profesor Brumbál," opravila ho paní Weasleyová, "s ním bojoval?" ptala se celá rozrušená. Harry jen slabě přikývl. "A co se tedy dělo?" Harry s odpovědí chvíli počkal. Pozoroval, jak ho všichni napjatě pozorují a na okamžik měl dojem, že nikdo z nich samým napjetím ani nedýchá. "Voldemort vypadal opravdu vyděšeně," poznamenal Harry na první pohled bezvýznamnou větu, která však vyvolala v kuchyni obrovský ohlas. "Já to věděla, říkala jsem to," rozplývala se paní Weasleyová. "Schovává se před profesorem Brumbálem, dopadne to dobře," ujišťovala a v očích se jí zablýskla jiskřička štěstí. Ostatní si vesele a uklidněně, jako by už bylo všechno v naprostém pořádku, pošeptávali mezi sebou. Ovšem až na pana Weasleyho a Tonksovou. Harry si byl jistý, že už moc dobře vědí o té věštbě. Napadlo ho, že jakmile se to jako první od Brumbála dozví, o něco později to budou vědět i členové Řádu. Paní Weasleyové se však tato malá drobnůstka, že jediný, kdo se s Pánem zla může utkat v boji a nějak ho alespoň ohrozit, úmyslně vytratila. Jak každý jistě dobře věděl, brala celou tuto válku, která vznikla, natolik vážně, že by jí každý neúspěch nebo jakékoli další komplikace, jako třeba, že by zrovna Harry Potter, kterého si tolik zamilovala, měl mít s lordem Voldemortem společného ještě něco víc, než minulost, hrozilo by u ní kompletní zhroucení. "Nechtěl ho ale zabít," dodal Harry trochu tvrdým hlasem, "i když na něho Voldemort použil kletbu Avada kedavra," oznámil prostě nevšímaje si bleskurychlé změny obličeje jak svých spolužáků, tak i paní Weasleyové. Byl si téměř jistý, že to tentokrát nezpůsobilo vyslovení Jeho jména. Netušil, jestli to bylo údivem, že se ředitel Bradavické školy absolutně nesnažil zničit Pána zla, nebo rozrušením, že se lord Voldemort pokusil zabít držitele Merlinova řádu prvního stupně.
"Ale jak se z toho Brumbál dostal?" vyprskl Ron, div mu nevypadli oči z důlků. "Profesor Brumbál je největší kouzelník na světě," podotkla Hermiona a tvářila se, jako by z ní právě vypadlo něco nanejvíš tajného, o čem nikdo předtím ani netušil. "Přesto - nikdo nemůže odrazit kouzlo adava kedavra," dohadovala se s nimi skoro šeptem Ginny. "To prostě nikdo nedokáže," podotkla a dvojčata jí souhlasně přikyvovala. "Byl tam Fawkes," pokračoval Harry, "vletěl do toho paprsku, aby ho ochránil." "Stejně," ozval se zadumaně Ron, "proč ale Brumbál nechtěl Vol... Pánu zla ublížit?" kroutil nechápavě hlavou. "Tomu opravdu nerozumím." "Brumbál?" vyprskl Fred, "ten by neublížil mouše," podotkl trošku ironicky. "Tak to by mě zajímalo, kdo jiný ho dostane," zašklebil se smutně George, ale rychle strhnul pohled na svého otce, kterému při jeho dotazu, vyklouzla sklenička máslového ležáku na podlahu a s hlasitým řinkotem se rozbila o zem, jak se mezitím pronikavě díval na Harryho hledaje sebemenší náznak čekohokoli. "Co se tady děje?" vyhrkla trochu podrážděně Hermiona, "Proč nám to nechcete říct?" "Brumbál totiž Voldemortovi říkal, že moc dobře zná horší způsob než smrt," snažil se to ještě zamluvit Harry. V žádném případě na sebe nechtěl strhnout starost a lítost ostatních, kdyby jim vysvětlil, že by se Brumbálovi možná ani Pána zla zabít nepodařilo, protože je to předurčeno Harrymu. "Tak co se tu děje," vložila se do toho paní Weasleyová, která teď šlehala pronikavým zlobným pohledem po svém manželovi, kdyby její výhružný přísný tón přece jen nestačil k donucení, aby konečně někdo z nich promluvil. "M-Molly," ozval se zdráhavě pan Weasley, jako by se bál, že po něm každým okamžikem vyjede a něco mu udělá, "jestli si myslíš, že já bych ti... " "Arture!!!" vykřikla po něm naprosto rozzuřeně. "Nechci abyste mi lhali!" zahrozila, "nevím, proč bych to neměla vědět." Kdyby v tu dobu Harry nepociťoval nepříjemný tíživý pocit, že za okamžik přece jen vyjde všechno úplně najevo a úplně všichni na něho budou civět jako na nějaké vyjevení, asi by se usmál hlavně tomu, jak se paní Weasleyová rozčilovala nad tím, že ji ostatní vypustili ze svých tajných šepotů a neřekli jí úplně všechny podrobnosti. Alespoň teď věděla, jaké to je a jak se Harry cítil už od Voldemortovo povstání. "Tak si myslím, Molly, že jestli ti to má právo někdo říct, jestli to má právo někdo vysvětlit i všem ostatním, pak je to jedině Harry." Harry si byl ještě před okamžikem téměř jistý, že hůř už mu být nemůže. Žaludek měl někde v krku a strašlivá úzkost mu projížděla celým tělem a způsobovala, že mu bylo chladno. Srdce mu bušilo jako o závod a byl si téměř jistý, že mu každým okamžikem vyletí ven z těla. Přesto všechno na něho slova pana Weasleyho zapůsobila tak silně, že si připadal, jako by se začínal přemisťovat někam jinam, jako by tu vlastně ani nebyl a chladný nepříjemný pocit, který jím projížděl, zajistil, že se Harry začínal srážet až do malé kapičky vody. 'Jak to na něho mohl takhle prostě hodit?' rozčiloval se v duchu a zároveň si uvědomil, jak po něm tázavě a tak trochu i prosebně mžikali pohledy všech přítomných v kuchyni. Jen pan Weasley se díval nepřítomně smutně do stolu a Tonksová si mlčky a naprosto vyčerpaně protírala oči. Harry ji neviděl do obličeje - černé dlouhé a rovné vlasy jej zakrývaly skoro až k bradě. Ještě chvíli hledal Harry oporu v očích Rona a potom Hermiony, ale marně. Ani jeden z nich ze sebe nevydal jediného slova.
"J-já," vykoktal ze sebe, ale připadalo mu, jako by nemluvil pěkně dlouho. "Nechci se o tom bavit." "Harry, no tak," povzbuzovala ho Ginny, jakoby jim nechtěl přiznat nějakou lumpárnu, co provedl. "NECHTE TOHO!" zařval po svých přátelích, kteří v tu chvíli strnuli, jako by je polil horkou vodou; zvedl se ze židle a vyběhl ven z kuchyně. Po cestě málem srazil usmívajícího se Lupina. Nevšímaje si však jeho volání 'co se stalo' a 'kam jdeš' si uvědomoval, že si to jeho nohy rázují ke Klofanovi. Tentokrát u něho však nebyl příliš dlouho. Dobře věděl, že musí do školy vyjet co nejdříve a tak pobyt tady, nahoře na půdě, bral spíš jako rozloučení s Hipogryfem, než uklidnění a značné poskládání si myšlenek. Stějně tak dobře tušil, že tak nebo tak, jednou přijde čas, kdy svým přátelům bude muset říct celou pravdu. Jenomže v tuto chvíli mu to připadalo, jako by měl nad sebou vynést rozsudek. Někde hluboko v něm byla pořád ještě naděje, že se Brumbál zmýlil nebo že je to všechno jen hloupý žert. Stále se nějak nemohl přesvědčit, že by to měl být zrovna on, kdo má přivést buď Voldemortovi nebo sobě zkázu. A pak ještě méně mohl překousnout vědomí, že si místo něho mohl Pán zla vybrat Nevilla. To ho tak strašlivě tížilo a spolu s prázdnem, které ho naplňovalo po smrti Siriuse, Harrymu zasazovalo bolestné rány. Jeho rodiče mohli možná žít... Sírius mohl žít. Nakonec se s Klofanem rozloučil - hipogryf vypadal opravdu smutně - a přece jen se rozešel ke svému pokoji, aby si vzal svůj kufr a snesl ho dolů, do příjímacího salónku.
Všichni už tam stáli a pan Weasley se bavil s nějakým mladým mužem, který vypadal, že vyšel ze školy zrovna nedávno. Byl vysoké útlé postavy a v očích mu živě blýskalo. Horečně přikyvoval hlavou téměř na každé slovo pana Weasleyho a když jeho pohled zavadil o Harryho, zeširoka se na něho zazubil. "Á Harry," přivítal ho pan Weasley, jako kdyby se neviděli už pěknou řádku let. "Pojď sem, prosím tě, na okamžik," pobídl ho, "chtěl bych ti představit Bernarda Střevlíka." Jakkoliv byl Harry překvapený nenadálou návštěvou, snažil se teď ze všech sil, aby se uklidnil a nevyprskl v tu chvíli smíchy. Pan Střevlík k němu totiž přiskočil opravdu jako střevlík a nějak podivně se zavlněl a přikrčil, tedy spíše předklonil vpřed. Harry teď upřímně záviděl Ronovi, Ginny, Fredovi a Georgeovi, kteří se, jak je koutkem oka zahlédl, řehnili až se za břicha popadali. Harry ze sebe tedy vyloudil jakýsi pomačkaný úsměv jakoby nemocného člověka, což nadšeného Střevlíka, který si s ním v ten okamžik podával napůl rozpačitě ruku, značně vyvedlo z míry. Harry myslel, že umře, pokud se hned nesvalí na zem a nezačne se pořádně smát, když pan Střevlík nejistě pokřivil ústa tak, že je jako by vdechl do sebe, takže mu úplně zmizeli z bělavé tváře, na které už zářily jen velké modrošedé oči, velké jako korále; nos měl totiž docela malinký a Harry se nutil, aby si ho nepředstavoval úplně bez nosu, jen s těma obrovskýma očima, jak by asi vypadal, protože jinak už by opravdu vyprsknul. Cítil se v tento okamžik díky tomuto velmi zvláštnímu kouzelníku tak dobře, že okamžitě přestal myslet na všechny ty starosti, které ale, jak stejně dobře věděl, nezmizí a přijde čas, podle Harryho dost brzy, kdy je bude muset všechny vyřešit.
"Tady tenhle chlapík se nabídl, že ti bude dělat obranu," vysvětloval mu pan Weasley a Harrymu opravdu trvalo ještě dlouho, než si uvědomil, co mu říká, protože se neustále zabíval Střevlíkovým vzhledem. Ještě nikdy neviděl tak trefně pasující jméno ke vzhledu. "Cože?!" vyhrkl vyděšeně, "kdo... co... proč by mě měl někdo hlídat?" vykoktal ze sebe nedbaje už Střevlíkova zklamaného pohledu; dělal, jako by tu ještě nebyl. "Harry, musíš to pochopit," snažil se ho uklidnit Lupin, který chtěl zjevně zabránit dalším hádkám. Harry už byl ale jako u vytržení. "JÁ ALE NECHCI NIC POCHOPIT!" zařval. Zase jím projela ta tolik stále ještě neuhašená vlna hněvu, že se zase něco podniká za jeho zády. "Hrozí ti nebezpečí... " snažil se pokračovat pan Weasley, ale Harry ho nenechal domluvit. "To mi bude hrozit, dokud tu bude Voldemort!" zařval, ale nikdo už sebou neškubnul, když zaslechl jeho jméno, dokonce ani paní Weasleyová; na to už tu padlo Jeho jméno mnohokrát. Jen Střevlík vypadal, že se právě chystá vyletět z kůže - byl celý pobledlý a v jeho strnulé tváři byl rozeznat jen děs označující brzké skácení se, pokud se hovor okamžitě neodvrátí jinam. Harry však nic takového v plánu rozhodně neměl. "... o kterém pořád ještě nevíme, co by to mohlo být," pokračoval však pan Weasley dál, jako by ho Harry ani nepřerušil. "JO?!" ušklíbl se pohrdavě Harry, jako by právě našel v jeho větě něco zkaženého. "Tak proč o tom zase nevím?" pan Weasley se zatvářil zmateně. "Proč, když jsem ve Fénixově řádu, tak nevím, co Voldemort chystá?" Střevlík, po Harryho pravici, se začal pomalu sesouvat k zemi. "Týká se to mě a vy mi přesto všechno nechcete prozradit, co se týká mě!" vyštěkl zběsile a připomínal teď krvežíznivého psa, který chňapl po své kořisti. "Harry," ozval se znovu Lupin. Harry v jeho pohledu zachytil jakousi odhodlanost. "Co," zavrčel. "Můžeš si myslet, že my jsme tvoji nepřátelé a jdeme proti tobě... " "Ale já si nic takového nemyslím," bránil se Harry, ale Lupin ho absolutně nebral na vědomí. "..., ale celou tu dobu se tě snažíme chránit. Všechno tohle děláme kvůli tobě... protože tě máme rádi," na chvíli zmlkl a vypadalo to, jako by nabíral nový dech, Harry si ale dobře povšimnul jak si ztěžka oddychl. "Máš sice právo znát všechny ty pravdy a fakta," přisvědčil mu, "ale napadlo tě už, proč ti je neříkáme?" zeptal se ho, ale nenechal mu čas na odpověděť, přestože Harry už otevřel ústa, aby ze sebe vypravil to, co si celou dobu v duchu myslel. "Protože se bojíte, že to všechno pokazím, stejně, jako jsem pokazil to s tím oborem záhad." "Jsi určitým způsobem spojený s Voldemortem a proto také znáš nejenom jeho pocity, ale občas i vidíš, co má v plánu," Harry mu na to nic neodpověděl, to už dávno věděl. "Ale stejně je to i naopak," teď zpozorněl. "Harry on zase ví, co si myslíš, ale na rozdíl od tebe, dokáže do tvé mysli vejít právě ve chvíli, kdy se mu to hodí a proto se může dozvědět spoustu věcí... " Harrymu vyplula na mysl jen jedna jediná myšlenka. Jako by se znovu ozval hlas Tonksové tehdy na cestě do Zobí ulice... "někde tu unikají informace, Harry." ...projel jím obrovský chlad.
