Reya | 16.Kapitola - Problémy duchů

 Harry měl dojem, že místnost je dokonale vzduchotěsně uzavřená a v mrtvolném tichu se neopovažoval ani pořádně nadechnout. Nevěděl, co by měl říct, jen v duchu doufal, že Aberforth zkoumá jeho myšlenky a tak zjistí, že to Harryho opravdu mrzí, protože mladší Brumbál se tvářil naprosto sklíčeně. Bylo ale jasné, že něco takového se nestane, Harry byl však pevně rozhodnutý ani se nepohnout, dokud se nerozhodne Aberforth, bylo mu jej opravdu líto, vypadal strašlivě, Harry nechápal, jak během několika vteřin mohl takto poblednout.
  "Je už to dávno," spustil Aberforth po chvíli a Harry cítil, jak se mu chvěje hlas rozčilením. "Vím, že by to mělo být lepší, ale není," povzdechl si ztěžka a pohlédl na Harryho, v tento okamžik se tvářil jako dítě, které čeká pokárání za něco, co provedlo. Harry ho však chápal, cítil se naprosto stejně, už mnohokrát, když vzpomínal na své rodiče.
  "Asi protože mám neustále takový pocit, že se to nemuselo stát," vysvětloval a ztěžka se posadil do křesla za stolem, Harry mlčel a bedlivě ho pozoroval, ani se nepohnul. Na okamžik se zadumal, snažil se zabrousit v paměti, zda-li někdy viděl Aberfortha takto zkroušeného a vážného.
  "I James..." pokračoval Aberforth ale náhle se zarazil, jako by spatřil něco, co stálo někde za Harrym a vyrazilo mu to dech. Harry se bleskurychle otočil, nic však nespatřil, byli tu sami.
  "Můj otec znal vaši sestru?" vyhrkl vzrušeně, když si uvědomil, co mu vlastně Aberforth zatím pověděl. Ten však zbledl ještě víc, což Harryho začalo až děsit, až doteď měl pocit, že víc pobledlejší mladší Brumbál už být nemůže.
  "Na to zapomeň," Aberforthova slova zněla prosebně, "už začínám bláznit," řekl spíš jako by pro sebe.
  "Co se jí stalo?" vyzvídal dál Harry; chtěl vědět, jestli měl jeho otec něco společného s Brumbálovými, Aberforth však už nepromluvil.
  "Máš dost starostí," řekl až když Harry sahal po klice, aby odešel, dnes trénink přetáhli opravdu hodně. "Znám moc dobře tvoji povahu, jsi po tvém otci," řekl a v očích mu spokojeně zajiskřilo.
  "To mi říká spoustu lidí, ale nic o něm nevím, nikdo mi nikdy nic neřekne," utrousil rozčíleně Harry a srazil se pohledem s Aberforthem, který se tvářil trochu překvapeně.
  "Právě protože jsi po svém otci, vím, že na to přijdeš," zakončil spokojeně mladší Brumbál, "jen si dej pozor. Kdyby se cokoliv stalo, hrozí, že na tebe nasadí toho Střevlíka, či koho," upozornil. Harry si na něho dlouho nevzpomněl, až nyní mu Aberforth připomněl, že se s tím zvláštním člověkem setkal.
  "Také se mi nelíbí," dal mu za pravdu Aberforth přestože Harry ani nepromluvil, "můj bratr má zase něco v plánu, ale tentokrát se v tom nevyznám ani já, opravdu mi někdy připadá jako cizí," usmál se, ale Harry poznal, že ještě není úplně v pořádku a nedostal se úplně z toho překvapení a zaražení, do kterého ho dostal. Harry se zazubil.
  "Měj se chlapče... zase se uvidíme," ujistil Aberforth Harryho a když se rozloučili, Harry vyběhl zamyšleně z učebny a běžel rovnou do nebelvírské společenské místnosti.
  Jen co vešel, spatřil Hermionu a Rona, oba však seděli podezřele bokem od ostatních a když se přiblížil, aby jim pověděl, co právě zjistil, Ron ho zahlédl a vyděšeně vrazil do Hermiony, která okamžitě sbalila kus pergamenu.
