10.Kapitola - Moudrý klobouk radí 2/2

Hermiona na tom byla hned za Harrym, který se bez jakýchkoliv větších potíží přemístil znovu přímo na značku (začínalo mu to jít víc a víc a opravdu se lepšil), nejlépe, když se přemístila, nebo spíš žuchla kousíček od značky. Vypadalo to poněkud zvláštně, když se odněkud z prázdna vysypala na zem. Harry moc dobře tušil proč se všichni tak přiblížili k cílové značce, byli opravdu blíže než kdykoliv předtím, a potom dopadli na zem ze vzduchu. Ten dopad byl nejhorší. Všechno kolem začalo házet a člověk něvěděl, kde je, byl to nepříjemný pocit, na který si však Harry zvyknul.
Na řadě byla Parvati, všichni ustoupili o kousek dozadu, dokonce i profesorka McGonagallová, aby Parvati zase neskončila někomu za krkem. Harry si v rychlosti snažil vybavit, jak by se asi McGonagallová tvářila, kdyby se jí Parvati přenesla na ramena a kdyby sebou zrovna netřískla těsně před něj, asi by se usmál. Zkončilo to zlomenou nohou, takže musela být odvedena třídní učitelkou za svojí nejlepší kamarádkou Levandulí na ošetřovnu. Když se McGonagallová vrátila, měla naprosto kamenný obličej.
"Já vím, že je to opravdu naprosto nevhodná a příliž krátká doba, naučit se přemisťování, ale pevně věřím, že to dokážete," povzbuzovala je. "Snažila jsem se ještě promluvit s profesorem Brumbálem, ten však není na škole a proto bych byla raději, kdyby jste se snažili co nejvíce. Nejde tomu sice poručit, ale stejně tak já nemůžu poručit ostatním profesorům," vysvětlovala poněkud zklamaně, "je totiž pravda, že na začátku roku bude mít každý profesor dost práce i tak," zakončila.
Tím to ale ještě všechno zdaleka neskončilo. Ostatní se jakžtakž přemisťovali dál, ale nařadě byl Neville. Harry matně hledal zpátky a uvědomil si, že jeho původní přemistění nebylo zrovna špatné, tentokrát však Neville vypadal nervozněji a rozrušeněji. Když se přemisťoval, na místě kde zmizel něco buchlo a zůstal tam jen žlutý dým. Když se bezpečně přemístil na druhou cílovou značku, všichni začali jásat, profesorka McGonagallová však viděšeně vyběhla vpřed. I ostatní se nakonec zadrhli. Harry se zmateně rozhlížel před sebou, aby zjistil důvod jejich zaražení a za okamžik už věděl, proč nastalo to děsivé ticho. Jeden Neville se přemístil na cílovou značku, ale asi dvacet metrů od nich stál i druhý Neville - oba dva se tvářili naprosto zmateně a rozčíleně.
"Pane Longbottome zůstaňte na místě, oba," poručila Nevillům profesorka McGonagallová. I když se jí chvěl hlas, Harry měl pocit, že to vůbec není z jakýchkoliv pochyb, že neví co dělá, nebo ze strachu, že to nedokáže napravit. Spíš měl dojem, jakoby byla naprosto zklamaná. Vlastně se jí ani nedivil - tato hodina byla opravdu jednou z nejmizernějších, které kdy zažil, tedy s vyjímkou hodin se Snapem, ale ten páchal úmyslné příkoří a stalo se to téměř tradicí, že Harryho každou chvílí kvůli něčemu káral a dělal mu nepříjemnosti.
Neville zpočátku nechápal o co jde. "Paní profesorko, jsem kousek od značky!" vykřikl nadšeně, ale hned na to následoval druhý, avšak tentokrát poněkud přidušený výkřik, který ze sebe vydral okamžitě, jakmile se ohlédl za sebe a spatřil druhého Nevilla.
Vypadal, jako by měl každou chvílí vypustit duši. Harry koutkem oka zahlédl, jak sebou Hermiona nervózně hází. Určitě by se ke spolužákovi nejraději rozběhla, aby ho podepřela, stejně tak, jako i spousta ostatních, ale nikdo z nich viditelně ani neměl ponětí, co může a co ne, aby nic nezkazil.
"Pane Longbotome, až vám řeknu, opatrně se přiblížíte ke svému tělu," vyzvala ho rázně McGonagallová. Nikdo ani nedýchal.
"Ke svému tělu?" vřískl bolestně Neville, jako by ho něco neviditelného praštilo. Ostatní sebou trhli, jak byli celý napjatí a on takhle vykřikl. Harrymu připadal opravdu bledý, i když bylo pravdou, že celkově byl tak nějak... průhledný. Harry by dokonce na první pohled usoudil, že druhý Neville je ten pravý, kterého zná. Ten ale hleděl otupěle před sebe a vypadalo to, že spí ve stoje. Tvářil se opravdu bídně, skoro až vztekle, Harry se ani trošku nedivil, když za sebou zaslechl Ronovo zaúpění.
"Když mě poslechnete ve všem, nic se vám nestane," pronesla McGonagallová nanejvíš klidně, ale Neville stále ještě podezřívavě pozoroval své dvojče.
"Vyjděte pomalu ke svému tělu, ale prosím vás, udělejte to co nejrychleji," rozkázala mu nakonec a Neville se hned na to skutečně rozešel. Kráčel ale naprosto trhaně, jako kdyby se mu vlastně nechtělo, ale někdo na druhé straně ho táhl na provázku. Když se dostal jen malý kousíček od svého dvojčete (v tu chvíli musel každý rozeznat, jak moc průhledný je pravý Neville od svého těla), kdyby natáhl ruku, mohl by se ho i dotknout, McGonagallová ho zarazila.