"Takže já jsem vlastně špeh," uvědomoval si postupně... "já podávám Vodemortovi přímo informace," připadal si jako bez těla a bez mozku - jakoby padal do nějaké hluboké a chladné černé díry. Tentokrát se tam však objevil Lupin, který ho vytáhnul zase zpět. "Harry to jsi nebyl ty, od koho ty informace unikly," spustil chlácholivě, "to už Voldemort dávno věděl. Profesor Brumbál už tuší, kdo je to zač," uklidňoval ho. "Snape!" vykřikl Harry aniž si vlastně pořádně uvědomil, co říká, "je to on. Viděl jsem ho." Po tomto obvinění by se však nejraději propadl do země. Jak může obvinit Snape, když nikdo nemůže vědět, kde ho Harry viděl? Nemůže jim prostě říct, že si předešlého dne vyšli jen tak do Příčné ulice. Snažil se najít oporu u Hermiony a Rona - ti se tvářili, jako by před sebou viděli smrt. "Harry, zlatíčko, nemohl jsi nic takového vidět, prosím tě, kde?" uchechtla se pobaveně paní Weasleyová a Harry za to byl bezmezně rád. Lupin s panem Weasleyem a Tonksová se však netvářili tolik pobaveně. Naštěstí mu však nic neřekli, protože se ozval pan Střevlík. "T-tak jestli p-pan H-Harry Potter nechce, tak to abych snad šel," poznamenal nejistě. "Ale kam byste chodil," řekla paní Weasleyová přátelsky, "ještě chvíli počkejte, drahoušku, a vy si běžte přinést kufry, no tak honem, Rone," pobídla ho. "Ginny, zlatíčko, mám ti jít pomoct?" zeptala se mateřsky. "To je dobré mami," zabrblala skoro až nevrle Ginny. "Určitě?" chtěla se ujistit. "Já ji s tím když tak pomůžu, paní Weasleyová, to nic není," poznamenala Hermiona, když si všimla Ginnyiniho zlobného pohledu. "Jsi hodná Hermiono," pochválila ji ještě paní Weasleyová, otočila se na podpadku a bez jakýchkoli dalších slov se vydala do kuchyně. Stejně tak se Ron, Hermiona a Ginny rozletěli obrovskou rychlostí do schodů, aby nezmeškali ještě nějaké další zajímavosti. Fred s Georgem za nimi jen posměšně mávali. "Harry," oslovil ho opatrně pan Weasley, který se chtěl zřejmě vyvarovat dalšímu Harryho výbuchu, "tady Bernard tě bude doprovázet jen na nějaké akce... jako třeba do Prasinek nebo když budeš vycházet ven z budovy," vysvětloval "Škola je sice bezpečná," ozval se Lupin, jako by mu chtěl situaci ulehčit, "ale zase by nebylo příliš dobré, jen tak tě pustit ven," podotkl starostlivě. Harry na to chtěl ještě poznamenat, že se o sebe umí postarat sám, ale nakonec si řekl, že by se tím stejně nic nevyřešilo. Z rozhovoru je vytrhl obrovský hluk, jak Ron táhnul svůj těžký kufr dolů po schodech a za ním se plahočila Hermiona se svým kufrem v jedné ruce a druhou rukou ještě lehce podpírala Ginnyn. Konečně tu už byli všichni.
"Tak už by jsme se měli vydat," poznamenala Tonksová, "ještě nám ujede vlak." "Takže mi pojedeme normálně vlakem?" ozval se napůl zklamaně Ron, "já jsem si myslel, že alespoň poletíme nebo tak," povzdechl si. "No, kdyby sis s sebou nevzal ani kufr a pominuli by jsme, že poletíme ještě ze spoustou dalších žáků, kteří budou letos v šestém ročníku, a mohli by nás tedy vidět kdejací mudlové, tak by jsme tedy mohli," smála se. "Ostatní žáci?" divil se Harry, "já jsem si myslel, že budeme jediní, kdo pojede do Bradavic dříve." "No... původně to bylo v plánu," potvrdila mu Tonksová, "ale stejně by tam museli přijet o něco dříve i ostatní vaši spolužáci a tak se usoudilo, že by bylo lepší, kdybys jel také Bradavickým expresem," prohodila jakoby nic. "A co tam budou dělat tak brzy ostatní?" zeptala se Hermiona. "Loni jste nějak propásli přenášení," připomněla jí Tonksová, "nebyli jste ale jediní. Umbridgeová tam nebyla... a profesorka McGonagallová také ne... " "Vlastně už vím," vyhrkla Hermiona celá šťastná, že si už vzpomněla, "Pansy Parkinsková mi vyprávěla, že se to přenášení bude nějak nahrazovat," dodala nadšeně. "Takže já se tam celou dobu budu nudit," zpustila rozmrzele Ginny, ale náhle se jí nadšeně zablýsklo v očích, "nebo můžu chodit na náhradní hodiny také?" "Myslím, že to nepůjde," řekl Lupin. "Ale přeci tam nebudu sama," snažila se ještě marně. "Ne, ne... " ozval se přísný hlas paní Weasleyové, která znovu vyšla z kuchyně a každému teď podávala pytlíček se svačinou. "Ty se raději uč na zkoušky," poručila jí a Ginnyn obličej okamžitě zklamaně splasknul. Hned se jí však spravila nálada, když si Fred s Georgem stoupli před svojí matku a nastavili jí dlaně. Ta jim každému bezmyšlenkovitě podala balíčky a když došla k Harrymu a Ronovi, celá zmatená si hleděla na ruce, jako by se s nima chtěla domluvit, kam ty poslední dva balíčky schovaly a ať je zase pěkně vrátí. Začínala být nervózní a hrabala si po kapsách, jestli tam nejsou. Teprve potom ji napadlo otočit se za sebe, aby tam uviděla Freda s Georgem, jak se pobaveně culí a všelijak se uklánějí. Samozřejmě to vyvolalo všeobecný smích celého příjímacího salónku, vyjma ovšem paní Weasleyové. "Že vám není hanba, uličníci," zlobila se, ale přestože se jakkoli snažila o co nejpřísnější pohled, Harry zahlédl, jak se, když se k nim otočila zády, aby podala Ginny už trochu ošoupaný fialkový kabát, lehce pousmála.
Konečně se rozloučili s Lupinem a paní Weasleyovou - oba samozřejmě nezapomněli dodat, ať jsou i ve škole opatrní a pořádně se učí; a vyšli. Střevlík jen něco nejasného zadrmolil, že se ještě určitě uvidí a že mu byla čest a nakonec se vydal úplně na opačnou stranu. Pan Weasley je doprovodil až před nádražní budovu, kde jim také popřál pěkný školní rok a vydal se do práce.
Popravdě řečeno Harry vůbec nečekal, že do Bradavic v první várce pojede tolik žáků. Konečně si našli nějaké volné místo v obyčejném kupé, přestože měli být Harry s Hermionou ve speciálním kupé pro primuse. Tonksová si přisedla k nim a Harry se tomu ani moc nedivil; čekal, že když už ho nebude doprovázet jeho nový ochránce, tak to dostala prozatím na starost Tonksová. Měl ji sice rád, ale neměl zrovna dobrý pocit z toho, že by měl být hlídaný na každém kroku. To ho rozčilovalo nejvíc. Přeci už je dost starý, aby se o sebe dokázal postarat. Jeho myšlenky, jako by se vznášely kolem něho ozvala se Tonksová. "Není ti nic Harry?" ujišťovala se a když jí přikývl pokračovala, "vypadáš trochu rozmrzele," poznamenala. "Nechápu, jak jste mi mohli přidělit stráž," rozčílil se. "No... abych ti řekla pravdu, řekla naprosto klidně, "tak se mi ten Střevlík také zrovna dvakrát nelíbí," připustila. "Tak se ho prostě zbavíme," navrhl Ron, který zřejmě doufal, že se mu podaří novou profesorku proti prazvláštní hlídce popudit, ale ta se netvářila zrovna nadšeně. "To prostě nejde," povzdechla si. Harry měl pocit, že Tonksová vypadá opravdu dost nervózně. "Jak jste se vlastně k tomu místu dostala?" snažil se jí trochu povzbudit tím, že bude více mluvit, ale nakonec přece jen usoudil, že téma, které vybral, nebylo zrovna moudré. Připadala mu teď naprosto dokonale bledá. Dokonce se nedaly přehlédnout ani její roztřesené ruce, které se viditelně snažila co nejvíce přitlačit na kolena, aby to nejspíš vypadalo, že je v naprostém klidu. "Pro-profesor Brumbál mě o to požádal," zachvěl se jí hlas, ale to už do kupé vešel Neville Longbottom v doprovodu Lenky Láskorádové. "Ahoj," pronesli sborově a vesele se usmáli. Harrymu však v ten okamžik žaludek zapadnul až někde k nohám, když Nevilla uviděl. Nikdy v životě se před ním necítil tak rozpačitě, jako dnes, když ho tam viděl tak stát. "Chtěli jsme se vás zeptat, jestli bychom si k vám mohli třeba přisednout," spustil opatrně a tvářil se trochu rozpačitě, i když rozhodně ne víc, než Harry; ale Lenka za ním nasadila svoji obvyklou grimasu, jakože tu vlastně ani není, že jen prochází. "Ale vidím, že tu máte společnost," dodal zklamaně. "To je v pořádku, Neville," ujišťovala ho Hermiona, "pojďte," vyzvala je a když za sebou Lenka zavřela dveře, Hermiona dodala, "tohle je Tonksová. Je to naše nová učitelka obrany proti černé magii." Neville na ni nevěřícně vykulil oči a vydal ze sebe jen několik nesrozumitelných zvuků. Podle Harryho mínění tím chtěl nejspíš vyjádřit svoje nadšení z nové učitelky, ale to nevěděl jistě. Letmo pohlédl na Lenku, která samozřejmě jen pokývala hlavou, jako by vlastně říkala, že je spokojená a že je Tonksová dostačující - její absolutně znuděný pohled však bystrozorku viditelně dostal do úzkých. "Zajímalo by mě, jestli už je profesorka McGonagallová v pořádku," vzpomněl si Neville, ale nejspíš ani nečekal odpověď, protože si byl téměř jistý, že ji během, už tak o dost zkrácených prázdnin, nikdo z jeho přátel nemohl zahlédnout. Tím víc ho vyvedla do rozpačitosti Harryho ledabylá a prostoduchá odpověď. "Ano... když jsem ji naposledy viděl byla v pořádku," pronesl jakoby nic a věnoval se Křivonožce, který se pomalu přesunul z Hermionina klína do jeho a spokojeně předl. "Ty jsi ji viděl, kde?" vyhrkl Neville. "Ehm... no... já..." nevěděl kde má začít, "...už si ani nepamatuji," okamžik pozoroval, jak se Nevillův radostný úsměv pomalu vytrácí z obličeje a přemáhá ho smutek. "Aha," zamručel zklamaně.
"Jak to že jede do školy tolik žáků?" snažila se situaci zachránit Hermiona, "já jsem si myslela, že to pojedou jenom žáci šestého ročníku," poznamenala spíš k Tonksové, která se jí viditelně velice ráda chopila. "Protože si to tak mnoho rodičů přeje," dodala, "podle toho, co nám říkal profesor Brumbál, od té doby, co se rozšířil ten poprask o povstání Vy-víte-koho i v Denním Věštci, to vlastně znamenalo, že to přiznalo i samo Ministerstvo kouzel, se rodiče bojí o své děti a tak se snaží, aby byly co nejvíce v bezpečí," vysvětlovala a všichni ji napjatě poslouchali. "A jediným, dosud nejbezpečnějším místem je škola čar a kouzel v Bradavicích, takže je jasné, že když se objeví nabídka předčasného odjezdu tam, většina rodičů to neodmítne." Na okamžik nastalo ticho, aby si každý mohl přebrat myšlenky. "Ale to nejsou jediné změny," podotkla ještě dříve, než se v kupé objevil Lee Jordan. Harry z toho přerušení byl trochu zklamaný, protože se chtěl zeptat, jaká opatření měla na mysli.
"Kde jsou Fred s Georgem?" vyhrkl podrážděně, "nemůžu je najít." "Ahoj Lee," zpustila pomalu Hermiona, "ti dva mají už svůj stánek, nevrátí se," vysvětlovala, "já jsem měla za to, že ti poslali vzkaz." Lee v tu chvíli vypadal, jako by se mu pod nohama zhroutila pevná půda. "Vz-vzkažte jim, ž-že tohle není zrovna dob-dobrý vtip," vztekal se, ale byl opravdu očividně rozrušený. "Ať za mnou potom přijdou, že na ně čekám v našem starém kupé," dodal a než mu kdokoliv z ostatních stačil co říct, zaklapl za sebou dveře a sklíčeně se sunul pryč. "Myslíte, že je pro něho opravdu tak těžké pochopit, že tu už Fred s Georgem nebudou?" zahučel nejistě Ron, jako by se bál, že kdyby promluvil jen o něco hlasitěji, mohlo by se stát něco špatného. "Myslím, že byli opravdu nerozluční kamarádi," pronesla zasmušile Hermiona. "Vždyť víte, jak si spolu rozuměli a pokaždé chodili všude spolu." Ostatní mlčeli; věděli, že má pravdu. "Harry!" vykřikl nadšeně Neville, až sebou Harry škubnul, "gratuluji ti!" zazubil se. Harrymu však ještě značnou chvíli trvalo, než si uvědomil, že Nevill i Lenka ze zájmem pozorují jeho primusský odznak o němž vlastně mluví. "Ehm... díky," zamumlal trochu rozpačitě Harry a snažil se rozhovor stočit jinam, ale nevěděl kam. Byl sice doopravdy rád, že se stal primusem, ale přesto si připadal podivně. Zároveň přemýšlel, jak nesmyslná je myšlenka, že by se měl s Nevillem bavit jen tak o něčem celý školní rok. Trochu ho to děsilo. Neustále ho totiž napadalo jen jediné téma - o tom se ale Harry bavit nechtěl. Snažil se zapojit mozek co nejvíc, ale nemohl vymyslet nic, o čem by se společně mohli bavit. Nakonec ho opět zachránila Hermiona, která s ním začala projednávat blatušice, krásnoočky a další kouzelnické rostliny, které se objevovali už jen vzácně, takže jejich využití se omezovalo jen na ty nejdůležitější a nejkritičtější případy paměťového moru, který se však už alespoň po dvěstě let neobjevil, kromě několika menších ojedinělých případů. Hermiona dobře věděla, že rostlinám Neville rozumí velmi dobře, takže jim tento rozhovor vystačil až do Bradavic. Když si Lenka začala číst naprosto bezvýznamně další číslo Jinotaje a Tonksová sem tam prohodila několik málo slov s Ginny (obě vypadali opravdu dost nervózně), Harry s Ronem si vytáhli knížku Létání s Kanonýry a dále projednávali několik zajímavých údajů. Famfrpál Harryho vždycky stoprocentně uklidnil.