  "Harry!" vyhrkla napůl zaraženě a tvářila se překvapeně, jako kdyby Harryho už dlouhý čas neviděla a on ji nyní přišel navštívit.Ten si však z jejich podivného chování nic nedělal, byl příliš zaneprázdněný přemítáním o Harrietě Brumbálové a o tom, co se mohlo stát. Okamžitě začal svým kamarádům líčit, co mu Aberforth řekl.
  "To je divné, že se profesor Brumbál nikdy nezmínil," ozval se zamyšleně Ron.
  "No jasně Rone, máš pravdu. Měl přijít a vyhlásit, že jeho sestra umřela," vyjela po něm Hermiona a pro jistotu ho spařila ohnivým pohledem.
  "Aberforth říkal něco o tom, že si to klade za vinu," přerušil je Harry zamyšleně, "třeba se jí to přihodilo při nějaké nehodě," prohodil. Nevěděl odkud se to v něm bere, ale po zádech mu přejížděl chlad, jako kdyby šel nějakou nanejvýš chladnou a nepřívětivou chodbou bez osvětlení a věděl, že na jejím konci je něco strašlivého. Neměl z toho dobrý pocit, ale přesto byl pevně rozhodnutý dozvědět se, co se vlastně doopravdy stalo. Měl v tom všem mít zapletené prsty i jeho otec. Musel to prostě zjistit.
  Lámaly si s celou záhadou hlavy až skoro do dvanácti, ale pak už nebyli schopni vůbec přemýšlet. Začali padat myšlenky sebevraždy a nejrůznějších jiných málo pravděpodobných situací, a tak se všichni tři rozhodli, že se půjdou raději pořádně prospat a pokusí se o tom ještě popřemýšlet každý zvlášť. Navíc, Harry s Ronem měli mít zítra konečně famfrpálový trénink - předešlé dva tréninky a jeden celý zápas s Mrzimorem musel být totiž odložen kvůli nahrazovacím hodinám - ve famfrpálových týmech bylo spoustu šesťáků. Ještě si popřáli dobrou noc s Hermionou a pak už Harry s Ronem jen unaveně vpochodovali ke svým postelím a sekli sebou do pohodlných teplých peřin. Harry chvíli pozoroval nebesa nad sebou, snažil si pročistit mysl, a pak, ani vlastně netušil, kolik mohlo být, usnul.

  Ráno ho probudil nějaký hluk, který vycházel ze společenské místnosti. Harry se podrážděně posadil na postel a na nočním stolku nahmatal brýle, které si okamžitě nasadil na nos. Byl rozmrzelý, zase ve svém snu stál na zvláštním místě, ale tentokrát měl pocit, že spatří to, co tak nádherně zpívá. A pak ho probudí nějaká přihlouplá oslava, přestože do Vánoc zbýval celý týden.
  Nad ničím moc nepřemýšlel, skoro automaticky si navlékl hábit a vyšel rázně z pokoje, ve kterém byl sám. Jak Deanova, Seamusova a Nevillova tak i Ronova postel byla už prázdná.
  Když sešel po schodech do společenské místnosti, byl rozhodnutý s nikým se moc nebavit a dávat co nejviditelněji všem na vědomí, že někoho právě vyrušili ze spánku. V sobotu si totiž většinou každý rád trochu přispal a Harry byl rozhodnutý výjimečně se přidat k ostatním spáčům. Ti už byli ale očividně na nohách už pěknou dobu.
  "Ale, Harry," uvítal ho Dean přátelským poplácáním po zádech a strašlivě se chechtal.
  Teprve nyní si Harry uvědomil, že všechna křesla a stolky jsou odsunuty bokem a uprostřed místnosti stojí Neville a mává něčím, co měli být ruce. Místo nich měl však ptačí křídla, bílá jako sníh. Harry se neudržel a vyprskl smíchy. Neville vypadal jako nějaké kuře. Všichni se řehtali až se za břicha popadali.