"Deloralus!" řekla zvučně, ale přesto ne zrovna hlasitě, protože Harry, který od ní stál sotva patnáct metrů měl co dělat, aby slyšel, co řekla.
Průhledný Neville, který normálně mluvil vykřikl a doslova vlétl do druhého Nevilla, který po celou dobu stál jako omámený. Trochu se zavlnil, ale nakonec z něj zůstal jen jediný Neville Longbottom, zdravý jen trochu roztřesený. Profesorka McGonagallová k němu okamžitě přistoupila. Nejprve mu zamávala rukou blízko před obličejem a Neville ucukl, pak po něm chtěla, aby napočítal do deseti a prošel se kolem ní, zamrkal a zopakoval po ní všechno, co mu řekla a když ho nakonec štípla do předloktí a Neville bolestně zaskuhral, spokojeně se rozešla ke svému stolku a potěšeně si pro sebe mumlala.
Harry zaslechl jen jakési "mohlo to dopadnout mnohem hůř".
Všichni se tvářili naprosto vyděšeně, i zmijozelští, ale ani to nebylo kvůli Nevillovu rozdvojení, jako spíše kvůli podivnému chování jejich učitelky. Ta se však po chvíli otočila a všechon jim vysvětlila.
"Pro jistotu vás dovedu na ošetřovnu, i když už vám nic nehrozí, pane Longbottome," oznámila jim. "Chci vám ale nejdřív říct, co jste dělal špatně. Knížky které jsme četli a neustálé opakování několika odstavců... to všechno mělo svoje účely. Kdyby jste dával pozor, věděl by jste, že se nemáte za žádnou cenu snažit dostat na určené místo násilím..."
"Jak jinak by jsme se tam měli dostat, když to s námi hází, jako kdyby nás držela vrba mlátička," ucedil podrážděně Ron.
"Já se divím, že se to nestalo tobě," sykla na něho přísně Hermiona. "Neville dával alespoň částečně pozor, zato ty ne."
"Tak aspoň vidíš, že to ani nemá cenu, dávat pozor," zaškaredil se.
"Rone mohlo by být i hůř," osopila se na něho, "Nevillovi se mohlo stát něco strašného, kdyby tu nebyla paní profesorka McGonagallová."
"Zajímalo by mě, kdo vám pomůže v takové situaci, když nastane i na schůzi Brumbálove armády," vpustil se mezi ně Harry, ale jakoby mluvil spíše odněkud vzdáleně.
"Jenže tohle už se nestane," ujišťoval ho Ron, "a i kdyby, tak se zavolá někdo z učitelů a prostě to praskne... pojedem v tom všichni... nemáme na výběr," dodal rychle, když po něm Hemiona střelila jiskřivým pohledem a Harry si ho udiveně prohlížel, jako by ho viděl poprvé. Nechápal, že to všechno došlo tak daleko, až se Ron snížil tak, že mu bylo jedno, jestli se učitelé dozví, co po večerech ostatní šesťáci dělají.
"Dáš všem vědět?" zeptal se najednou Hermiony, která dobře věděla, o čem mluví, ale přesto se tvářila, jako by to raději nevěděla.
"...takže už by vám to mělo být jasné všem," mluvila dále McGonagallová. "Je důležité dostat se na určené místo, ale když se chcete vyhnout otřesům, které vás provázejí, znamená to, že jdete napřed. Při přenášení jde vaše mysl... váš duch o něco dopředu velice úzce doprovázen jeho tělem. Když svému tělu utečete - tím, že se budete snažit potlačit otřesy a vrhnout se na cílovou značku co nejrychleji - může se stát, že se pouta mezi vaším tělem a duší zpřetrhají. Pan Longbottonom měl obrovské štěstí, větší, než si všichni myslíte. Mohlo se stát, že by se jeho tělo ocitlo o dost dále od jeho ducha a proto by se ty vazby mohl spřetrhat a jeho duch by mohl odejít a ztratit tak jakoukoli šanci zase se vrátit do těla..."
"Takže by umřel?" vyhrkl vyděšeně Seamus.
"Jednodušeji řečeno, ano pane Finnigene,"odvětila prostě McGonagallová. "Jeho duch by tu jen kroužil a nemohl by se už nikdy vrátit zpátky do těla."
Harry letmo přelétl očima nebelvírské i zmijozelské studenty. Dokonce i Draco Malfoy se tvářil poděšeně.
"Nesmíte nic nutit," pokračovala McGonagallová, "jediný způsob, jak se naučit přemisťovat je, překonat veškeré závratě a naučit se soužít se všemi nepříjemnými pocity, které vás zatím při přemisťování doprovází..."
"Takže to znamená," ptala se Hermiona, "že se ty nepříjemné otřesy časem vytratí?"
"To znamená, slečno Grangerová, že si na ně zvyknete až o nich téměř nebudete vědět," poklesla hlasem, což zjevně znamenalo, že skončila.
"Jak je to ale možné, paní profesorko!" vyhrkl ještě Harry. "Myslím, když se někdo přenese kilometry daleko a přenese se ho jenom polovina, to mu nic nehrozí?"