Jakmile nasedali do kočárů, které studenty odvezly do školy, Harry ještě letmo zabrousil pohledem na černé okřídlené koně, kteří je táhli - ani pořádně nevěděl proč; snad se chtěl ujistit, že je tam ještě pořád uvidí. "Jsou tam, co?" uculila se na něho Lenka, "ti už nezmizí," ujistila ho. Konečně se usadili ve velké síni, kde už čekala profesorka McGonagallová. Harry se ještě chvíli marně rozhlížel po Brumbálovi, ale kromě ní, maličkého profesora Kratikota a Snapea tam nikdo jiný z učitelů nebyl. "Vítejte v Bradavicích," ozvala se McGonagallová a lomoz utichl úplně; všichni ji napjatě poslouchali. "Zatím vám nebudu říkat nic podrobnějšího," pokračovala, "zatím váš pobyt tady není oficiální. Nedostanete ani rozpisy hodin pro letošní školní rok, ani nebudou žádné další hodiny," pozorně přejížděla pohledem z jednoho kolejního stolu na druhý. "Většina z vás jsou studenty z loňského pátého ročníku a důvod, proč jste tu předčasně určitě znáte," na okamžik zamlkla a čekala, až se hukot, který se síní rozhostil, uklidní. "Jak jistě víte, vzhledem k loňským okolnostem, které nastaly, nebylo možné dokončit výuku." Tentokrát se zdálo, že několik žáků, nejen u nebelvírského stolu ani nedýchá. Bylo ale pravdou, že ne jen tito studenti čekali na nějaké vysvětlení. Každý si totiž moc dobře pamatoval konec roku, který byl opravdu o něco volnější než obvykle. "Ehm... takže," odkašlala si, "každý den budou mít žáci letošního šestého ročníku dvě nahrazovací hodiny přenášení... " "Cože?!" vyprskl Ron, "to bude tak těžké, že budeme mít každý den dvouhodinovku?" rozčiloval se. "... budete mít tedy celé dva týdny, než začne školní rok a dostaví se i ostatní vaši spolužáci, aby jste se naučili přenášecí kouzlo, které potom jen lehce předvedete venku, na školních pozemcích před několika dalšími profesory, aby vám bylo oficiálně povoleno přenášet se i mimo školu..." "To snad není pravda," vztekal se Ron, "jako kdyby nám nemohli dát alespoň na chvíli pokoj s těmi praštěnými zkouškami." "Ale to přeci nejsou žádné zkoušky," ujišťovala ho Hermiona, "bude tam jen několik učitelů, kteří se ujistí, že se zhruba dokážeš přenést alespoň částečně tam, kam jsi původně chtěl," vysvětlovala, ale to Rona očividně moc neuklidnilo. "A na co tam tedy jsou? Já jim dám když tak vědět, jestli se přenesu jak potřebuji," řekl podrážděně. "Dobře víš, že to nejde, co kdyby ses přenesl někam úplně pryč? Mohlo by se ti něco stát." Ron se viditelně snažil dál odporovat, ale zarazila ho Ginny, která do něho rozčíleně rýpla, aby se konečně uklidnil. "... dále tu bude zavedena další volná hodina, ve které si budou moci ověřit své vědomosti a dovednosti i ostatní žáci jiných ročníků, kteří se do školy dostavili také o něco dříve," pokračovala McGonagallová. "Bude to jednoduché opakování nejběžnějších zaklínadel a kouzel, které zvládnou i žáci nejmladších ročníků. Hodina je dobrovolná; pro žáky, kteří nemají žádné jiné zájmové kroužky," poklesla hlasem a chystala se k odchodu. "Profesorko McGonagallová, profesorko," ozvalo se někde od havraspárského stolu a když se Harry pořádně podíval, zjistil, že se ptal nějaký třeťák, kterého sice znal od vidění, ale jeho nevěděl, jak se jmenuje. Sklouznul pohledem zpátky k profesorce, jako všechny ostatní pohledy. Ta se také zarazila a tvářila se dost překvapeně. "Je něco, čemu nerozumíte, pane Bezési?" zeptala se klidným pevným hlasem. "Mohla byste nám, prosím, říct, jestli je pravda, že bude na škole další nová hodina, kde se budeme učit, jak se máme bránit před zlem?" zeptal se a Harry a spousta dalších žáků, jak stihl postřehnout koutkem oka, udiveně zamručel. "Co to říká?" divil se naprosto zmateně, nevšímaje si vůbec ruchu, který se okamžitě rozhostil celou velkou síní. "O tom jsem už slyšela," ozvala se nenuceně Hermiona, ale nestihla jim nic vysvětlit, protože McGonagallová, kterou však tento dotaz očividně nepřekvapil ani v nejmenším, se snažila uklidnit hukot. "Prosím vás o klid. Ano - informovaný jste dobře, pane Bezési," potvrdila mu s naprostým klidem, "v tuto chvíli vám však neřeknu nic víc. Všechno se dozvíte od profesora Brumbála, až na zahájení školního roku, kdy tu budou všichni," pronesla, "a teď když mne omluvíte, musím na okamžik odejít.
Po večeři se můžete vydat do svých kolejí. Prefektové i primusové všech kolejí jsou zde také, takže se na ně můžete obrátit," podotkla a Harry si, i když se snažil dívat přímo na McGonagallovou, koutkem oka všimnul, jak se všichni od nebelvírského stolu otáčejí a očividně se snaží najít druhého primuse. Vypadali trochu zmateně, když si všimli, že Ron to není, i když to bylo nanejvýš očekávané. "První nahrazovací dvojitá hodina začne zítra v devět hodin - tentokrát pro všechny čtyři šesté ročníky. Přeji vám příjemný večer a dobrou noc," popřála jim, otočila se na podpadku a vyšla z velké síně. Jsem rád, že je stará McGonagallová v pořádku," ozval se Seamus, "ten večer, kdy jsem jí naposledy viděl jsem měl skoro dojem, že už je to naposledy," zahuhlal. "Jo... " přikývl Dean, "... vypadalo to, že je s ní amen." "Na to má ale paní profesorka dost tuhý kořínek," spustila Hermiona, "spíš mi vrtá hlavou ta nová hodina," dodala a Harry jí musel dát zapravdu. "Jak na to vlastně přišli," mumlal spíš jako by pro sebe. "No jisté je, že je tu letos hodně novinek," pokývala hlavou Hermiona. "Jo, ale ne všechny jsou zrovna pozitivní," ozval se nanejvíš podrážděný Ron, který vztekle okusoval kuřecí stehýnko a mračil se do, už téměř poloprázdného, talíře. Na to mu nikdo neodpověděl; nechtěli ho rozdráždit ještě víc než byl. Po večeři se všichni odebrali do svých kolejí.
Tam Harry s Hermionou dávali ještě nějaké úkoly prefektům, Ginny a mladému Colinovi, který byl jako u vytržení. Vlastně je spíš úkolovala Hemiona, protože Harry neměl sebemenší ponětí, co by jim měl říct. Loňského roku prefektem nebyl, ale díky Ronovi a Hemioně věděl, že jejich úkolem bude nejspíš odvést, hlavně prváky, na kolej, jejich uvítání a jinak nic dalšího. Myslel si, že to zase taková námaha nebude, ale Hemiona se jako vždy tvářila nanejvíc zaneprázdněná a proto si vedle ní připadal trochu přihlouple. "Musíš se hlavně tvářit, jako že víš, o čem Hemiona celou dobu mluví," zašeptal mu do ucha pobaveně Ron a Harry se v tu chvíli snažil potlačit smích. "No... " ozvala se Hemiona, když domluvila s prefekty. Harry se ještě naklonil, aby uviděl, jak Colin vesele nadšeně poskakoval, zato Ginny se tvářila nanejvýš rozmrzele. "...snad to nebude tak složité." "Co máš na mysli," zeptal se Harry, ale hned na to začal litovat, že se vůbec odvážil zeptat. "Musíme se přece postarat o prváky?" osopila se na něho Hermiona,"Harry uvědomuješ si, že na nás bude záviset celá nebelvírská kolej?dívala se na něho, jako by se právě odněkud vyhrabal. "Tak si myslím," ozval se vesele Ron, "že tobě to tolik vadit nebude," poznamenal. "Co tím jako myslíš," vyjela po něm vztekle. "Ron chtěl určitě jen říct, že už jsi v tom zaběhnutá a neměl by to pro tebe být žádný problém," uklidňoval ji Harry a i když mu očividně toto vysvětlení zrovna dvakrát nevěřila, nic dalšího už neřekla. Ještě chvíli seděli v nebelvírské společenské místnosti u krbu. Hermiona šla nakonec spát a netrvalo dlouho, než se začali klížit oči i Harrymu a Ronovi.
"Nechápu, proč to musí být zrovna dvouhodinovka," rozčiloval se Ron, když šli po snídani na nahrazovací hodinu přeměňování. "Jak dlouho budeš ještě kňučet," osopila se na něho podrážděná Hermiona, "Nechápu, co jiného bys tu chtěl dělat." "No... rozhodně už by se něco našlo," oznámil ji, "třeba bychom mohli trénovat famfrpál," dodal, když si všimnul jejího pohrdavého pohledu. "Že je to tak, Harry." Ten mu však neodpověděl. Vzpomněl si, že stejně nemá jak cvičit, když nemá ani koště. Vešli do učebny kouzelných formulí, ale bylo tam tolik žáků, že jen ztěží viděli na profesorku McGonagallovou, která již stála vpředu a čekala na zbylé příchozí. "Jsou tu už všichni?" zeptala se po chvíli a ozvalo se několik souhlasných hlasů. "Takže," spustila znovu, "dnes budete rozděleni do dvou místností, dvě třídy zůstanou zde a zbylé dvě se přesunou do učebny obrany proti černé magii a budete studovat v učebnici strany 231 až po stranu 257," po místnosti se ozvalo mručení, které však rázem ztichlo, "a z toho, co jste nastudovali mi sepíšete trojstránkovou esej. Teorie je dost důležitá, takže si na tom dejte záležet," upozornila. Seamus hned vedle Harryho najednou zaskučel bolestí. Když se Harry otočil, zjistil, že se dveře, o které se opíral, prudce rozletěly a to byl také důvod spolužákova bolestného zaskučení. "O-omlouvám se, profesorko," oddechoval ztěžka Neville a potom zklouznul pohledem na Seamuse. Rychle se sklonil, aby mu pomohl na nohy. V obličeji byl celý rudý a opravdu to vypadalo, jako by se každým okamžikem měl rozbrečet. "Počínaje zítřkem," pokračovala McGonagallová, jako by se nic nedělo, "se sem, do této učebny, dostaví ve stejnou dobu koleje Nebelvír a Zmijozel. Až skončí, hodinu bude mít Mrzimor a Havraspár. Další týden si koleje čas prohodí a začínat z výukou budou dvě koleje, které ji tento týden měli až jako druzí. Jsou nějaké dotazy?" oznámila jim a když se nikdo na nic dál neptal, dodala, "takže prosím Mrzimor a Havraspár, aby se přesunuli do učebny proti černé magii, kde budete pod dohledem profesora Kratikota studovat z učebnice," zavelela. "Opravdu jsem rád, že je naše stará dobrá přísná profesorka McGonagallová zase zpátky," zabručel Dean, ale bylo to tak hlasité, že se k němu všichni otočili. Profesorka však jeho poznámku neslyšela a tak, když se Mrzimor s Havraspárem konečně přesunuli do jiné učebny, usadil se Harry s Ronem co nejvíce dozadu, na rozdíl od Hermiony, která musela mít samozřejmě hned první lavici vpředu a dali se do samostudia.
Po obědě šli na okamžik ven, aby si ještě trochu užili toho krásného počasí, než nastane školní rok a oni nebudou mít určitě tolik času jako teď a potom bude zima. Hermiona si pročítala už asi popáté učebnici určenou speciálně pro přenášení a snažila se zapsat několik poznámek, jak s esejí začít. Harry s Ronem si to samozřejmě nechávali na později. Tentokrát však Harry i tak trochu počítal s tím, že jim Hermiona svoji esej půjčí, i když jim každým okamžikem opakovala, že jim už nedá opsat nic, moc dobře tušil, že se jim ji ještě určitě podaří přesvědčit. "Harry, co kdybychom šli trénovat na famfrpál?" vyhrkl Ron, jako by ho to právě napadlo a při tom už bylo nanejvýš jasné, že je to jediné, nad čím dnes doopravdy pořádně přemýšlel. "Já nemám koště," posteskl si Harry, "a škola je půjčuje až v průběhu školního roku," oznámil mu smutně. "Aha," povzdechl si zklamaně. "Stejně si napřed musíte udělat domácí úkol," připomněla jim Hermiona a zabouchla svoji knížku. Harry s Ronem se jí snažili dát co nejotráveněji zapravdu, aby toho pak mohli využít pro nejrůznější výmluvy, proč si vlastně své eseje nenapsali sami. Po zbytek odpoledne pak Harry s Ronem hráli kouzelnické šachy, zatímco Hermiona šla s Ginny do knihovny hledat nějaké knížky, které by Ginny mohli pomoci při NKÚ. Setkali se až na večeři, ale jak Hermiona, tak Ginny, se netvářily zrovna nadšeně. Harry se ale řekl, že je nebude dráždit zbytečným vyptáváním. Ron zatím přemluvil Hermionu, aby mu přeci jen půjčila svůj domácí úkol. Ta nakonec podlehla jeho prosbám a dala mu jej opsat s tím, že to bylo naposledy. Toho samozřejmě využil také Harry. "Dobrý den, pane Nickolasi," vyhrkl Lee na skoro bezhlavého Nicka, který se objevil jen kousíček za Ronem a bavil se zrovna o něčem zaujatě s krvavým baronem. "Co nás rušíš, když se bavíme!" seřval ubohého Leeho baron, "proč se nám ti živí musí do všeho plést," mumlal si podrážděně spíš jakoby pro sebe. "Dobrý den všem," pozdravil chabě skorobezhlavý Nick, ale tentokrát měl Harry dojem, že jeho přátelský tón zmizel a duch k nim mluví naprosto nuceně. Nepřesvědčilo ho ani, když Nick, jako obvykle, roztáhl slavnostně ruce a na okamžik nechal krvavého barona na místě, aby proletěl celý nebelvírský stůl od začátku ke konci a pozdravil známé tváře. Harrymu připadal nějaký smutný a možná i vyděšený. Nevypadal zdravě, ale nakonec usoudil, že vlastně ani pořádně neví, jak vypadá nemocný duch. Pomalu začínal pochybovat, zda vůbec duch může být nemocný; proto to vypustil z hlavy s myšlenkou, že je rytíř Nickolas zase trochu ztrápený tím, že znovu zamítli jeho žádost na účasti na bezhlavém honu, na který se tolik snažil dostat.
Jak tak seděli u stolu, Harry si najednou uvědomil, že pohledem šmátrá směrem k havraspárským a jakoby někoho hledal. V tu chvíli by nejraději praštil sám sebe. Stejně tam není, ujišťoval se v duchu. Snažil se sám sebe přesvědčit, že Cho hledá už jen ze zvyku. Rozhodně se s ní už nechtěl setkat - určitě ne v tuto dobu, když má spoustu jiných starostí. "Co se děje, Harry?" přerušila mu tok myšlenek Hermiona. "Nic," zalhal, ale zároveň si uvědomil, jak moc je jeho odpověď hloupá. Nedivil se, že ho Hermiona provrtávala zvědavým starostlivým pohledem. Jak by mu mohla věřit, když se rýpal vidličkou v kaši a zasněne, bez jakéhokoliv slova, pozoroval nějaký slepý bod někde za Colinem. Rozhodně to nebylo tím, že by nebylo o čem mluvit. Harry byl totiž asi jediný, kdo nevnímal jediné slovo, které tu zaznělo. "Trochu mě vrtá hlavou ten podivín, co mě má dělat stráž," vyhodil ze sebe, ale doopravdy sám nevěděl, jestli je to právě Bernard Střevlík, který ho nutí do přemýšlení. Nebyl si ani stoprocentně jistý, jestli je mu tak těžko, protože je v jeho blízkosti Neville, ze kterého opravdu neměl zrovna dobrý pocit. Nechtěl mu ublížit takovým rozhovorem, který měl jednou stejně nastat, ale přesto někde hluboko uvnitř cítil, že to musí vědět - že to má právo vědět. Docela už věděl, jak si asi musel připadat Brumbál, když tuto informaci oddaloval také co nejdále, ale potom už to prostě musel Harrymu říct. "Jo... ten chlapík se mi vůbec nezdál," ozval se Ron a nabíral si další porci kaše. "Ale Rone," začala Hermiona, "nemůžeš ho přeci soudit jen tak po prvním setkání," zchladila ho. "No to říká ta pravá," osopil se na ni podrážděně Ron, "podobné případy už jsme tu měli - pamatuješ?" vyhrkl na ni a když po něm šlehla nechápavým pohledem, pokračoval. "Nebo už si nepamatuješ na Zlatoslava Logharta?" usmál se vítězoslavně, "toho jsi také obdivovala... " "Ale to nevěděl nikdo, jaký je to podvodník!" vyjela po něm zostra. Harry se zvednul ze židle a ti dva okamžitě zamlkly. "Co je Harry?" zeptal se Neville a Harrym projel nepříjemný tíživý pocit, jako by na něho vůbec nemluvil, ale místo toho ho praštil. "N-nic... jsem v pohodě... jen se mi chce spát," vykoktal ze sebe, "uvidíme se zítra, dobrou," otočil se k Ronovi. Ostatní mu popřáli také hezké sny a konečně se vydal do postele. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč to udělal.