  Než se Harry stihl probrat z prvního otřesu, všiml si, jak si Ron od Leeho bere nějakou pilulku nebo spíš malinký bonbón. Hned na to mu narostl dlouhý rezavý ocas, prodloužili se mu uši a rezavé vlasy mu prorostly na obličeji, takže Ron náramně připomínal opici.
  Harry okamžitě zapomněl na své rozzlobení, které chtěl dát ostatním najevo, a začal se smát.
  "Tak se pojď přidat," vybídl ho Dean, který doslova prskal smíchy a snažil se alespoň natolik uklidnit, aby mu bylo rozumět, co říká skrz smíchem zaťaté zuby. "Už tu jsme nejmíň hodinku a pořád se nemůžeme vynasmát," zubil se.
  "Co to je?" zeptal se Harry, když mu Dean také vrazil bonbón v tmavě modrém obalu do ruky.
  "To jsou Zvířecí měničky," vysvětlil Harrymu Ron, který už měl zase svoje uši, srst z obličeje se mu vytratila a ocas zmizel úplně, to už se ale Dean, který si při hovoru s Harrym stihnul vzít také jednu měničku, procházel po společenské místnosti s obrovským sloním chobotem. "Ještě že mu nenarostly kly," chechtal se při pohledu na spolužáka Ron a Harry se se smíchem zahleděl na bonbón, který mu Dean stihl vrazit do ruky.
  "Kde jste to vzali?" zeptal se Harry a smál se Parvati, která velmi věrně připomínala veverku.   "To Fred s Georgem," vysvětloval spokojeně Ron," ten jejich obchod se vydařil, vyrábí teď ve velkém nejrůznější serepetičky a jsou opravdu známí," jak tak Ron o svých bratrech básnil, měl Harry dojem, že v tónu jeho hlasu zní žárlivost, "původně chtěli jen malý stánek, ale nakonec mají obrovský obchod. Nedávno byli dokonce i v Denním věštci," poznamenal významně a v očích se mu zablýsklo.
  "Nemohli si to prostě odepřít a poslali svým kamarádům a starým známým to nejlepší, co objevili," přidal se do rozhovoru Lee, který byl očividně štěstím bez sebe. Přesto měl Harry jakýsi dojem, že by také byl nejraději s dvojčaty Weasleyovými vyráběl ty jejich bláznivé vynálezy.
  "Mamka už se s tím také nějak smířila," dodal Ron, jakoby na Harrym šlo poznat, co mu přišlo na mysl. Přemýšlel o paní Weasleyové a o tom, jak byla nešťastná z toho, co její dva syny tolik táhne. Na malinký okamžik ho napadlo, jestli se Ron potají neučí myslozpyt, ale hned tuto myšlenku zapudil, když se díval zkoumavě na Rona a ten se povzbudivě usmál. Vzpomněl si na Aberforthova slova a věděl tedy moc dobře, že myslozpyt ani myslobrana není rozhodně nic jednoduchého a i když by to Ron mohl zvládnout, rozhodně by se mu to nepodařilo zvládnout tak rychle.
  "No... to víš," pokračoval Ron, "nejraději by byla, kdyby dostali nějakou pořádnou práci na Ministerstvu, jako taťka samozřejmě," ušklíbl se a Harry mu jeho pohled oplatil, "ale po tom, co se stalo s... Percym," Harry dělal, jako by nic, když se Ron při vyslovení Percyho jména zarazil a poté jej vyslovil skoro neslyšně, jako kdyby mluvil o samotném Voldemortovi, "je teď ráda, že dělají i něco jiného a hlavně, že je to baví," dořekl, "a stejně, ti dva na tom svém obchodě vydělají za týden víc, než taťka," dodal ještě spokojeně.
  "Nechápu, jak někdo může tolik utrácet za takové hlouposti," ohradila se Hermiona, která se odněkud vynořila a Harry neměl nejmenší ponětí odkud.