"Jistěže ne, pane Pottere," zavrtěla unaveně hlavou. "To způsobí zase jen nesoustředěnost. Část těla následuje ducha, ale ne celé tělo, protože daný člověk si na to nemyslí. Staví se k tomu tak nějak lhostejně a myslí si zřejmě, že se přemístí samovolně, jen tomu poručit. To jsou časté problémy nezletilých, kteří se snaží někam přemisťovat o prázdninách. Ve většině případů to takhle dopadá, ale mohlo by to skončit i mnohem hůř," nyní se otočila i ke zmijozelským, kteří stáli na druhé straně, aby se s nimi rozloučila.
"Teď už můžete jít, hodina skončila," oznámila jim. "Zítra večer přijedou i ostatní vaši spolužáci a hned další den ráno vám rozdám rozvrhy hodin, kde budete mít ještě navíc sepsáno přemisťování. Odhaduji, že to bude ovšem už jen jako jedna hodina," zatvářila se poněkud rozčileně.
"Paní profesorko, prosím," zeptala se Hermiona.
"Ano slečno Grangerová?" otočila se k ní.
"Chtěla jsem se jen zeptat, jestli už víte, kdy budeme skládat z přemisťování zkoušky," prohodila věcně. Harry napjatě sledoval, jak se McGonagallové samým přemýšlením vypjali vrásky v obličeji.
"Původně jsem vás tím nechtěla zatěžovat, ale vypadá to, že za dva týdny," oznámila jim prostě.
"COŽE?!" Ronův poděšený a rozezlený výkřik nebyl skoro rozeznat v mnoha dalších. McGonagallová však stála nepohnutě a ani se nijak nesnažila žáky uklidňovat, počkala, až se utiší.
"Pokaždé se učí přemisťování ke konci školního roku v pátém ročníku. Dohromady je to asi měsíc. I když uznávám, že vy to máte o mnoho složitější tím, že se vám to přesunulo kvůli jistým důvodům na letošní začátek roku," všichni se škodolibě uchechtli. To, že se na škole v loňském roce objevila Umbridgeová, každý dobře věděl a jak nakonec dopadla, tak toto tajemství znaly jako vždy všechny Bradavické ročníky.
"Pevně věřím, že to zvládnete. Jste sice ve značné nevýhodě, ale i letošního učení nebude tolik jako loňského opakování," nikdo však nebral její slova příliš na vědomí a za moment, když se s nimi profesorka McGonagallová rozloučila a vyzvala Nevilla, aby šel s ní (ten se ale začal vzpírat, že je mu už dobře, což však nebelvírskou třídní nijak nedonutilo změnit své rozhodnutí), uvědomil si Harry, že na něm visí všechny přítomné pohledy, kromě zmijozelských, kteří ovšem o tom, co se nyní bude řešit určitě neměli ani nejmenší ponětí a proto se vydali zpátky do hradu. Harry se snažil vyhnout zvědavým pohledům plných očekávání a zahlédl Malfoye, který se tvářil poněkud sklíčeně, to ho trochu překvapilo. Obvykle by se už Draco vysmíval a rozhodně by si spolu s jeho kumpány Crabbem a Goylem nenechali ujít nastoupené nebelvírské, aby se jim mohli vysmát do obličejů, že se Nevillovi povedlo to, co dlouho nikomu.
Harry sklouznul pohledem zase zpátky k Hermioně a Ronovi, všiml si však, že k němu přistupuje i poněkud nervózní Dean.
"Tak... Harry, slyšel jsi to sám," zakoktal se.
"Jo, slyšel," prohodil prostě Harry a snažil se tvářit co nejlhostejněji, jako by se spolu bavili jen o nějakém dětském příběhu a chtěli si sdělit své zážitky.
"Hm... tak... rozhodl jsi se už?" zabreptal skoro neslyšně Dean. Harry vlastně nezaslechl z jeho otázky skoro nic, ale jen podle jeho tváře a toho, jak slabounce nervózně přešlapoval usoudil, že ví, na co se ptal. Okamžik přemýšlel, nemá-li ještě dělat, že jako neslyšel, co mu jeho spolužák řekl nebo že prostě nechápe, na co naráží, nakonec se ale rozhodl, že toho nechá.
"Domluvte se, na kdy chcete, ale jedete v tom všichni," dodal rychle, když si všimnul rozjařených úsměvů a zaslechl tiché vydechnutí. "Stejně se může stát, že bude Komnata nejvyšší potřeby nepoužitelná," poznamenal podrážděně.
"To doufám, že ne," odporoval mu vážně Dean. "Ještě se s tebou domluvíme Harry, jak se ti to bude hodit a jak nám to bude pasovat všem do rozvrhu," podotkl významně Dean, jako by tím chtěl naznačit, že je to právě on, kdo to všechno organizuje a bere si to na starost. "Máme tentokrát o dost víc členů. Vlastně asi skoro všechny šesťáky kromě zmijozelských, ti by se mohli proříct," oznámil ještě Harrymu, Hermioně a Ronovi, jako by bylo životně důležité, aby to věděli. Harry byl ale rád, že mu to Dean řekl. Popravdě, to byla jedna z věcí, která ho trápila dokonce víc, než strach, že by se mohlo někomu stát třeba to, co dnes Nevillovi.
Druhého dne vypadalo všechno o moc světleji než dne předchozího. Jako kdyby všichni šesťáci, kteří měli být členy Brumbálovi armády dostali nějakou naději, že všechno půjde díky Harrymu lépe. Každý z nich ho na chodbě zdravil, někteří, hlavně Joan Fert z Havraspáru, ho pozdravil nejméně osmkrát a z toho asi pětkrát mu dal ve dveřích přednost, přestože by se do nich vlezlo spolu s nimi ještě asi dva další lidé. Havraspárský, Mrzimorský i Nebelvírský stůl byl veselejší, než kdy za tento čtrnáctidenní pobyt dohromady a panovalo zde všeobecné veselí a jakýsi klid.