Hermionina hádka s Ronem mu absolutně nevadila - na to byl už přespříliš zvyklý. Když tak přemýšlel, uvědomil si, že to výjimečně nebyl ani Neville, který by ho dnes donutil odejít předčasně spát. Tentokrát však opravdu cítil, že je unavený - jen nechtěl usnout. Pomalu začínal pociťovat, jak ho Síriusova smrt ještě stále bolí, ale už nad tím přestal tolik přemýšlet a tak se zdálo, že se to lepší. Vždyť nad tím také celé léto přemýšlel. Jakmile se ale dostal do toho strašlivého snu, kde mu jeho kmotr vyčítal svoji smrt, necítil se Harry příliš dobře. Přesto všechno, že Harry tušil, v jakém snu se znovu objeví, nakonec usnul. Tentokrát ho však překvapilo, že se neobjevil na už tolik známém místě v oboru záhad, aby pozoroval znovu a znovu se odehrávající boj, který nemohl nijak ovlivnit. Nepociťoval tíseň z toho, že nemůže nic dělat, protože stál na jemné mlaďoučké trávě, která byla ohraničená velikými mohutnými stromy. Rozhlížel se, ale při tom neviděl přes třpytivou mlhu dál, než na deset metrů. Projel jím nervózní pocit... toto místo už znal... byl tu... jednou na poradě Fénixova řádu. Tehdy po něm několik členů v předních řadách šlehalo nevěřícnými pohledy, když se na něho Lupin pokoušel promluvit, ale Harry ho neslyšel. Jistě... to bylo tou písní. A jakoby svýma myšlenkama přivolal toho, kdo měl překrásnou melodii na svědomí, najednou se ozvala. Harrym projela vlna štěstí a radosti, chtěl tu stát dlouho... ale nakonec se přece jen odhodlal. Byl pevně rozhodnutý najít původce písně nebo alespoň zaslechnout její text, ale stále marně. Mlha začínala pomalu ustupovat. Neustále napínal uši a udělal několik kroků vpřed, do prázdna. ... člověk pouhý slyší jen obyčejný šum... tak líbezné hlasy. Kdo to jen může být? Kdo zpívá? Pokračování se mu vytratilo a proto spozorněl ještě víc. ... když dosáhne jednoduchosti... hlas se opět ztlumil tak, že ho tentokrát Harry už znovu nezaslechl. Za okamžik si uvědomil, proč zamlkl. Někde v dáli se směrem k Harrymu hrnul černý stín, který pohlcoval třpytivou mlhu. Začínal se sem hrnout obrovskou rychlostí a Harry cítil jak mu celým tělem projel nepříjemný chlad. Radostný a šťastný pocit okamžitě potlačila jakási obrovská chladivá nenávist a bolest. Byla to stejná tíživá bolest, jakou Harry už dlouho pociťoval - už od smrti Síriuse , tentokrát však zesílila. Projel jím mrazivý chlad. Cítil, jak z něho každá kapička štěstí, které do něho vdechla překrásná melodie, pomalu vyprchá a ten odporný stín plný nenávisti, vzteku a zloby ho bodá do srdce a zasazuje mu bolestné rány. Tady jsem já zloba... tady jsem a zničím to, co je vám drahé... zničím jedinou vaši záchranu... "Né... " odněkud se ozýval žalostný prosebný křik. "Né... " Harry si uvědomil, že to křičí on sám. "Běžte! Utečte! Hermiono! Rone! Pryč!" řval z plných plic; černá mlha ho obklopila a sevřela ho. Nemohl dýchat... snažil se co nejrychleji vzpamatovat, pak si konečně uvědomil, že je v bezpečí - v Bradavicích. Seděl na posteli a prudce hluboce oddechoval, jako by až přespříliž rychle a dlouho běžel. Tričko měl celé propocené a srdce mu bušilo jako o závod. Letmo pohlédl z okna a zjistil, že už svítá... oddechl si. Pak prudce vyletěl z postele, jako by dostal elektrický šok a běžel k Ronově posteli. Chvíli u něho stál jako zkamenělý a téměř zatajoval dech, aby slyšel, jak Ron spokojeně oddechuje. Byl živý a zdravý a to Harryho uklidnilo.
"Co tím myslíš?" zeptal se Harry. "No že po tobě jdou nějak moc nakvap," oznámila mu prostě, ale Harry a zjevně ani Ron, jak zjistil při pohledu na něj, neměli nejmenší ponětí, o čem Hermiona mluví. Ta okamžik kmitala očima z jednoho na druhého, až nakonec nevydržela čekat, až se někomu z nich rozsvítí. "Harry," začala pomalu, jako by mu každé sebemenší zrychlení mohlo nějak utéct, "už od doby, co jsi se dostal do domu Dursleyových tě napadl... " "Ne," odporoval ji Harry, "v domě mě nikdo nenapadl... ani nemohl... " dodal a Hermiona, která byla předtím viditelně pevně rozhodnuta absolutně si nevšímat toho, co říká a i nadále pokračovat v jejím perfektně připraveném proslovu, který by se neměl ničím jiným narušit, na něho okamžitě vyvalila oči. "Jak to myslíš?" vzal ji doslova z úst otázku Ron, který se po celou tu dobu tvářil také nechápavě a vypadalo to, že chtěl konečně všemu pořádně rozumět. "Když už tě našli v Zobí ulici, tak by ti tam mohli ublížit, ne? Proto ti Brumbál navrhl, abys zůstal už v tomto domě," tvářil se naprosto dokonale zmateně, čemuž se Harry ani tak nedivil, protože tomu sám pomalu nerozuměl. "Na konci roku mi Brumbál vysvětlil, že jsem žil v jejich domě, abych byl ochráněn před smrtijedy, kteří se mě pořád ještě snažili najít a zabít," vysvětloval prostě a s naprostým klidem v hlase, přestože Ron křivil starostlivě obličej a Hermiona poděšeně vypískla. "Proč tě tedy napadli loni mozkomorové a letos ta potvora se smrtijedy?" vyhrkl Ron, jako by právě přišel na kámen úrazu. Hermiona dál seděla na posteli, jako zkamenělá - což se zrovna dvakrát nelíbilo ubohé Hedvice, která její zkoprnění pojala jako hluboký nezájem k dalšímu pohlazení a proto ji se zlobou v očích bolestně klovla, až její oběť bolestně vypískla, a uraženě odlétla na skříň k Papušíkovi, který se zrovna zabíval čištěním peří a dělal, jako by v pokoji vůbec nikdo nebyl. "Nenapadli mě ale v domě," vysvětloval trpělivě Harry, "do domu nikdo z nich nemůže, ani samotný Voldemort." Ron se při vyslovení jeho jména ještě zachvěl, ale Hermiona si tentokrát dala velký pozor, aby její reakce byla naprosto chladná, jak se Harry domníval. Tušil, že už má zřejmě ponětí, o co se alespoň částečně jedná. "Je to nějaké kouzlo?" zeptala se stručně a hned na to se triumfálně usmála, když jí dal Harry zapravdu lehkým pokýváním hlavy. "Proto dostala teta Petúnie toho huláka na začátku roku... byl od Brumbála... " vysvětloval, "... chtěl jí připomenout úmluvu, která jí vázala k tomu, že zůstanu v jejich domě... pod ochranou."
"To jsem netušil, že něco takového jde," řekl nadšeně Ron, "možná ti to zachránilo život," poznamenal. "Určitě," opravil ho Harry trochu zklamaně. Ne snad, proto že by nějak litoval toho, že jej chránila před Voldemortovými přívrženci nějaká kletba, ale hlavně proto, že to muselo být zrovna v domě Dursleyových a že nemohl být třeba pod ochranou Siriuse - dokud byl živý. "A ta kletba," spustila zamyšleně Hermiona, "ta ochrana... tím myslíš tvoji tetu?" "Jak tě to napadlo?" vyhrkl posměšně Ron, který však okamžitě zmlkl, jakmile si všiml Harryho vážného pohledu, jeho pobavený úsměv byl ta tam. "Jak by tě mohl chránit člověk, který tě nenávidí a cítí k tobě odpor?" kroutil nechápavě hlavou. "Je to matčina krev," povzdechl si Harry, "ať chci nebo ne - chrání mě krev mé matky, když jsou sestry." "Ale proč tě tedy napadli v Zobí ulici?" zeptal se Ron. "Obávám se, že to platí jen na ten dům, ve kterém Harry žije," vysvětlovala Hermiona. "Podle mě je... V... Vol... Voldemort... " Harryho potěšilo, že Hermiona znovu začala užívat jeho jména, "... opravdu dost silný, ale přesto jeho síla není taková, aby se dostal do domu Dursleyových," vysvětlovala Ronovi, ale Harrym projel neobyčejný chlad. Náhle mu myslí projela nepříjemná myšlenka. Měl dojem, že se každým okamžikem skácí na zem a zároveň se mu začali podlamovat kolena. "Harry, co se děje?" zeptali se zároveň Ron i Hermiona a oba si ho starostlivě prohlíželi. Harry měl pocit, že se s ním všechno začíná točit. Opatrně se posadil na židli, jako by se mu při každém seberychlejším pohybu měla jeho strašlivá myšlenka nenávratně vytratit.
"No tak nás přestaň děsit a řekni, co se stalo," vybídl ho rozčileně Ron, který se ještě za celou tu dobu neposadil a tak teď nervózně přešlapoval u dveří s rukou, stále ještě položenou na klice. "Snape hovořil s Červíčkem o tom, že Voldemort chce zvětšit svoji moc... to jde Hermiono?" zeptal se jí, jako by tomu stále ještě nemohl uvěřit a jako by ti dva spolu mluvili jen tak o nesmyslech - chtěl si to ověřit, i když sám moc dobře věděl, že to jde. Hermiona mu jen vyděšeně nevěřícně přikývla a v naprostém tichu, které nastalo, bylo slyšet jen Ronovo úzkostné polknutí. "Myslím si," zpustil po delší odmlce znovu Harry, "že se chce dostat do domu mé tety a strýce - že prostě nemůže zlomit toto kouzlo," dořekl a opět nastalo dlouhé tíživé ticho. "Harry," ozvala se konečně Hermiona, "tohle Brumbál musí vědět." "Hermiono nemůžu se za něho neustále schovávat," vykřikl úzkostlivě. "Co se to s tebou děje?" vypískla, "proč jsi na Brumbála takový?" vrtěla nechápavě hlavou. "On za Siriusovu smrt nemůže - měl ho taky rád, ale to už se prostě vrátit nedá, Harry!" zařvala, ale hned na to zmlkla. Harry seděl jako zařezaný; nepřemýšlel nad ničím, jen na ni tupě zíral. I když nebylo v jejich slovech nic, co by mu mohlo tak moc ublížit, uvědomil si, že právě uhodila hřebíček na hlavičku. Až doteď bral totiž Harry Brumbála za strůjce svého neštěstí. Nejenže mu dával vinu za to, že si vybral Voldemort právě jeho a ne Nevilla, měl takový pocit, že kdyby Siriusovi dovolil někam si občas vyjít, mohl by jeho kmotr zůstat v bezpečí v tomto domě. Náhle si ale uvědomil, že to byl právě Pán zla samotný, kdo dal Harrymu přednost před Nevillem a to jen proto, že je, stejně jako on sám, kouzelník nečisté krve. A Sírius by šel na pomoc Harrymu tak, jako by šel Harry zachránit Siriuse a nic na světě by mu v tom nezabránilo. Znal moc dobře povahu svého kmotra, než aby doufal, že se bude snažit uklidnit a trpělivě čekat. "Harry... já... " špitla se Hermiona a hlas se jí nepřirozeně třásl. "To je dobré Hermiono," snažil se ji uklidnit Harry, "vím, že jak si to myslela... a máš pravdu," přikývl a pokusil se o úsměv. "NO TAK! MOHLI BY JSTE JÍT LASKAVĚ DOLŮ. VYSTYDNE VÁM VEČEŘE!" Ozval se burácivý křik paní Weasleyové, až sebou Harry, Hermiona a Ron, kteří do této chvíle skoro šeptali, samým leknutím uškubli. Vydali se tedy k večeři a po celou tu dobu v kuchyni se mezi sebou bavili jako obyčejně. Dalo by se dokonce říct, že byli veselejší, než obvykle. Vždyť, nejenže se konečně vydávali zpátky do Bradavic, ale také se teď, když si několik věcí vyříkali, nebo spíš, protože se Harry podělil o několik tíživých problémů, kterých jako by se alespoň na okamžik zbavil. Vesele se vybavovali až skoro do jedenácti, než se je konečně podařilo paní Weasleyové poslat na kutě. Po předešlém krušném dni v Příčné ulici bylo nanejvýš jasné, že se Harrymu moc nepovede zůstat po co nejdelší dobu bdělý. Ze spánku sebou házel a zuřivě škubal až skoro do šesti hodin, kdy se konečně ze stále hrůzného snu probudil. Posadil se na postel a okamžik pozoroval, jak mu z jeho černých rozčepýřených vlasů padají kapičky potu. Chtěl se ještě jednou projít za Klofanem, ale připadal si strašně unavený z dalšího namáhavého boje s Voldemortem a z bolestných úderů, které mu zasazovala Siriusova hanebná slova, kterými jej bičoval. Uvědomil si ale, že slunce už dávno vylezlo a to také probralo i Rona z jeho, podle Harryho mínění určitě lepšího, snu. Ten se na Harryho podezřívavě zadíval. "Spal jsi Harry?" zeptal se stručně, "nevypadáš moc vyspale," podotkl ještě. "Spal," zalhal a konečně se zvednul co nejsvižněji z postele. Oblékli se když se vydali po schodech do kuchyně na snídani, setkali se ještě s Hermionou a Ginny. V příjímacím salónku se k nim přidali také Fred s Georgem, kteří nevypadali zrovna vyspale, právě tak, jako Harry. "Co jste zase vyváděli?" uvítala je přísným tónem paní Weasleyová, když si sedali ke stolu. "Že jste zkoušeli ty vaše blbosti?" zarazila se. "To nejsou žádné blbosti," ohrazoval se Fred, "jsou to náhodou užitečné věci," dodal významně. Na to mu však nic neodpověděla. Vypadalo to, že má paní Weasleyová výtečnou náladu, kterou si dnes rozhodně nechce pokazit žádnou hádkou. U stolu už seděl i pan Weasley a bylo to snad poprvé po dlouhé době, co ho Harry slyšel pobrukovat si nějakou písničku. "Jen se koukni bratříčku, jakou má náš taťka radost, že už konečně odjíždíte do školy," popichoval Rona George. "Ale Georgei, nech toho," kárala ho paní Weasleyová. "Vždyť víš, že to tak není." "Pane Weasleyi," začal opatrně Harry, "můžu se zeptat, co se stalo tak veselého?"