  "Zaprvé Hermiono, to nejsou hlouposti," zchladil ji důrazně Ron, "a zadruhé, nejdůležitější je, že vydělávají, i když ty peníze hned rozhází, ale alespoň jim mamka stihne něco málo odebrat," pokýval spokojeně hlavou.
  "Zajímalo by mě, co to tedy je, když ne hlouposti," ušklíbla se jedovatě Hermiona, "rozhodně to není nic životně důležitého," dodala ještě než se Ron stihl ohradit. Očividně měl něco připraveného, ale zase mu to vypadlo. Harry se smíchem pozoroval, jak jeho kamarád horečně přemýšlí a marně si snaží vzpomenout. Hermiona se zatvářila vítězoslavně, ale aby se neřeklo, ještě si rýpla.
  "Nic proti nim, ale i Krum například letos..." zarazila se, jako kdyby uviděla nějakého ducha a v tu samou chvíli sebou Ron nepříjemně trhnul a v očích se mu zablýsklo, až měl Harry dojem, že se jeho kamarád chystá každým okamžikem vybuchnout.
  "KRUM??!!" vyjekl jako kdyby ho někdo zezadu píchl jehlou. Několik spolužáků se otočilo, jeho výkřik musel slyšet naprosto každý. Harry ani nemusel přemýšlet nad tím, co se děje, stačilo mu spojit si Hermionin naprosto červený obličej studem a Ronův neméně červený, ale naopak hněvem, a domyslel si, že Hermiona byla o prázdninách opět s Krumem.
  Harry by se nejraději vytratil, vypadalo to, že se totiž schyluje k obrovské hádce a nějak neměl náladu být v jejím středu.
  "Harry," ozvalo se za ním, ale Harry už naprosto věděl, kdo na něho volá, okamžitě se otočil a obdaroval Angelinu širokým úsměvem. "Trénink začíná v devět hodin," oznámila mu, "takže si pospěš, nikdo nesmí zmeškat," ani ale Harryho nemusela upomínat, na trénink famfrpálu se nevýslovně těšil a nikdo by ho nedonutil jakkoliv se zpozdit ať by se dělo cokoliv. Harry jen pokýval hlavou na důkaz, že slyší, co mu Angelina říká, ta se spokojeně otočila a odcházela zpátky, zřejmě upomenout další spoluhráče. Harry popadl Rona, který se zjevně chystal vykřiknout na Hermionu nějaký strašlivý důvod, proč by se s Krumem neměla dál stýkat, a vláčel ho po schodech do chlapeckých ložnic. Úplně zapomněl, že se Ron s Hermionou právě chystali pohádat, myslel jen na to, aby už konečně mohli trénovat. Nevěděl proč, ale měl jakýsi pocit, že se mu uleví; poslední dva týdny se cítil strašlivě přešlý.
  "No to snad není možné, je to možné?" rozčiloval se Ron a rval při tom na sebe svetr div ho neroztrhal, zjevně si ještě ani pořádně neuvědomil, že ho Harry vytáhl nahoru a hádka s Hermionou se tedy nebude konat. "Ona byla zase s tím... s tím... packalem," vypadlo z něj nakonec znechuceně. "Já nechápu, co na něm vidí," vztekal se dál, ale to už ho Harry táhnul zpátky.
  Prolétli společenskou místností, nikdo jim nestihl nic říct. Jediného, čeho si Harry všiml, bylo, že Hermiona už tu také nebyla. Ostatní už pomalu začínali vracet křesla a stoly na svá místa, což značilo, že prozatím je po legraci, i když se ještě několik studentů, hlavně z prvního ročníku, pochechtávalo, jako kdyby tu před nimi ještě stále stál Ron - poloopice, či Parvati - veverka.
  "Já to prostě nechápu," opakoval Ron a Harry mu jen přikyvoval, aniž by ho však vnímal. V tuto chvíli myslel úplně na něco jiného.
  Na snídani do sebe Harry narychlo naházel vajíčka se slaninou, Ron se jídla ani nedotkl, celou dobu jen rozhořčeně civěl do plného talíře, jako by tam leželo něco nechutného.