Harry si ale nepřipadal tak, jako ostatní. Bylo sice pravdou, že na dobré náladě všech přispělo určitě i z poloviny, že dnes začíná oficiálně školní rok, což potěšilo i Harryho, ale ten přece jen myslel na Aberfortha, kterého dnes dohledávali s Hermionou a Ronem ve zbylé východní části hradu, přesto marně. Měl takový pocit, jako by Aberfortha neměl už nikdy vidět.
Dvouhodinovka přemisťování byla také o mnoho lepší, jako by měli všichni nějakou novou motivaci, i když se profesorka McGonagallová tvářila vesele, stále se ještě nestalo, že by se někdo přenesl tak jak by měl � na cílovou značku a najisto na nohy.
Po obědě už to vypadalo, že jsou ve škole už všichni učitelé a chystají Velkou síň pro večerní uvítací slavnost. Harry poprvé spatřil Tonksovou.
"Jak je možné, že jsme na ni nenatrefili?" zeptala se Hermiona ještě dřív, než Harry vůbec stihl otevřít ústa, a pozorovala při tom trochu roztržitou učitelku obrany proti černé magii.
"Už jsem o tom přemýšlel. Myslím si, že tu ani nebyla," odpověděl Harry.
"Jak to víš?" vyzvídal Ron.
"Chtěli mít jistotu, že v bezpečí dorazím do Bradavic," vysvětloval prostě.
"To jako, že tě takhle nechali ostatní z Fénixova řádu hlídat?" vyhrkl Ron pohoršeně.
"RONE!!!" okřikli ho Hermiona s Harrym, "To snad nemyslíš vážně, nechceš tady říct o tom spolku všem? Třeba bys k tomu mohl přidat i adresu, ne?" kárala ho Hermiona.
"To jsem ale nechtěl," omlouval se Ron naprosto rudý v obličeji a stále ještě se ohlížel, jestli je někdo neposlouchá nebo nepozoruje. Nikdo si však z jejich hlasitého hovoru nic nedělal. Učitelé byli příliš daleko a kolem dokola byly jen dvě nebo tři skupinky několika studentů, kteří o něčem vášnivě rozmlouvali. Harry měl dojem, že o Brumbálově armádě.
"Vždyť to je i důvod, proč na mě nasadili toho Střevlíka," spustil znovu Harry, ale mluvil co nejtišeji, aby měl jistotu, že už je nikdo neuslyší.
"Harry, hrozí ti velké nebezpečí, vždyť to víš," domlouvala mu Hermiona.
"To já vím víc, než vy všichni ostatní," vyprskl vztekle, "nechci, aby mě hlídali na každém kroku až do konce mého života," rozčiloval se, Hermiona ani Ron už dále nepromluvili k tomuto tématu a tak to bylo to poslední, co řekl; nikdo vlastně ani neměl náladu nějak se rozčilovat a dohadovat. Harry si nedokázal představit, co bude do večera do slavnostního zahajování školního roku dělat. Nebyl však jediný, kdo byl nervózní. Když byli ve společenské místnosti, Ron neustále pochodoval před krbem, jako nějaký lev, kterého něco trápí, tvářil se ale o něco veseleji. Hermiona roztržitě pobíhala s místnosti do dívčích ložnic a zase zpátky a pokaždé, když usedla do velmi pohodlného křesla u krbu, aby si předčítala z knihy, vypůjčené z knihovny nebo z nějaké učebnice, okamžitě ji zase zaklapla a znovu vyletěla z křesla, jako by bylo poseté špendlíky, a běžela si pro jinou. Neville se snažil číst svoji knihu o kouzelných rostlinách, ale s tím také daleko nedošel a nakonec si zaujatě prohlížel svoji novou rostlinku. Ta vypadala, jako by to byl nějaký živý, ale naprosto odpudivý tvor. Kromě Harryho, Hermiony, Rona a Nevilla tu tedy nikdo jiný nebyl. Ginny ještě někde poletovala a tak se Harry rozhodl, že by se mohl pokusit promluvit s Nevillem, který zřejmě prapodivnou namodralou rostlinku s jakoby ručkama posetýma po celé její délce, zmáčknul poněkud více a všechna ta chapadélka ve tvaru rukou ho okamžitě chňapla za ruku a zabodala se mu do palce. Nevill bolestně zaúpěl.
"Ne... to nic... nic mi není," ukliďňoval ostatní, "to je nový, pečlivě šlechtěný druh chmatáku opatrného," vysvětloval nadšeně a Harrymu až příliž nebezpečně připomínal Hagrida. Ten měl zase chorobnou lásku ke všem ohavným a hlavně nebezpečným tvorům. "Přál jsem si ji od babičky na Vánoce a ona mi ho sice neposlala, aby se s ním něco nestalo, ale hned jak jsem přijel, tak mě čekal v pokojíčku," vyprávěl nadšeně, až skoro bez dechu a ukazoval ho svým přátelům.
"No.. ehm... je... opravdu... zvláštní," připustila znechuceně Hermiona a Ron, který se už konečně na okamžik posadil, se díval poněkud nedůvěřivě a raději k Nevillovi ani jeho nové rostlince ani nepřistupoval.
"Neville, není jedovatá, že ne?" chtěl se ujistit Ron, Nevill se ale zatvářil poněkud zmateně.
"No.. to se moc neví... asi.. jak pro koho," vypadlo z něj nakonec, když Ronovi nebezpečně zajiskřilo v očích.