"Možná se budeš divit, Harry," usmál se zeširoka, "ale já sám nevím," řekl prostě. "Je krásně, zatím všechno vychází, děti budou v bezpečí... " Harry měl dojem, jako by nemluvil, ale zpíval. "A co by se nám tady mohlo stát?" zeptala se Hermiona, ale viditelně toho ihned litovala, protože její otázka zapůsobila asi jako mávnutí hůlky a měla okamžitý účinek. Paní Weasleyové upadl hrnec na podlahu a s obrovským hlukem se roztříštil. Všichni na židli nadskočili, dokonce i samotná paní Weasleyová vypadala vyděšeně, když se dívala na malinké kousíčky střípků, které plavali v omáčce nachystané na oběd. Jediný pan Weasley si pořád ještě zanechal na tváři úsměv. "Mohlo by se stát hodně," řekl jakoby pobaveně a tím strhl veškerý zájem ze své manželky na sebe. I když si ho Harry ještě dlouho trochu zmateně prohlížel, nakonec přece jen usoudil, že jeho úsměv je opravdový, nepředstíraný. Přesto mu nepřipadalo, že by se milý pan Weasley zbláznil, když si dělal z Ginny legraci a úmyslně si četl nějaký prospekt do práce naruby. Harry neustále musel přemýšlet nad tím, zda je jejich odjezd do Bradavic opravdu tak nutný, jestli opravdu hrozí nějaké nebezpečí, nebo si z nich pan Weasley dělá pouhé šprýmy. "Harry, zlatíčko, vezmi si před cestou alespoň topinku," vybídla ho starostlivě paní Weasleyová, tentokrát se však nutila do absolutního klidu, což se jí, podle Harryho názoru, celkem dařilo. Jinak zde panovala i nadále vcelku dobrá nálada, než je z ní všechny vyrazil hlasitý randál zřejmě dopadajícího a právě se rozbíjejícího předmětu někde v příjímacím salonku. Tentokrát to však byla překvapivě paní Weasleyová, která se tvářila naprosto klidně. "To je dobré, Tonksová, nechte to tak, já to potom spravím," zařvala přes dveře a dál s obrovským obdivuhodným klidem utírala stůl. Ozvalo se nějaké zavolání, podobné 'omluvám' a potom nějaké nesrozumitelné mumlání a hned na to... obrovský hlasitý výbuch. "Tak to už asi nespravím," broukla si nanejvýš spokojeně paní Weasleyová a podávala na stůl tác s chlebíčky se slaninou. Harry si byl tentokrát téměř stoprocentně jistý, že to musel detonovat krb nebo se skácely schody nebo něco podobného. Dokonce i pan Weasley se postavil na nohy a vydal se zdráhavým pomalým a opatrným krokem ke dveřím, jakoby se obával, že i ty se rozletí.
Vypadalo to, že opravdu tušil co se stane, ale přesto nebyl tak rychlý, jak pravděpodobně čekal. Dveře se totiž opravdu zuřivě rozletěly dokořán a pan Weasley dostal obrovskou ránu přímo do hlavy, načež se sám stihl doprovázet bolestným výkřikem. I když tento obrázek - pan Weasley skácený na zemi a u něho krčící se paní Weasleyová - nevypadal zrovna pěkně, ale nakonec musel jak Harry a dokonce i Hermiona, tak i Ron s Ginny, potlačovat smích, to jak celou tu strašlivě vyhlížející situaci spravovala ve dveřích stojící a naprosto vyděšená a zmatená Tonksová. Fred s Georgem se už samozřejmě váleli smíchy po zemi a drželi si křečovitě břicha. To už byl ale pan Weasley zase na nohách a jak se Harry přesvědčil, kromě malé namodralé boule, která se mu pomalinku začínala rýsovat na čele, se mu nic vážného nestalo. Tonksová si už očividně uvědomila, co se děje a začala se roztržitě omlouvat. Dvojčata se mezitím posbírala a začala vyzpěvovat po kuchyni hymnu pro Tonksovou. "Třeba večer klidně k ránu, tvoje činny sečtou se... " hulákali zvesela a Harry se, ani vlastně nevěděl proč, vybavila hymna, kterou prozpěvovali někteří žáci, hlavně zmijozelští, Ronovi, když začínal hrát famfrpál a nebyl zrovna úspěšný. "To je dobré Tonksová, nic se neděje," uklidňoval ji pan Weasley, ale ta se pořád tvářila nešťastně a naprosto zbědovaně. Harrymu jí bylo strašně líto. "... Tonksová ta dá ti ránu, až andílek snese se... " "TICHO! UŽ DOST!" zařvala skoro zoufale paní Weasleyová a Harry se jí ani nedivil, protože přes ten hrozný hluk, který dvojčata způsobila, nebylo slyšet jediného kloudného slova. "Vy dva se okamžitě uklidněte," varovala je a v obličeji celá rudá podala svému muži na bouli led. Podle Harryho vypadala opravdu hrozivě. "Slečno Tonksová," otočila se k ní a všichni okamžitě spozorněli a čekali. Harry si nakonec usmyslel, že kdyby jí začala nanejvíš podrážděná Molly jakkoliv nadávat, nejspíš by se Tonksové snažil zastat. "Za tohle vůbec nemůžete," snažila se nasadit znovu mírumilovný pohled, "není to vaše vina. Běžte se, prosím vás, trochu posilnit, než pojedete do školy... " "Tonksová jede do Bradavic?" vytřeštili na matku oči dvojčata. "Co tam?" "Já... jsem nová učitelka obrany proti černé magii," poznamenala trochu váhavě Tonksová, jakoby tomu ještě stále sama nevěřila.
"To snad ne!" vyprskly Fred s Georgem, "mami! Mamíí!! My chceme zpátky do Bradavic!!! Prosím!!!!" Vypadali, že každým okamžikem prasknou smíchy a v tu chvíli Harrymu připadali odporní. Tonksová stála nehnutě na místě; v obličeji rudá, jako rak a očima kmitala po zemi a nábytku po celé kuchyni. "No to je báječné!" vykřikla Hermiona pokoušejíc se situaci zachránit nuceným úsměvem. "VY DVA!" zaburácela paní Weasleyová, což dvojčata konečně uklidnilo. "Okamžitě odejtěte do svého pokoje!" zavelela vztekle. "Ale proč?" nevěřícně kulil oči Fred, v odkrveném obličeji stále ještě rudý. "Chtěli jsme jen vidět Leeho, jak bude napodobovat závistivě zkřivený obličej Popletala," vysvětloval prostě George a když si ho Harry podezíravě prohlédl, zjistil, že zřejmě mluví pravdu. Paní Weasleyovou vysvětlení Fredova a Georgeova výbuchu viditelně také uklidnilo, protože konečně povolila svoji zlostně pokřivenou tvář. Také Tonksová se konečně podívala vpřed, kde se střetla pohledem s panem Weasleym, který se na ni povzbudivě usmál. Přesto měl Harry dojem, že zaslechl těžké povzdechnutí. "Tonksovou tam ale poslal Popletal," řekla stručně paní Weasleyová a musela se škodolibě pousmát, když viděla Fredův a Georgův zmatený výraz. "Tak to s ním muselo být už dost špatný," poznamenal Ron. "Ani se nedivím," přidal se Harry, "loni na konci roku na ministerstvu se do něho Brumbál pořádně opřel. Pěkně mu to musel vytmavit," podotkl, ale náhle si uvědomil, že všichni zmlkli. Pro pana a paní Weasleyovi, Tonksovou, Ginny a dvojčata to bylo totiž poprvé, co Harryho slyšeli mluvit o tom, co se dělo toho večera na oboru záhad. I když to bylo jen o Popletalovi a ne tom, co se stalo předtím a i když Tonksová, která tam byla nakonec také, určitě, spolu s dalšími členy Fénixova řádu, povyprávěla, co se v oboru záhad odehrálo, všichni napjatě pozorovali Harryho, jako by doopravdy věděl víc, než Ron, Hermiona, Ginny, Lenka a Nevill, kteří s ním ostatně podnikli cestu na ministerstvo také. Je ale pravdou, že jediný Harry zažil souboj Brumbála s lordem Voldemortem, takže nakonec usoudil, že zpozorněli hlavně kvůli tomu, protože ostatní věci, které se děli, už zřejmně všichni znali moc dobře. "Harry... " spustil váhavě pan Weasley, "... ty... myslíš, že by jsi nám mohl popsat... co... co se tam stalo?" zeptal se opatrně, jako by se měl Harry začít rozčilovat a rozbíjet kolem sebe vše, co mu zrovna přijde pod ruku. Jako by Harryho kývnutí souhlasu bylo zároveň nějaké tajné smluvené znamení, ostatní se okamžitě posadili ke stolu. "Já jsem si ale myslel, že už to víte? Od Rona nebo Hermiony nebo od někoho jiného?" zeptal se Harry. "No, my jsme jim řekli všechno, co šlo," vysvětlovala Hermiona, "a co nešlo, dořekl Neville," Harry si uvědomil, že mluví o té místnosti se clonou a celým tělem mu projel nepříjemný chlad. "Co se stalo potom?" vyzvídala dál.
"Jo, Brumbál nám o tom nechtěl nic říct," ztěžoval si Fred. "Prý nám o tom řekneš sám, jestli se ti bude chtít," doplnil ho George. Když se Harry na okamžik zamyslel, řekl si v duchu, že není žádným tajemstvím to, co se stalo v hlavním sále na ministerstvu, ale byl už stoprocentně přesvědčený, nevyprávět jim o rozhovoru mezi ním a Brumbálem později v pracovně. "Ehm... " odkašlal si a přemýšlel, kde má začít. Nakonec mu ale pomohl George, který mu skočil do řeči. "Tak ty jsi bojoval Ty-víš-s-kým?" vyhrkl napjatě a Harry si byl téměř jistý, že by dvojče vypadalo mnohem spokojeněji, kdyby přitom mohlo ještě křoupat popcorn. "Ne," vzdychl jako by toho doopravdy litoval. Byl si ale vědom, že v tu chvíli, když se tam Voldemort objevil, se s ním chtěl utkat i kdyby ho to mělo stát život. "Přišel tam Brumbál a odstrčil mě bokem," vysvětloval, jako by unaveně. "Takže profesor Brumbál," opravila ho paní Weasleyová, "s ním bojoval?" ptala se celá rozrušená. Harry jen slabě přikývl. "A co se tedy dělo?" Harry s odpovědí chvíli počkal. Pozoroval, jak ho všichni napjatě pozorují a na okamžik měl dojem, že nikdo z nich samým napjetím ani nedýchá. "Voldemort vypadal opravdu vyděšeně," poznamenal Harry na první pohled bezvýznamnou větu, která však vyvolala v kuchyni obrovský ohlas. "Já to věděla, říkala jsem to," rozplývala se paní Weasleyová. "Schovává se před profesorem Brumbálem, dopadne to dobře," ujišťovala a v očích se jí zablýskla jiskřička štěstí. Ostatní si vesele a uklidněně, jako by už bylo všechno v naprostém pořádku, pošeptávali mezi sebou. Ovšem až na pana Weasleyho a Tonksovou. Harry si byl jistý, že už moc dobře vědí o té věštbě. Napadlo ho, že jakmile se to jako první od Brumbála dozví, o něco později to budou vědět i členové Řádu. Paní Weasleyové se však tato malá drobnůstka, že jediný, kdo se s Pánem zla může utkat v boji a nějak ho alespoň ohrozit, úmyslně vytratila. Jak každý jistě dobře věděl, brala celou tuto válku, která vznikla, natolik vážně, že by jí každý neúspěch nebo jakékoli další komplikace, jako třeba, že by zrovna Harry Potter, kterého si tolik zamilovala, měl mít s lordem Voldemortem společného ještě něco víc, než minulost, hrozilo by u ní kompletní zhroucení. "Nechtěl ho ale zabít," dodal Harry trochu tvrdým hlasem, "i když na něho Voldemort použil kletbu Avada kedavra," oznámil prostě nevšímaje si bleskurychlé změny obličeje jak svých spolužáků, tak i paní Weasleyové. Byl si téměř jistý, že to tentokrát nezpůsobilo vyslovení Jeho jména. Netušil, jestli to bylo údivem, že se ředitel Bradavické školy absolutně nesnažil zničit Pána zla, nebo rozrušením, že se lord Voldemort pokusil zabít držitele Merlinova řádu prvního stupně.
"Ale jak se z toho Brumbál dostal?" vyprskl Ron, div mu nevypadli oči z důlků. "Profesor Brumbál je největší kouzelník na světě," podotkla Hermiona a tvářila se, jako by z ní právě vypadlo něco nanejvíš tajného, o čem nikdo předtím ani netušil. "Přesto - nikdo nemůže odrazit kouzlo adava kedavra," dohadovala se s nimi skoro šeptem Ginny. "To prostě nikdo nedokáže," podotkla a dvojčata jí souhlasně přikyvovala. "Byl tam Fawkes," pokračoval Harry, "vletěl do toho paprsku, aby ho ochránil." "Stejně," ozval se zadumaně Ron, "proč ale Brumbál nechtěl Vol... Pánu zla ublížit?" kroutil nechápavě hlavou. "Tomu opravdu nerozumím." "Brumbál?" vyprskl Fred, "ten by neublížil mouše," podotkl trošku ironicky. "Tak to by mě zajímalo, kdo jiný ho dostane," zašklebil se smutně George, ale rychle strhnul pohled na svého otce, kterému při jeho dotazu, vyklouzla sklenička máslového ležáku na podlahu a s hlasitým řinkotem se rozbila o zem, jak se mezitím pronikavě díval na Harryho hledaje sebemenší náznak čekohokoli. "Co se tady děje?" vyhrkla trochu podrážděně Hermiona, "Proč nám to nechcete říct?" "Brumbál totiž Voldemortovi říkal, že moc dobře zná horší způsob než smrt," snažil se to ještě zamluvit Harry. V žádném případě na sebe nechtěl strhnout starost a lítost ostatních, kdyby jim vysvětlil, že by se Brumbálovi možná ani Pána zla zabít nepodařilo, protože je to předurčeno Harrymu. "Tak co se tu děje," vložila se do toho paní Weasleyová, která teď šlehala pronikavým zlobným pohledem po svém manželovi, kdyby její výhružný přísný tón přece jen nestačil k donucení, aby konečně někdo z nich promluvil. "M-Molly," ozval se zdráhavě pan Weasley, jako by se bál, že po něm každým okamžikem vyjede a něco mu udělá, "jestli si myslíš, že já bych ti... " "Arture!!!" vykřikla po něm naprosto rozzuřeně. "Nechci abyste mi lhali!" zahrozila, "nevím, proč bych to neměla vědět." Kdyby v tu dobu Harry nepociťoval nepříjemný tíživý pocit, že za okamžik přece jen vyjde všechno úplně najevo a úplně všichni na něho budou civět jako na nějaké vyjevení, asi by se usmál hlavně tomu, jak se paní Weasleyová rozčilovala nad tím, že ji ostatní vypustili ze svých tajných šepotů a neřekli jí úplně všechny podrobnosti. Alespoň teď věděla, jaké to je a jak se Harry cítil už od Voldemortovo povstání. "Tak si myslím, Molly, že jestli ti to má právo někdo říct, jestli to má právo někdo vysvětlit i všem ostatním, pak je to jedině Harry." Harry si byl ještě před okamžikem téměř jistý, že hůř už mu být nemůže. Žaludek měl někde v krku a strašlivá úzkost mu projížděla celým tělem a způsobovala, že mu bylo chladno. Srdce mu bušilo jako o závod a byl si téměř jistý, že mu každým okamžikem vyletí ven z těla. Přesto všechno na něho slova pana Weasleyho zapůsobila tak silně, že si připadal, jako by se začínal přemisťovat někam jinam, jako by tu vlastně ani nebyl a chladný nepříjemný pocit, který jím projížděl, zajistil, že se Harry začínal srážet až do malé kapičky vody. 'Jak to na něho mohl takhle prostě hodit?' rozčiloval se v duchu a zároveň si uvědomil, jak po něm tázavě a tak trochu i prosebně mžikali pohledy všech přítomných v kuchyni. Jen pan Weasley se díval nepřítomně smutně do stolu a Tonksová si mlčky a naprosto vyčerpaně protírala oči. Harry ji neviděl do obličeje - černé dlouhé a rovné vlasy jej zakrývaly skoro až k bradě. Ještě chvíli hledal Harry oporu v očích Rona a potom Hermiony, ale marně. Ani jeden z nich ze sebe nevydal jediného slova.