"Jak to myslíš, jak pro koho?" ucedil rozmrzele. "To jako Malfoye může sežrat, ale nám se nic nestane, doufám," zamručel a Harry s Hermionou se začali smát. Nakonec to nevydržel ani Ron a přeci jen povolil svůj kamenný obličej a vyprskl smíchy. Představa, jak se Dracovi zakousne do prstu nějaká rostlinka a on tam s ní vyděšeně poskakuje se všem velice líbila a tak jim všem o něco pozvedla náladu a nervozitu zapříčiněnou zdlouhavým čekáním na tolik očekávané zahájení školního roku.
Z Harryho rozhovoru s Nevillem nakonec sešlo, jak napětí povolilo a místností zavládla pohoda, Harrymu se k tomu už nechtělo nijak zavádět. Cítil se teď naprosto dobře, za okamžik tu měl být tolik očekávaný večer a všichni už byli skvěle naladěni. Úplně je přešla prvotní deprese a nervozita, raději si s Ronem, který už se naprosto uklidnil, zahrál šachy. Hermiona se nakonec přece jen dala do rozhovoru z Nevillem o jeho rostlině.
Netrvalo to dlouho a za dvě hodinky se do společenské místnosti začali vracet i ostatní spolužáci, kteří se rozhodli ukrátit si čas procházkami po hradu. Náhradní kroužky, které měli být v období dvou týdnů jako vyplnění volného času (většinou opakovací kroužky starého učiva, které bylo pro žáky š estého ročníku, kteří již loni složili zkoušky NKÚ, naprosto zbytečné), se tentokrát nekonaly. Všichni učitelé, kteří byli na škole měli spoustu práce s chystáním slavnosti.
Zanedlouho po tom, co se dostavili do společenské místnosti úplně všichni nebelvírští studenti, se všichni konečně hromadně vydali na zahájení školního roku. Harrymu bušilo srdce a měl pocit, jako by mu mělo protrhnout jeho hábit, jak silně bilo. Nervozita se ho znovu zmocňovala a při tom se nemělo dít nic tak strašlivého, právě naopak - nejenom on se strašlivě těšil na své spolužáky a celkově na to, že škola bude plná. Jakkoliv si tu připadal v bezpečí, bylo to tu ponuré a prázdné. Už od rána se ho držel zvláštní pocit, jako by se mělo stát něco, co se ho bude velmi úzce týkat. Když však sešli ze schodů do Velkého sálu, kam právě vstoupili i zbylí studenti, kteří se rozhodli přijet až prvního září, nepříjemný dojem i nervozita byli ta tam.
Vesele se bavil a podával si ruce se svými přáteli a spolužáky a pak, když společně vešli do Velkého sálu, skoro až neměli slov. I když tu Harry vstupoval dnes po šesté, stejně se pokaždé divil té monumentálnosti a jásal nad tou krásou, když se díval na strop, který byl začarovaný jako nebe, takže byly vidět i překrásné hvězdy, protože ten večer byla obloha naprosto jasná, bez jediného mráčku. Celý sál osvětlovala snad stovka podlouhlých svíček, které vypadaly, jako by byly zavěšeny někde ve vzduchu a na čtyřech podlouhlých stolech kolejí se už třpytily talíře, příbory a číše - zatím prázdné.
Harry si všimnul, že kromě Hagrida, který měl na starosti prváky (ti se museli do školy dopravit na lodičkách) a profesorky McGonagallové, která už však čekala u dveří do Velké síně, aby uvítala první ročník a uvedla jej dovnitř na zařazování do kolejí, u čestného stolu seděli všichni učitelé. Harry měl trochu strach, protože Hagrida už dlouho neviděl, nebyl dokonce ani na poradě Fénixova řádu, přesto ho však upoutal jeden zvláštní člověk. Okamžitě si všimnul Tonksové, která dnes večer vypadala opravdu báječně. Její zlatavé vlnité vlasy, které jí spadali až na ramena, jí perfektně ladili s hábitem naprosto stejné barvy. Vypadala opravdu spokojeně, jak se bavila s profesorem Kratiknotem, který seděl, jako vždy, na haldě polštářů, aby byl vůbec vidět. Harry ještě chvíli brouzdal pohledem, ale nemusel se ani dlouho namáhat a hned spatřil Jondsona, který však s nikým nemluvil, jen se soustředěně díval na svoji číši, jako by ji chtěl k něčemu přimět.
"Je to zvláštní člověk, ten Jondson," řekla Hermiona, která se dívala tímtéž směrem, stejně jako Ron a další, kteří si novou sestavu učitelského sboru ještě nestihli prohlédnout.
"Je tichý a tajemný, prostě super," vyhrkl nadšeně Ron.
"Jo... vypadá dobře," ozval se zamyšleně Lee, ale Harry ani neměl čas se ho vyptávat, co znamená ta tajemnost v jeho hlase, protože jeho pozornost upoutal velice vysoký chlapík útlé postavy, na kterého zrovna mluvila profesorka Vectorová. Ten však vypadal, že ji moc nevnímá a zaujatě přejížděl pohledem celou místnost, jako by někoho hledal.
"Kdo to může být?" ptal se Harry, "všechny učitele už máme."
"To bude nejspíš ten profesor z ministerstva," vysvětlovala Levandule.
"Ale ne," hlavně už nikoho z ministerstva," žadonil Ron a hodil po novém profesorovi nevrlý pohled.
"To je určitě ten učitel, který má učit tu speciální hodinu," jásala Parvati a neodtrhla při tom od nového profesora oči.
"Jakou hodinu?" vyhrkli Harry s Ronem naprosto stejně, ale tak hlasitě, že se k nim několik žáků pohoršeně zadívalo. Naštěstí, ve Velké síni byl i přesto šum, jak si několik studentů, kteří právě přijeli mezi sebou vzrušeně šuškali o novinkách a zajímavostech se svými spolužáky o událostech posledních dvou týdnů.
"Vy jste opravdu tak zaostalí," stěžoval si Lee a ztěžka si povzdechl, "už chápu, proč vás Fred s Georgem nezasvětili do ničeho závažnějšího.
"Jo, do čeho třeba," začal vyzvídat Ron a naklonil se pořádně dopředu, aby Leemu naprosto rozuměl, kdyby se mu náhodou rozhodl přeci jen nějaké to tajemství dvojčat prozradit. Zarazil ho však Harry, který ho řádně dloubl lokterm do boku až Ron bolestně zasykl.
"No tak nám to řekni," vybídl Leeho, když se Ron, stále ještě si masírující žebro, konečně posadil, aby si všechno vyslechl v klidu.
"Bylo to v Denním věštci," oznámil jim Lee, jako kdyby se tím všechno vyjasnilo. Harry zalitoval, že si, stejně jako Hermiona, časopis Denního věštce nepředplatil, aby měl o všem přehled. Téměř okamžitě si to však rozmyslel, když si uvědomil pravý důvod toho, proč si nenechal kouzelnické noviny posílat až k němu. Přes prázdniny totiž bydlel u Dursleyových a ti, jakkoliv se jejich chování k Harrymu za celých šest let, co poprvé zjistil, že je kouzelník, změnilo, nedokázal si představit, co by se dělo, kdyby k němu každý den létala sova s balíčkem Denního věštce. Nakonec ale musel usoudit, že i sousedům by to začínalo připadat divné a jak už to u obyvatel v Zobí ulici bylo, všechno, co bylo nějak mimo jejich hodnoty a normy a jen o trochu se to lišilo od ostatních bylo špatné a naprosto vulgární - vlastně jako celá Harryho existence (všichni se totiž domnívali, že Harry navštěvuje polepšovnu svatého Bruta pro nenapravitelné - jak jim samozřejmě strýc Vernon a teta Petúnie namluvili).
"Hermiono, ty bys to měla ale vědět," podíval se na ni zkoumavě, "Denního věštce ti nosila sova každý den," připomínal jí, jako kdyby Hermiona ztratila paměť a on se jí snažil pomoct. Hermiona se ale opravdu tvářila, jako by neměla nejmenší ponětí, o čem Lee mluví.
"Ach jo," oddechl si nakonec ztěžka a kapitulovaně pokýval hlavou, "prostě, od loňského roku, kdy Vy-víte-kdo -," i když neřekl jeho jméno, zašeptal to tak tiše, až se museli všichni naklonit ještě blíž nad stůl, aby slyšeli opravdu všechno. Harrymu bylo jasné, že od toho, co se loni přihodilo přímo na ministerstvu, věděl naprosto celý kouzelnický svět, že Brumbál měl pravdu a lord Voldemort se opravdu znovu vrátil, mocnější než kdy dřív. "-znovu povstal... "
"To není pravda, lord Voldemort povstal už před dvěma roky, kdy zabil Cedrika," opravil ho Harry naprosto klidně a pozoroval, jak všichni, včetně Leeho, smrtelně zbledli.
"Harry, myslíš, že když má teď, ty víš kdo zpátky svoji moc, že bys měl vyslovovat jeho jméno?" zakňučel opatrně Ron.
"Je to vrah a já se ho nebojím," ucedil rozmrzele Harry a tázavě pohlédl na Leeho, aby pokračoval. Ten se tvářil naprosto vyděšeně, přesto raději pokračoval, protože to vypadalo, že se každou chvílí do Velké síně vysypou prváci. Zatím se jí však ozýval jen hlomoz a ve vzduchu trnulo nadšení a nervozita.
"Dobře... ehm... jak se to loni potvrdilo a všichni uvěřili tvému a Brumbálovu tvrzení, pravdivému," dodal rychle, jako by všechen ten vztek, který byl Harrymu v tu chvíli možno zahlédnout, byl kvůli Leemu. "Denní věštec to celé řešil a neustále řeší. Rodiče se bojí o své děti, proto se vlastně někteří dostali do Bradavic dřív, není to jen kvůli šesťákům," vysvětloval významně a Harry se rozhodl, že nemá cenu ho nějak dál přesvědčovat, že je tu navíc i další důvod a to takový, aby byl v bezpečí. "No a také posílali na ministerstvo sovy s dopisy, ve kterých dělali různé návrhy, jak by se měli žáci zachovat, kdyby jim hrozilo nebezpečí," pokračoval Lee a přidal na hlase, protože se zdálo, že z toho dlouhého čekání se rozmluvili i ostatní studenti, takže nebylo možné skoro nic zaslechnout.
"Takže Popletal navrhl Brumbálovi... " Harry se musel pousmát, dokázal si docela dobře představit Popletalův protáhlý a naprosto vyděšený a zmatený obličej, když Brumbála žádal o to, aby mohl na škole zavést bezpečnostní hodinu.
"... aby mohl nasadit někoho z ministerstva na učitelské místo... "
"Ale ne," zakňučel Ron, "doufám, že to Brumbál zatrhnul, žádnou další Umbridgeovou tady už nestrávím," zamumlal pohoršeně.