"J-já," vykoktal ze sebe, ale připadalo mu, jako by nemluvil pěkně dlouho. "Nechci se o tom bavit." "Harry, no tak," povzbuzovala ho Ginny, jakoby jim nechtěl přiznat nějakou lumpárnu, co provedl. "NECHTE TOHO!" zařval po svých přátelích, kteří v tu chvíli strnuli, jako by je polil horkou vodou; zvedl se ze židle a vyběhl ven z kuchyně. Po cestě málem srazil usmívajícího se Lupina. Nevšímaje si však jeho volání 'co se stalo' a 'kam jdeš' si uvědomoval, že si to jeho nohy rázují ke Klofanovi. Tentokrát u něho však nebyl příliš dlouho. Dobře věděl, že musí do školy vyjet co nejdříve a tak pobyt tady, nahoře na půdě, bral spíš jako rozloučení s Hipogryfem, než uklidnění a značné poskládání si myšlenek. Stějně tak dobře tušil, že tak nebo tak, jednou přijde čas, kdy svým přátelům bude muset říct celou pravdu. Jenomže v tuto chvíli mu to připadalo, jako by měl nad sebou vynést rozsudek. Někde hluboko v něm byla pořád ještě naděje, že se Brumbál zmýlil nebo že je to všechno jen hloupý žert. Stále se nějak nemohl přesvědčit, že by to měl být zrovna on, kdo má přivést buď Voldemortovi nebo sobě zkázu. A pak ještě méně mohl překousnout vědomí, že si místo něho mohl Pán zla vybrat Nevilla. To ho tak strašlivě tížilo a spolu s prázdnem, které ho naplňovalo po smrti Siriuse, Harrymu zasazovalo bolestné rány. Jeho rodiče mohli možná žít... Sírius mohl žít. Nakonec se s Klofanem rozloučil - hipogryf vypadal opravdu smutně - a přece jen se rozešel ke svému pokoji, aby si vzal svůj kufr a snesl ho dolů, do příjímacího salónku.
Všichni už tam stáli a pan Weasley se bavil s nějakým mladým mužem, který vypadal, že vyšel ze školy zrovna nedávno. Byl vysoké útlé postavy a v očích mu živě blýskalo. Horečně přikyvoval hlavou téměř na každé slovo pana Weasleyho a když jeho pohled zavadil o Harryho, zeširoka se na něho zazubil. "Á Harry," přivítal ho pan Weasley, jako kdyby se neviděli už pěknou řádku let. "Pojď sem, prosím tě, na okamžik," pobídl ho, "chtěl bych ti představit Bernarda Střevlíka." Jakkoliv byl Harry překvapený nenadálou návštěvou, snažil se teď ze všech sil, aby se uklidnil a nevyprskl v tu chvíli smíchy. Pan Střevlík k němu totiž přiskočil opravdu jako střevlík a nějak podivně se zavlněl a přikrčil, tedy spíše předklonil vpřed. Harry teď upřímně záviděl Ronovi, Ginny, Fredovi a Georgeovi, kteří se, jak je koutkem oka zahlédl, řehnili až se za břicha popadali. Harry ze sebe tedy vyloudil jakýsi pomačkaný úsměv jakoby nemocného člověka, což nadšeného Střevlíka, který si s ním v ten okamžik podával napůl rozpačitě ruku, značně vyvedlo z míry. Harry myslel, že umře, pokud se hned nesvalí na zem a nezačne se pořádně smát, když pan Střevlík nejistě pokřivil ústa tak, že je jako by vdechl do sebe, takže mu úplně zmizeli z bělavé tváře, na které už zářily jen velké modrošedé oči, velké jako korále; nos měl totiž docela malinký a Harry se nutil, aby si ho nepředstavoval úplně bez nosu, jen s těma obrovskýma očima, jak by asi vypadal, protože jinak už by opravdu vyprsknul. Cítil se v tento okamžik díky tomuto velmi zvláštnímu kouzelníku tak dobře, že okamžitě přestal myslet na všechny ty starosti, které ale, jak stejně dobře věděl, nezmizí a přijde čas, podle Harryho dost brzy, kdy je bude muset všechny vyřešit.
"Tady tenhle chlapík se nabídl, že ti bude dělat obranu," vysvětloval mu pan Weasley a Harrymu opravdu trvalo ještě dlouho, než si uvědomil, co mu říká, protože se neustále zabíval Střevlíkovým vzhledem. Ještě nikdy neviděl tak trefně pasující jméno ke vzhledu. "Cože?!" vyhrkl vyděšeně, "kdo... co... proč by mě měl někdo hlídat?" vykoktal ze sebe nedbaje už Střevlíkova zklamaného pohledu; dělal, jako by tu ještě nebyl. "Harry, musíš to pochopit," snažil se ho uklidnit Lupin, který chtěl zjevně zabránit dalším hádkám. Harry už byl ale jako u vytržení. "JÁ ALE NECHCI NIC POCHOPIT!" zařval. Zase jím projela ta tolik stále ještě neuhašená vlna hněvu, že se zase něco podniká za jeho zády. "Hrozí ti nebezpečí... " snažil se pokračovat pan Weasley, ale Harry ho nenechal domluvit. "To mi bude hrozit, dokud tu bude Voldemort!" zařval, ale nikdo už sebou neškubnul, když zaslechl jeho jméno, dokonce ani paní Weasleyová; na to už tu padlo Jeho jméno mnohokrát. Jen Střevlík vypadal, že se právě chystá vyletět z kůže - byl celý pobledlý a v jeho strnulé tváři byl rozeznat jen děs označující brzké skácení se, pokud se hovor okamžitě neodvrátí jinam. Harry však nic takového v plánu rozhodně neměl. "... o kterém pořád ještě nevíme, co by to mohlo být," pokračoval však pan Weasley dál, jako by ho Harry ani nepřerušil. "JO?!" ušklíbl se pohrdavě Harry, jako by právě našel v jeho větě něco zkaženého. "Tak proč o tom zase nevím?" pan Weasley se zatvářil zmateně. "Proč, když jsem ve Fénixově řádu, tak nevím, co Voldemort chystá?" Střevlík, po Harryho pravici, se začal pomalu sesouvat k zemi. "Týká se to mě a vy mi přesto všechno nechcete prozradit, co se týká mě!" vyštěkl zběsile a připomínal teď krvežíznivého psa, který chňapl po své kořisti. "Harry," ozval se znovu Lupin. Harry v jeho pohledu zachytil jakousi odhodlanost. "Co," zavrčel. "Můžeš si myslet, že my jsme tvoji nepřátelé a jdeme proti tobě... " "Ale já si nic takového nemyslím," bránil se Harry, ale Lupin ho absolutně nebral na vědomí. "..., ale celou tu dobu se tě snažíme chránit. Všechno tohle děláme kvůli tobě... protože tě máme rádi," na chvíli zmlkl a vypadalo to, jako by nabíral nový dech, Harry si ale dobře povšimnul jak si ztěžka oddychl. "Máš sice právo znát všechny ty pravdy a fakta," přisvědčil mu, "ale napadlo tě už, proč ti je neříkáme?" zeptal se ho, ale nenechal mu čas na odpověděť, přestože Harry už otevřel ústa, aby ze sebe vypravil to, co si celou dobu v duchu myslel. "Protože se bojíte, že to všechno pokazím, stejně, jako jsem pokazil to s tím oborem záhad." "Jsi určitým způsobem spojený s Voldemortem a proto také znáš nejenom jeho pocity, ale občas i vidíš, co má v plánu," Harry mu na to nic neodpověděl, to už dávno věděl. "Ale stejně je to i naopak," teď zpozorněl. "Harry on zase ví, co si myslíš, ale na rozdíl od tebe, dokáže do tvé mysli vejít právě ve chvíli, kdy se mu to hodí a proto se může dozvědět spoustu věcí... " Harrymu vyplula na mysl jen jedna jediná myšlenka. Jako by se znovu ozval hlas Tonksové tehdy na cestě do Zobí ulice... "někde tu unikají informace, Harry." ...projel jím obrovský chlad.
"Takže já jsem vlastně špeh," uvědomoval si postupně... "já podávám Vodemortovi přímo informace," připadal si jako bez těla a bez mozku - jakoby padal do nějaké hluboké a chladné černé díry. Tentokrát se tam však objevil Lupin, který ho vytáhnul zase zpět. "Harry to jsi nebyl ty, od koho ty informace unikly," spustil chlácholivě, "to už Voldemort dávno věděl. Profesor Brumbál už tuší, kdo je to zač," uklidňoval ho. "Snape!" vykřikl Harry aniž si vlastně pořádně uvědomil, co říká, "je to on. Viděl jsem ho." Po tomto obvinění by se však nejraději propadl do země. Jak může obvinit Snape, když nikdo nemůže vědět, kde ho Harry viděl? Nemůže jim prostě říct, že si předešlého dne vyšli jen tak do Příčné ulice. Snažil se najít oporu u Hermiony a Rona - ti se tvářili, jako by před sebou viděli smrt. "Harry, zlatíčko, nemohl jsi nic takového vidět, prosím tě, kde?" uchechtla se pobaveně paní Weasleyová a Harry za to byl bezmezně rád. Lupin s panem Weasleyem a Tonksová se však netvářili tolik pobaveně. Naštěstí mu však nic neřekli, protože se ozval pan Střevlík. "T-tak jestli p-pan H-Harry Potter nechce, tak to abych snad šel," poznamenal nejistě. "Ale kam byste chodil," řekla paní Weasleyová přátelsky, "ještě chvíli počkejte, drahoušku, a vy si běžte přinést kufry, no tak honem, Rone," pobídla ho. "Ginny, zlatíčko, mám ti jít pomoct?" zeptala se mateřsky. "To je dobré mami," zabrblala skoro až nevrle Ginny. "Určitě?" chtěla se ujistit. "Já ji s tím když tak pomůžu, paní Weasleyová, to nic není," poznamenala Hermiona, když si všimla Ginnyiniho zlobného pohledu. "Jsi hodná Hermiono," pochválila ji ještě paní Weasleyová, otočila se na podpadku a bez jakýchkoli dalších slov se vydala do kuchyně. Stejně tak se Ron, Hermiona a Ginny rozletěli obrovskou rychlostí do schodů, aby nezmeškali ještě nějaké další zajímavosti. Fred s Georgem za nimi jen posměšně mávali. "Harry," oslovil ho opatrně pan Weasley, který se chtěl zřejmě vyvarovat dalšímu Harryho výbuchu, "tady Bernard tě bude doprovázet jen na nějaké akce... jako třeba do Prasinek nebo když budeš vycházet ven z budovy," vysvětloval "Škola je sice bezpečná," ozval se Lupin, jako by mu chtěl situaci ulehčit, "ale zase by nebylo příliš dobré, jen tak tě pustit ven," podotkl starostlivě. Harry na to chtěl ještě poznamenat, že se o sebe umí postarat sám, ale nakonec si řekl, že by se tím stejně nic nevyřešilo. Z rozhovoru je vytrhl obrovský hluk, jak Ron táhnul svůj těžký kufr dolů po schodech a za ním se plahočila Hermiona se svým kufrem v jedné ruce a druhou rukou ještě lehce podpírala Ginnyn. Konečně tu už byli všichni.
"Tak už by jsme se měli vydat," poznamenala Tonksová, "ještě nám ujede vlak." "Takže mi pojedeme normálně vlakem?" ozval se napůl zklamaně Ron, "já jsem si myslel, že alespoň poletíme nebo tak," povzdechl si. "No, kdyby sis s sebou nevzal ani kufr a pominuli by jsme, že poletíme ještě ze spoustou dalších žáků, kteří budou letos v šestém ročníku, a mohli by nás tedy vidět kdejací mudlové, tak by jsme tedy mohli," smála se. "Ostatní žáci?" divil se Harry, "já jsem si myslel, že budeme jediní, kdo pojede do Bradavic dříve." "No... původně to bylo v plánu," potvrdila mu Tonksová, "ale stejně by tam museli přijet o něco dříve i ostatní vaši spolužáci a tak se usoudilo, že by bylo lepší, kdybys jel také Bradavickým expresem," prohodila jakoby nic. "A co tam budou dělat tak brzy ostatní?" zeptala se Hermiona. "Loni jste nějak propásli přenášení," připomněla jí Tonksová, "nebyli jste ale jediní. Umbridgeová tam nebyla... a profesorka McGonagallová také ne... " "Vlastně už vím," vyhrkla Hermiona celá šťastná, že si už vzpomněla, "Pansy Parkinsková mi vyprávěla, že se to přenášení bude nějak nahrazovat," dodala nadšeně. "Takže já se tam celou dobu budu nudit," zpustila rozmrzele Ginny, ale náhle se jí nadšeně zablýsklo v očích, "nebo můžu chodit na náhradní hodiny také?" "Myslím, že to nepůjde," řekl Lupin. "Ale přeci tam nebudu sama," snažila se ještě marně. "Ne, ne... " ozval se přísný hlas paní Weasleyové, která znovu vyšla z kuchyně a každému teď podávala pytlíček se svačinou. "Ty se raději uč na zkoušky," poručila jí a Ginnyn obličej okamžitě zklamaně splasknul. Hned se jí však spravila nálada, když si Fred s Georgem stoupli před svojí matku a nastavili jí dlaně. Ta jim každému bezmyšlenkovitě podala balíčky a když došla k Harrymu a Ronovi, celá zmatená si hleděla na ruce, jako by se s nima chtěla domluvit, kam ty poslední dva balíčky schovaly a ať je zase pěkně vrátí. Začínala být nervózní a hrabala si po kapsách, jestli tam nejsou. Teprve potom ji napadlo otočit se za sebe, aby tam uviděla Freda s Georgem, jak se pobaveně culí a všelijak se uklánějí. Samozřejmě to vyvolalo všeobecný smích celého příjímacího salónku, vyjma ovšem paní Weasleyové. "Že vám není hanba, uličníci," zlobila se, ale přestože se jakkoli snažila o co nejpřísnější pohled, Harry zahlédl, jak se, když se k nim otočila zády, aby podala Ginny už trochu ošoupaný fialkový kabát, lehce pousmála.
Konečně se rozloučili s Lupinem a paní Weasleyovou - oba samozřejmě nezapomněli dodat, ať jsou i ve škole opatrní a pořádně se učí; a vyšli. Střevlík jen něco nejasného zadrmolil, že se ještě určitě uvidí a že mu byla čest a nakonec se vydal úplně na opačnou stranu. Pan Weasley je doprovodil až před nádražní budovu, kde jim také popřál pěkný školní rok a vydal se do práce.
Popravdě řečeno Harry vůbec nečekal, že do Bradavic v první várce pojede tolik žáků. Konečně si našli nějaké volné místo v obyčejném kupé, přestože měli být Harry s Hermionou ve speciálním kupé pro primuse. Tonksová si přisedla k nim a Harry se tomu ani moc nedivil; čekal, že když už ho nebude doprovázet jeho nový ochránce, tak to dostala prozatím na starost Tonksová. Měl ji sice rád, ale neměl zrovna dobrý pocit z toho, že by měl být hlídaný na každém kroku. To ho rozčilovalo nejvíc. Přeci už je dost starý, aby se o sebe dokázal postarat. Jeho myšlenky, jako by se vznášely kolem něho ozvala se Tonksová. "Není ti nic Harry?" ujišťovala se a když jí přikývl pokračovala, "vypadáš trochu rozmrzele," poznamenala. "Nechápu, jak jste mi mohli přidělit stráž," rozčílil se. "No... abych ti řekla pravdu, řekla naprosto klidně, "tak se mi ten Střevlík také zrovna dvakrát nelíbí," připustila. "Tak se ho prostě zbavíme," navrhl Ron, který zřejmě doufal, že se mu podaří novou profesorku proti prazvláštní hlídce popudit, ale ta se netvářila zrovna nadšeně. "To prostě nejde," povzdechla si. Harry měl pocit, že Tonksová vypadá opravdu dost nervózně. "Jak jste se vlastně k tomu místu dostala?" snažil se jí trochu povzbudit tím, že bude více mluvit, ale nakonec přece jen usoudil, že téma, které vybral, nebylo zrovna moudré. Připadala mu teď naprosto dokonale bledá. Dokonce se nedaly přehlédnout ani její roztřesené ruce, které se viditelně snažila co nejvíce přitlačit na kolena, aby to nejspíš vypadalo, že je v naprostém klidu. "Pro-profesor Brumbál mě o to požádal," zachvěl se jí hlas, ale to už do kupé vešel Neville Longbottom v doprovodu Lenky Láskorádové. "Ahoj," pronesli sborově a vesele se usmáli. Harrymu však v ten okamžik žaludek zapadnul až někde k nohám, když Nevilla uviděl. Nikdy v životě se před ním necítil tak rozpačitě, jako dnes, když ho tam viděl tak stát. "Chtěli jsme se vás zeptat, jestli bychom si k vám mohli třeba přisednout," spustil opatrně a tvářil se trochu rozpačitě, i když rozhodně ne víc, než Harry; ale Lenka za ním nasadila svoji obvyklou grimasu, jakože tu vlastně ani není, že jen prochází. "Ale vidím, že tu máte společnost," dodal zklamaně. "To je v pořádku, Neville," ujišťovala ho Hermiona, "pojďte," vyzvala je a když za sebou Lenka zavřela dveře, Hermiona dodala, "tohle je Tonksová. Je to naše nová učitelka obrany proti černé magii." Neville na ni nevěřícně vykulil oči a vydal ze sebe jen několik nesrozumitelných zvuků. Podle Harryho mínění tím chtěl nejspíš vyjádřit svoje nadšení z nové učitelky, ale to nevěděl jistě. Letmo pohlédl na Lenku, která samozřejmě jen pokývala hlavou, jako by vlastně říkala, že je spokojená a že je Tonksová dostačující - její absolutně znuděný pohled však bystrozorku viditelně dostal do úzkých. "Zajímalo by mě, jestli už je profesorka McGonagallová v pořádku," vzpomněl si Neville, ale nejspíš ani nečekal odpověď, protože si byl téměř jistý, že ji během, už tak o dost zkrácených prázdnin, nikdo z jeho přátel nemohl zahlédnout. Tím víc ho vyvedla do rozpačitosti Harryho ledabylá a prostoduchá odpověď. "Ano... když jsem ji naposledy viděl byla v pořádku," pronesl jakoby nic a věnoval se Křivonožce, který se pomalu přesunul z Hermionina klína do jeho a spokojeně předl. "Ty jsi ji viděl, kde?" vyhrkl Neville. "Ehm... no... já..." nevěděl kde má začít, "...už si ani nepamatuji," okamžik pozoroval, jak se Nevillův radostný úsměv pomalu vytrácí z obličeje a přemáhá ho smutek. "Aha," zamručel zklamaně.
"Jak to že jede do školy tolik žáků?" snažila se situaci zachránit Hermiona, "já jsem si myslela, že to pojedou jenom žáci šestého ročníku," poznamenala spíš k Tonksové, která se jí viditelně velice ráda chopila. "Protože si to tak mnoho rodičů přeje," dodala, "podle toho, co nám říkal profesor Brumbál, od té doby, co se rozšířil ten poprask o povstání Vy-víte-koho i v Denním Věštci, to vlastně znamenalo, že to přiznalo i samo Ministerstvo kouzel, se rodiče bojí o své děti a tak se snaží, aby byly co nejvíce v bezpečí," vysvětlovala a všichni ji napjatě poslouchali. "A jediným, dosud nejbezpečnějším místem je škola čar a kouzel v Bradavicích, takže je jasné, že když se objeví nabídka předčasného odjezdu tam, většina rodičů to neodmítne." Na okamžik nastalo ticho, aby si každý mohl přebrat myšlenky. "Ale to nejsou jediné změny," podotkla ještě dříve, než se v kupé objevil Lee Jordan. Harry z toho přerušení byl trochu zklamaný, protože se chtěl zeptat, jaká opatření měla na mysli.
"Kde jsou Fred s Georgem?" vyhrkl podrážděně, "nemůžu je najít." "Ahoj Lee," zpustila pomalu Hermiona, "ti dva mají už svůj stánek, nevrátí se," vysvětlovala, "já jsem měla za to, že ti poslali vzkaz." Lee v tu chvíli vypadal, jako by se mu pod nohama zhroutila pevná půda. "Vz-vzkažte jim, ž-že tohle není zrovna dob-dobrý vtip," vztekal se, ale byl opravdu očividně rozrušený. "Ať za mnou potom přijdou, že na ně čekám v našem starém kupé," dodal a než mu kdokoliv z ostatních stačil co říct, zaklapl za sebou dveře a sklíčeně se sunul pryč. "Myslíte, že je pro něho opravdu tak těžké pochopit, že tu už Fred s Georgem nebudou?" zahučel nejistě Ron, jako by se bál, že kdyby promluvil jen o něco hlasitěji, mohlo by se stát něco špatného. "Myslím, že byli opravdu nerozluční kamarádi," pronesla zasmušile Hermiona. "Vždyť víte, jak si spolu rozuměli a pokaždé chodili všude spolu." Ostatní mlčeli; věděli, že má pravdu. "Harry!" vykřikl nadšeně Neville, až sebou Harry škubnul, "gratuluji ti!" zazubil se. Harrymu však ještě značnou chvíli trvalo, než si uvědomil, že Nevill i Lenka ze zájmem pozorují jeho primusský odznak o němž vlastně mluví. "Ehm... díky," zamumlal trochu rozpačitě Harry a snažil se rozhovor stočit jinam, ale nevěděl kam. Byl sice doopravdy rád, že se stal primusem, ale přesto si připadal podivně. Zároveň přemýšlel, jak nesmyslná je myšlenka, že by se měl s Nevillem bavit jen tak o něčem celý školní rok. Trochu ho to děsilo. Neustále ho totiž napadalo jen jediné téma - o tom se ale Harry bavit nechtěl. Snažil se zapojit mozek co nejvíc, ale nemohl vymyslet nic, o čem by se společně mohli bavit. Nakonec ho opět zachránila Hermiona, která s ním začala projednávat blatušice, krásnoočky a další kouzelnické rostliny, které se objevovali už jen vzácně, takže jejich využití se omezovalo jen na ty nejdůležitější a nejkritičtější případy paměťového moru, který se však už alespoň po dvěstě let neobjevil, kromě několika menších ojedinělých případů. Hermiona dobře věděla, že rostlinám Neville rozumí velmi dobře, takže jim tento rozhovor vystačil až do Bradavic. Když si Lenka začala číst naprosto bezvýznamně další číslo Jinotaje a Tonksová sem tam prohodila několik málo slov s Ginny (obě vypadali opravdu dost nervózně), Harry s Ronem si vytáhli knížku Létání s Kanonýry a dále projednávali několik zajímavých údajů. Famfrpál Harryho vždycky stoprocentně uklidnil.
Jakmile nasedali do kočárů, které studenty odvezly do školy, Harry ještě letmo zabrousil pohledem na černé okřídlené koně, kteří je táhli - ani pořádně nevěděl proč; snad se chtěl ujistit, že je tam ještě pořád uvidí. "Jsou tam, co?" uculila se na něho Lenka, "ti už nezmizí," ujistila ho. Konečně se usadili ve velké síni, kde už čekala profesorka McGonagallová. Harry se ještě chvíli marně rozhlížel po Brumbálovi, ale kromě ní, maličkého profesora Kratikota a Snapea tam nikdo jiný z učitelů nebyl. "Vítejte v Bradavicích," ozvala se McGonagallová a lomoz utichl úplně; všichni ji napjatě poslouchali. "Zatím vám nebudu říkat nic podrobnějšího," pokračovala, "zatím váš pobyt tady není oficiální. Nedostanete ani rozpisy hodin pro letošní školní rok, ani nebudou žádné další hodiny," pozorně přejížděla pohledem z jednoho kolejního stolu na druhý. "Většina z vás jsou studenty z loňského pátého ročníku a důvod, proč jste tu předčasně určitě znáte," na okamžik zamlkla a čekala, až se hukot, který se síní rozhostil, uklidní. "Jak jistě víte, vzhledem k loňským okolnostem, které nastaly, nebylo možné dokončit výuku." Tentokrát se zdálo, že několik žáků, nejen u nebelvírského stolu ani nedýchá. Bylo ale pravdou, že ne jen tito studenti čekali na nějaké vysvětlení. Každý si totiž moc dobře pamatoval konec roku, který byl opravdu o něco volnější než obvykle. "Ehm... takže," odkašlala si, "každý den budou mít žáci letošního šestého ročníku dvě nahrazovací hodiny přenášení... " "Cože?!" vyprskl Ron, "to bude tak těžké, že budeme mít každý den dvouhodinovku?" rozčiloval se. "... budete mít tedy celé dva týdny, než začne školní rok a dostaví se i ostatní vaši spolužáci, aby jste se naučili přenášecí kouzlo, které potom jen lehce předvedete venku, na školních pozemcích před několika dalšími profesory, aby vám bylo oficiálně povoleno přenášet se i mimo školu..." "To snad není pravda," vztekal se Ron, "jako kdyby nám nemohli dát alespoň na chvíli pokoj s těmi praštěnými zkouškami." "Ale to přeci nejsou žádné zkoušky," ujišťovala ho Hermiona, "bude tam jen několik učitelů, kteří se ujistí, že se zhruba dokážeš přenést alespoň částečně tam, kam jsi původně chtěl," vysvětlovala, ale to Rona očividně moc neuklidnilo. "A na co tam tedy jsou? Já jim dám když tak vědět, jestli se přenesu jak potřebuji," řekl podrážděně. "Dobře víš, že to nejde, co kdyby ses přenesl někam úplně pryč? Mohlo by se ti něco stát." Ron se viditelně snažil dál odporovat, ale zarazila ho Ginny, která do něho rozčíleně rýpla, aby se konečně uklidnil. "... dále tu bude zavedena další volná hodina, ve které si budou moci ověřit své vědomosti a dovednosti i ostatní žáci jiných ročníků, kteří se do školy dostavili také o něco dříve," pokračovala McGonagallová. "Bude to jednoduché opakování nejběžnějších zaklínadel a kouzel, které zvládnou i žáci nejmladších ročníků. Hodina je dobrovolná; pro žáky, kteří nemají žádné jiné zájmové kroužky," poklesla hlasem a chystala se k odchodu. "Profesorko McGonagallová, profesorko," ozvalo se někde od havraspárského stolu a když se Harry pořádně podíval, zjistil, že se ptal nějaký třeťák, kterého sice znal od vidění, ale jeho nevěděl, jak se jmenuje. Sklouznul pohledem zpátky k profesorce, jako všechny ostatní pohledy. Ta se také zarazila a tvářila se dost překvapeně. "Je něco, čemu nerozumíte, pane Bezési?" zeptala se klidným pevným hlasem. "Mohla byste nám, prosím, říct, jestli je pravda, že bude na škole další nová hodina, kde se budeme učit, jak se máme bránit před zlem?" zeptal se a Harry a spousta dalších žáků, jak stihl postřehnout koutkem oka, udiveně zamručel. "Co to říká?" divil se naprosto zmateně, nevšímaje si vůbec ruchu, který se okamžitě rozhostil celou velkou síní. "O tom jsem už slyšela," ozvala se nenuceně Hermiona, ale nestihla jim nic vysvětlit, protože McGonagallová, kterou však tento dotaz očividně nepřekvapil ani v nejmenším, se snažila uklidnit hukot. "Prosím vás o klid. Ano - informovaný jste dobře, pane Bezési," potvrdila mu s naprostým klidem, "v tuto chvíli vám však neřeknu nic víc. Všechno se dozvíte od profesora Brumbála, až na zahájení školního roku, kdy tu budou všichni," pronesla, "a teď když mne omluvíte, musím na okamžik odejít.
Po večeři se můžete vydat do svých kolejí. Prefektové i primusové všech kolejí jsou zde také, takže se na ně můžete obrátit," podotkla a Harry si, i když se snažil dívat přímo na McGonagallovou, koutkem oka všimnul, jak se všichni od nebelvírského stolu otáčejí a očividně se snaží najít druhého primuse. Vypadali trochu zmateně, když si všimli, že Ron to není, i když to bylo nanejvýš očekávané. "První nahrazovací dvojitá hodina začne zítra v devět hodin - tentokrát pro všechny čtyři šesté ročníky. Přeji vám příjemný večer a dobrou noc," popřála jim, otočila se na podpadku a vyšla z velké síně. Jsem rád, že je stará McGonagallová v pořádku," ozval se Seamus, "ten večer, kdy jsem jí naposledy viděl jsem měl skoro dojem, že už je to naposledy," zahuhlal. "Jo... " přikývl Dean, "... vypadalo to, že je s ní amen." "Na to má ale paní profesorka dost tuhý kořínek," spustila Hermiona, "spíš mi vrtá hlavou ta nová hodina," dodala a Harry jí musel dát zapravdu. "Jak na to vlastně přišli," mumlal spíš jako by pro sebe. "No jisté je, že je tu letos hodně novinek," pokývala hlavou Hermiona. "Jo, ale ne všechny jsou zrovna pozitivní," ozval se nanejvíš podrážděný Ron, který vztekle okusoval kuřecí stehýnko a mračil se do, už téměř poloprázdného, talíře. Na to mu nikdo neodpověděl; nechtěli ho rozdráždit ještě víc než byl. Po večeři se všichni odebrali do svých kolejí.