"Silně pochybuji, že by něco takového profesor Brumbál odmítl," vložila se do toho Hermiona. "Myslím, že když si to přejí rodiče studentů, tak jim mile rád vyhoví, aby byli klidnější," vysvětlovala, když po ní všichni šlehli naprosto vyděšenými pohledy. Harry si byl téměř jistý, že zešílela.
"To muselo být určitě těmi přípravami Ginny na NKÚ," omlouval Hermionino chování Ron a tvářil se opravdu starostlivě.
"Myslím, že má pravdu," bránil ji Harry, "Brumbál dělal pro studenty Bradavic vždycky všechno nejlepší," měl dojem, že už to pochopil.
"Jistěže už si do ničeho od někoho z ministerstva nenechá tak strkat nos, jako od Umbridgeové, stejně jako už se Popletal samotný neodváží dát tam někoho dalšího, jako byla ona," pokračovala Hermiona.
"To bych se moc nevsázel, Popletal je na to dost natvrdlý, abychom ještě takovou Umbridgeovou potkali," podotkl Lee a nasupeně si nového profesora prohlížel. Také Harry se na něho znovu podíval. Vypadal opravdu přísně, jako by ani nepatřil sem, jako by byl odněkud z ciziny, kde jsou však tvrdé podmínky. Na mysli mu okamžitě utkvěl Kruval. Bylo dost možné, dokonce si tím byl téměř jistý, že tam musel nový profesor alespoň studovat.
"Tak co tedy v těch hodinách budeme dělat?" vyptával se Leeho Neville, ale ten už mu nestihl nic odpovědět, zřejmě se to měli dozvědět o něco později.
Ruch a hlomoz, který se rozléhal Velkou síní, když ostatní usedali a vzrušeně se mezi sebou bavili, byl vmžiku přerušen profesorkou McGonagallovou, která vstoupila do Velké síně, následována spoustou malých zaražených prváků. Na tento moment všichni jistě čekali. Znamenalo to, že znovu začíná školní rok a v Bradavicích budou i nové tváře a že všechno bude zase normálně v běhu. Harry si v ten moment vybavil, jak takhle sám před šesti lety procházel mezi stoly, které mu rozhodně připadali o dost větší, než nyní. Bylo mu zrovna jedenáct let a on neměl nejmenší ponětí, co se bude dít; vždyť tehdy to byla navíc jen krátká doba, kdy se dozvěděl, že existuje nějaký kouzelnický svět, do kterého, jak zjistil jen o něco málo později, měl velmi významně zapadat.
Trochu ho zamrzelo, že už nemůže čas vrátit jen o těch pár roků zpátky, kdy žil ještě v jakési nevědomosti. Neznal tolik lidí a rozhodně se nemusel tolik rozmýšlet, který z nich se ho snaží zabít a který je mu přítelem. Zadumaně pozoroval udivené, ale přesto nadšené prváky, jak rychle cupitali za profesorkou McGonagallovou před velký učitelský stůl, a Harry se tomu prostě musel zasmát.
"Ne, je dobře, že nestojím na jejich místě," zabrblal si pro sebe, "asi mi to opravdu stačilo - být tam jednou." Vzpomněl si na svoje první setkání se Síriusem, které sice nebylo zrovna dokonalé, ale přesto by tuto nanejvýš šťastnou vzpomínku, že našel někoho blízkého, nevyměnil za nic jiného. Byla to opravdu jedna z jeho nejpěknějších vzpomínek, kterou měl a kterou si v poslední době jen ztěží dokázal v hlavě uchovat.
Okamžitě šlo poznat, kteří žáci byli z mudlovských rodin a kteří z kouzelnických nebo alespoň z napůl kouzelnických rodin. Mezitím, co před ně totiž profesorka McGonagallová postavila stoličku, na kterou měl později přijít Moudrý klobouk, si ti otrlejší budoucí studenti z kouzelnických rodin mezi sebou vzrušeně šeptali. Bylo nanejvýš jasné, že už měli přehled, alespoň od jednoho ze svých rodičů o tom, co se v tuto chvíli bude odehrávat.
Naproti tomu ubozí naznalí prváci z mudlovských rodin stáli nepohnutě, jako solné sloupy. Zvláště u jednoho hocha, se špinavě blonďatýma vlasama, si Harry všimnul nadměrné strnulosti. Připadal mu opravdu malý. V hloučku ostatních se téměř ztrácel a Harry měl skutečně co dělat, aby mu nezmizel z dohledu.
Síní se na okamžik rozléhalo tichounké pošeptávání, jak si několik žáků ze všech kolejí zaujatě prohlíželo nováčky, když však byl Moudrý klobouk na svém místě, na třínohé stoličce, hluk vmžiku utichl. V ten okamžik šlo ze vzduchu vycítit jakési napětí, jak od prváků, na které měla přijít už brzy řada z jejich umístěním do patřičných kolejí, tak i od ostatních, kteří moc dobře věděli, že Moudrý klobouk nejprve přednese svůj úvod. Harry si vzpomněl na jeho loňské varování před zlem a radu, kterou jim uložil, a tak napjatě poslouchal, jestli se jeho píseň v něčem změní.
Moudrý klobouk se nadechl a Velkou síní konečně zaduněl jeho hlas. Všichni okamžitě věděli, že si pro letošní zahájení roku složil nový text. Harryho to trochu zarazilo - něco zásadního se muselo změnit. Přál si, aby se Moudrý klobou zmínil o Nevillovi a o věštbě. Chtěl, aby mu to už konečně někdo řekl, ale on sám na to neměl sílu a bohužel tak nějak tušil, že neuslyší to, co by si tolik přál.