Tam Harry s Hermionou dávali ještě nějaké úkoly prefektům, Ginny a mladému Colinovi, který byl jako u vytržení. Vlastně je spíš úkolovala Hemiona, protože Harry neměl sebemenší ponětí, co by jim měl říct. Loňského roku prefektem nebyl, ale díky Ronovi a Hemioně věděl, že jejich úkolem bude nejspíš odvést, hlavně prváky, na kolej, jejich uvítání a jinak nic dalšího. Myslel si, že to zase taková námaha nebude, ale Hemiona se jako vždy tvářila nanejvíc zaneprázdněná a proto si vedle ní připadal trochu přihlouple. "Musíš se hlavně tvářit, jako že víš, o čem Hemiona celou dobu mluví," zašeptal mu do ucha pobaveně Ron a Harry se v tu chvíli snažil potlačit smích. "No... " ozvala se Hemiona, když domluvila s prefekty. Harry se ještě naklonil, aby uviděl, jak Colin vesele nadšeně poskakoval, zato Ginny se tvářila nanejvýš rozmrzele. "...snad to nebude tak složité." "Co máš na mysli," zeptal se Harry, ale hned na to začal litovat, že se vůbec odvážil zeptat. "Musíme se přece postarat o prváky?" osopila se na něho Hermiona,"Harry uvědomuješ si, že na nás bude záviset celá nebelvírská kolej?dívala se na něho, jako by se právě odněkud vyhrabal. "Tak si myslím," ozval se vesele Ron, "že tobě to tolik vadit nebude," poznamenal. "Co tím jako myslíš," vyjela po něm vztekle. "Ron chtěl určitě jen říct, že už jsi v tom zaběhnutá a neměl by to pro tebe být žádný problém," uklidňoval ji Harry a i když mu očividně toto vysvětlení zrovna dvakrát nevěřila, nic dalšího už neřekla. Ještě chvíli seděli v nebelvírské společenské místnosti u krbu. Hermiona šla nakonec spát a netrvalo dlouho, než se začali klížit oči i Harrymu a Ronovi.
"Nechápu, proč to musí být zrovna dvouhodinovka," rozčiloval se Ron, když šli po snídani na nahrazovací hodinu přeměňování. "Jak dlouho budeš ještě kňučet," osopila se na něho podrážděná Hermiona, "Nechápu, co jiného bys tu chtěl dělat." "No... rozhodně už by se něco našlo," oznámil ji, "třeba bychom mohli trénovat famfrpál," dodal, když si všimnul jejího pohrdavého pohledu. "Že je to tak, Harry." Ten mu však neodpověděl. Vzpomněl si, že stejně nemá jak cvičit, když nemá ani koště. Vešli do učebny kouzelných formulí, ale bylo tam tolik žáků, že jen ztěží viděli na profesorku McGonagallovou, která již stála vpředu a čekala na zbylé příchozí. "Jsou tu už všichni?" zeptala se po chvíli a ozvalo se několik souhlasných hlasů. "Takže," spustila znovu, "dnes budete rozděleni do dvou místností, dvě třídy zůstanou zde a zbylé dvě se přesunou do učebny obrany proti černé magii a budete studovat v učebnici strany 231 až po stranu 257," po místnosti se ozvalo mručení, které však rázem ztichlo, "a z toho, co jste nastudovali mi sepíšete trojstránkovou esej. Teorie je dost důležitá, takže si na tom dejte záležet," upozornila. Seamus hned vedle Harryho najednou zaskučel bolestí. Když se Harry otočil, zjistil, že se dveře, o které se opíral, prudce rozletěly a to byl také důvod spolužákova bolestného zaskučení. "O-omlouvám se, profesorko," oddechoval ztěžka Neville a potom zklouznul pohledem na Seamuse. Rychle se sklonil, aby mu pomohl na nohy. V obličeji byl celý rudý a opravdu to vypadalo, jako by se každým okamžikem měl rozbrečet. "Počínaje zítřkem," pokračovala McGonagallová, jako by se nic nedělo, "se sem, do této učebny, dostaví ve stejnou dobu koleje Nebelvír a Zmijozel. Až skončí, hodinu bude mít Mrzimor a Havraspár. Další týden si koleje čas prohodí a začínat z výukou budou dvě koleje, které ji tento týden měli až jako druzí. Jsou nějaké dotazy?" oznámila jim a když se nikdo na nic dál neptal, dodala, "takže prosím Mrzimor a Havraspár, aby se přesunuli do učebny proti černé magii, kde budete pod dohledem profesora Kratikota studovat z učebnice," zavelela. "Opravdu jsem rád, že je naše stará dobrá přísná profesorka McGonagallová zase zpátky," zabručel Dean, ale bylo to tak hlasité, že se k němu všichni otočili. Profesorka však jeho poznámku neslyšela a tak, když se Mrzimor s Havraspárem konečně přesunuli do jiné učebny, usadil se Harry s Ronem co nejvíce dozadu, na rozdíl od Hermiony, která musela mít samozřejmě hned první lavici vpředu a dali se do samostudia.
Po obědě šli na okamžik ven, aby si ještě trochu užili toho krásného počasí, než nastane školní rok a oni nebudou mít určitě tolik času jako teď a potom bude zima. Hermiona si pročítala už asi popáté učebnici určenou speciálně pro přenášení a snažila se zapsat několik poznámek, jak s esejí začít. Harry s Ronem si to samozřejmě nechávali na později. Tentokrát však Harry i tak trochu počítal s tím, že jim Hermiona svoji esej půjčí, i když jim každým okamžikem opakovala, že jim už nedá opsat nic, moc dobře tušil, že se jim ji ještě určitě podaří přesvědčit. "Harry, co kdybychom šli trénovat na famfrpál?" vyhrkl Ron, jako by ho to právě napadlo a při tom už bylo nanejvýš jasné, že je to jediné, nad čím dnes doopravdy pořádně přemýšlel. "Já nemám koště," posteskl si Harry, "a škola je půjčuje až v průběhu školního roku," oznámil mu smutně. "Aha," povzdechl si zklamaně. "Stejně si napřed musíte udělat domácí úkol," připomněla jim Hermiona a zabouchla svoji knížku. Harry s Ronem se jí snažili dát co nejotráveněji zapravdu, aby toho pak mohli využít pro nejrůznější výmluvy, proč si vlastně své eseje nenapsali sami. Po zbytek odpoledne pak Harry s Ronem hráli kouzelnické šachy, zatímco Hermiona šla s Ginny do knihovny hledat nějaké knížky, které by Ginny mohli pomoci při NKÚ. Setkali se až na večeři, ale jak Hermiona, tak Ginny, se netvářily zrovna nadšeně. Harry se ale řekl, že je nebude dráždit zbytečným vyptáváním. Ron zatím přemluvil Hermionu, aby mu přeci jen půjčila svůj domácí úkol. Ta nakonec podlehla jeho prosbám a dala mu jej opsat s tím, že to bylo naposledy. Toho samozřejmě využil také Harry. "Dobrý den, pane Nickolasi," vyhrkl Lee na skoro bezhlavého Nicka, který se objevil jen kousíček za Ronem a bavil se zrovna o něčem zaujatě s krvavým baronem. "Co nás rušíš, když se bavíme!" seřval ubohého Leeho baron, "proč se nám ti živí musí do všeho plést," mumlal si podrážděně spíš jakoby pro sebe. "Dobrý den všem," pozdravil chabě skorobezhlavý Nick, ale tentokrát měl Harry dojem, že jeho přátelský tón zmizel a duch k nim mluví naprosto nuceně. Nepřesvědčilo ho ani, když Nick, jako obvykle, roztáhl slavnostně ruce a na okamžik nechal krvavého barona na místě, aby proletěl celý nebelvírský stůl od začátku ke konci a pozdravil známé tváře. Harrymu připadal nějaký smutný a možná i vyděšený. Nevypadal zdravě, ale nakonec usoudil, že vlastně ani pořádně neví, jak vypadá nemocný duch. Pomalu začínal pochybovat, zda vůbec duch může být nemocný; proto to vypustil z hlavy s myšlenkou, že je rytíř Nickolas zase trochu ztrápený tím, že znovu zamítli jeho žádost na účasti na bezhlavém honu, na který se tolik snažil dostat.
Jak tak seděli u stolu, Harry si najednou uvědomil, že pohledem šmátrá směrem k havraspárským a jakoby někoho hledal. V tu chvíli by nejraději praštil sám sebe. Stejně tam není, ujišťoval se v duchu. Snažil se sám sebe přesvědčit, že Cho hledá už jen ze zvyku. Rozhodně se s ní už nechtěl setkat - určitě ne v tuto dobu, když má spoustu jiných starostí. "Co se děje, Harry?" přerušila mu tok myšlenek Hermiona. "Nic," zalhal, ale zároveň si uvědomil, jak moc je jeho odpověď hloupá. Nedivil se, že ho Hermiona provrtávala zvědavým starostlivým pohledem. Jak by mu mohla věřit, když se rýpal vidličkou v kaši a zasněne, bez jakéhokoliv slova, pozoroval nějaký slepý bod někde za Colinem. Rozhodně to nebylo tím, že by nebylo o čem mluvit. Harry byl totiž asi jediný, kdo nevnímal jediné slovo, které tu zaznělo. "Trochu mě vrtá hlavou ten podivín, co mě má dělat stráž," vyhodil ze sebe, ale doopravdy sám nevěděl, jestli je to právě Bernard Střevlík, který ho nutí do přemýšlení. Nebyl si ani stoprocentně jistý, jestli je mu tak těžko, protože je v jeho blízkosti Neville, ze kterého opravdu neměl zrovna dobrý pocit. Nechtěl mu ublížit takovým rozhovorem, který měl jednou stejně nastat, ale přesto někde hluboko uvnitř cítil, že to musí vědět - že to má právo vědět. Docela už věděl, jak si asi musel připadat Brumbál, když tuto informaci oddaloval také co nejdále, ale potom už to prostě musel Harrymu říct. "Jo... ten chlapík se mi vůbec nezdál," ozval se Ron a nabíral si další porci kaše. "Ale Rone," začala Hermiona, "nemůžeš ho přeci soudit jen tak po prvním setkání," zchladila ho. "No to říká ta pravá," osopil se na ni podrážděně Ron, "podobné případy už jsme tu měli - pamatuješ?" vyhrkl na ni a když po něm šlehla nechápavým pohledem, pokračoval. "Nebo už si nepamatuješ na Zlatoslava Logharta?" usmál se vítězoslavně, "toho jsi také obdivovala... " "Ale to nevěděl nikdo, jaký je to podvodník!" vyjela po něm zostra. Harry se zvednul ze židle a ti dva okamžitě zamlkly. "Co je Harry?" zeptal se Neville a Harrym projel nepříjemný tíživý pocit, jako by na něho vůbec nemluvil, ale místo toho ho praštil. "N-nic... jsem v pohodě... jen se mi chce spát," vykoktal ze sebe, "uvidíme se zítra, dobrou," otočil se k Ronovi. Ostatní mu popřáli také hezké sny a konečně se vydal do postele. Vlastně ani pořádně nevěděl, proč to udělal.
Hermionina hádka s Ronem mu absolutně nevadila - na to byl už přespříliš zvyklý. Když tak přemýšlel, uvědomil si, že to výjimečně nebyl ani Neville, který by ho dnes donutil odejít předčasně spát. Tentokrát však opravdu cítil, že je unavený - jen nechtěl usnout. Pomalu začínal pociťovat, jak ho Síriusova smrt ještě stále bolí, ale už nad tím přestal tolik přemýšlet a tak se zdálo, že se to lepší. Vždyť nad tím také celé léto přemýšlel. Jakmile se ale dostal do toho strašlivého snu, kde mu jeho kmotr vyčítal svoji smrt, necítil se Harry příliš dobře. Přesto všechno, že Harry tušil, v jakém snu se znovu objeví, nakonec usnul. Tentokrát ho však překvapilo, že se neobjevil na už tolik známém místě v oboru záhad, aby pozoroval znovu a znovu se odehrávající boj, který nemohl nijak ovlivnit. Nepociťoval tíseň z toho, že nemůže nic dělat, protože stál na jemné mlaďoučké trávě, která byla ohraničená velikými mohutnými stromy. Rozhlížel se, ale při tom neviděl přes třpytivou mlhu dál, než na deset metrů. Projel jím nervózní pocit... toto místo už znal... byl tu... jednou na poradě Fénixova řádu. Tehdy po něm několik členů v předních řadách šlehalo nevěřícnými pohledy, když se na něho Lupin pokoušel promluvit, ale Harry ho neslyšel. Jistě... to bylo tou písní. A jakoby svýma myšlenkama přivolal toho, kdo měl překrásnou melodii na svědomí, najednou se ozvala. Harrym projela vlna štěstí a radosti, chtěl tu stát dlouho... ale nakonec se přece jen odhodlal. Byl pevně rozhodnutý najít původce písně nebo alespoň zaslechnout její text, ale stále marně. Mlha začínala pomalu ustupovat. Neustále napínal uši a udělal několik kroků vpřed, do prázdna. ... člověk pouhý slyší jen obyčejný šum... tak líbezné hlasy. Kdo to jen může být? Kdo zpívá? Pokračování se mu vytratilo a proto spozorněl ještě víc. ... když dosáhne jednoduchosti... hlas se opět ztlumil tak, že ho tentokrát Harry už znovu nezaslechl. Za okamžik si uvědomil, proč zamlkl. Někde v dáli se směrem k Harrymu hrnul černý stín, který pohlcoval třpytivou mlhu. Začínal se sem hrnout obrovskou rychlostí a Harry cítil jak mu celým tělem projel nepříjemný chlad. Radostný a šťastný pocit okamžitě potlačila jakási obrovská chladivá nenávist a bolest. Byla to stejná tíživá bolest, jakou Harry už dlouho pociťoval - už od smrti Síriuse , tentokrát však zesílila. Projel jím mrazivý chlad. Cítil, jak z něho každá kapička štěstí, které do něho vdechla překrásná melodie, pomalu vyprchá a ten odporný stín plný nenávisti, vzteku a zloby ho bodá do srdce a zasazuje mu bolestné rány. Tady jsem já zloba... tady jsem a zničím to, co je vám drahé... zničím jedinou vaši záchranu... "Né... " odněkud se ozýval žalostný prosebný křik. "Né... " Harry si uvědomil, že to křičí on sám. "Běžte! Utečte! Hermiono! Rone! Pryč!" řval z plných plic; černá mlha ho obklopila a sevřela ho. Nemohl dýchat... snažil se co nejrychleji vzpamatovat, pak si konečně uvědomil, že je v bezpečí - v Bradavicích. Seděl na posteli a prudce hluboce oddechoval, jako by až přespříliž rychle a dlouho běžel. Tričko měl celé propocené a srdce mu bušilo jako o závod. Letmo pohlédl z okna a zjistil, že už svítá... oddechl si. Pak prudce vyletěl z postele, jako by dostal elektrický šok a běžel k Ronově posteli. Chvíli u něho stál jako zkamenělý a téměř zatajoval dech, aby slyšel, jak Ron spokojeně oddechuje. Byl živý a zdravý a to Harryho uklidnilo.