Již dávné doby jsou to,

nikdo z vás je nepamatuje,

tak vyslechněte proto,

jak vznikly čtyři koleje.

Jsou to doby vzdálené,

tak moc starý jsem já,

když čtyři dobří přátelé

založili tento hrad.

Každý oplýval nad udatností Nebelvíra,

Někoho strhla moudrost Havraspárské Roweny,

jiný položil by život za Zmijozela,

zbylý Mrzimorské navštěvuje komnaty.

Jak rozešli se, ví jen oni

snad pro lepší žáků výběr,

již smysl nemá slzy ronit

ty kolej si sám vyber.

Proč je všechno tak jak je?

Proč jen žal v sobě nosím?

Všem já dávám na paměť

a srdečně vás prosím:

Když veliký sám Zmijozel

chtěl žáků čisté krve,

s přáteli se rozešel

a zmizel v rudé mlze.

Však psáno jest a já radím vám,

slyště: nastávají zlé časy,

v jednotě síla zůstává

a mrtvé srdce spasí.

Čtyři kouzelníci,

každý jiný rubín,

jejich síly, když se spojí,

zbytečně zde mluvím.

Tak zanech své hořkosti -

hrdý pane Zmijozele

minulost a hořkosti

dnes burcují nás do boje.

Ač se řadíš svoji udatností,

chytrostí či prací,

vaše nové spojenectví

staré časy vrací.

Čím víc budete rozdílnější,

čím víc budete jiní,

tím víc buďte ve spojení,

čas váš je dosti drahý.

Moudrý klobouk umlkl a Velkou síní i nadále panovalo tísnivé ticho. To, co tu bylo řečeno, muselo prostě každého uvést do zamyšlení, i když všichni určitě čekali toto varování. Dokonce i prváci věděli o čem byla řeč, od loňského roku se určitě přes prázdniny nenašel jediný kouzelník, ať dítě nebo už dospělý, který by se nezajímal o to, co se v posledních dnech děje. I Harry se snažil o prázdninách dozvědět co nejvíce, ale byl od svých přátel a celého kouzelnického světa izolován a stará Figová by mu určitě nic neřekla.
Profesorka McGonagallová se zrovna přiblížila ke stoličce s Moudrým kloboukem, aby mohla z pergamenu, který již držela v ruce, předčítat jména prváků a ti tak mohli být zařazeni do kolejích, k velkému překvapení všech ve Velké síni však Moudrý klobouk očividně neskončil.

Ach ty Harry Pottere -

ty s bolestnou to minulostí,

snad víš již o co všechno jde,

nespoléhej však na znalosti.

Poslouchej víc srdce svého,

Reya | 10.Kapitola - Moudrý klobouk radí 2/2

10.Kapitola - Moudrý klobouk radí 2/2

Chcete si článek přečíst?

Jak vypnout blokování reklamy?

Komentáře