  Konečně stáli na famfrpálovém hřišti a Harry byl spokojený. Kromě Rona, který se tvářil tak nějak všelijak se každý nadšeně usmíval. Původně se hned dnešní první trénink měl konat nábor na nové dva odrážeče, ale nakonec se ukázalo, že i přes prázdniny si dva nováčci, kteří byli dosazeni místo dvojčat Freda a Georgie, vzali velmi k srdci Angeliněno promlouvání do duše, a pilně trénovali; konečně to vypadalo, že se do toho dostali a tak bylo rozhodnuto. Nebelvírské družstvo bylo úplné a pokud by se neobjevila další Umbridgeová, nehrozilo žádné další rozpolcení a výměna dalších hráčů.
  Když odcházeli po tréninku zpátky do hradu, Harry se cítil naprosto v pohodě. Přestože po celý týden hustě sněžilo, dnešní den z oblohy nespadla jediná vločka a vypadalo to, že bude svítit sluníčko až do večera. Opravdu byl příjemný den, nasvědčovaly tomu i obrovské hloučky studentů, které se procházely po školních pozemcích jako v létě.
  Ron se pomalu ucházel o post nejlepšího bradavického brankáře, i když to vypadalo, že dnes nebude mít zrovna dobrou náladu, i noví dva odrážeči se konečně rozehráli a dokonce i Angelina, kapitánka družstva, byla spokojená, a to byl tedy opravdu výtečný výkon vzhledem k tomu, že byla spokojená jen málokdy.
  "Tak co Rone, zahrajeme si kouzelnické šachy?" nabídl mu Harry, ale jeho kamarád, jako by ho ani neposlouchal, šel vedle něho a zamyšleně civěl do země.
  "Já... nemůžu," vypadlo z něho, jako by to neřekl ani on, "musím si s ní promluvit," pokýval zamyšleně a Harryho napadlo, že vlastně ani nemluví na něho, spíš si něco říká jen tak pro sebe.
  "S kým?" zeptal se ale a doufal, že mu Ron odpoví, protože se nyní tvářil opravdu, jako kdyby naprosto netušil, že se s ním Harry baví a vůbec neví, kde vlastně je a kam jde. Ron sebou prudce trhnul, jako při nějaké křeči nebo nepříjemném zjištění, zastavil se a zděšeně se zahleděl na Harryho, jako kdyby ho viděl poprvé.
  "S Hermionou," vypadlo z něho, jako když vyplivne duši. Ron se tvářil ještě udiveněji než samotný Harry.
  "A co jí chceš říct?" ptal se Harry. Uvědomil si, že Ron určitě myslí na Hermioninu prázdninovou návštěvu Kruma, ale tak nějak nechápal, proč si s ní o tom musí promluvit. Rozhodně nevěděl, co si má myslet o Ronově k smrti vyděšeném obličeji. Věděl snad Ron na Kruma něco, co on ani Hermiona neví?
  "Nemůže se s ním vidět, to přeci nejde!" vyhrkl Ron rozčíleně.
  "Co se děje Rone. Myslíš Kruma? Proč ne, co je s ním?" Harryho najednou přepadl podivný pocit, jako kdyby se Hermioně mělo něco stát. Bál se o ni a byl schopný to z Rona vytřást, pokud by mu chtěl něco zatajit.
  "Nelíbí se mi, je přeci z jiné školy, Hermiona se s ním nemá co scházet," Ron by téměř nepříčetný. Vypadalo to, že se mu doposud dařilo v sobě držet nával zlosti, ale tentokrát už jeho trpělivost nevydržela a nervy mu naprosto selhaly.
  Ron se rozeběhl plnou rychlostí k hradu a Harry běžel za ním. Několikrát na něho zavolal, ale to bylo, jako by mluvil na zeď. Harry Rona ještě v takovém stavu neviděl. Vypadalo to, jako by jeho kamarád naprosto přišel o rozum. Harry netušil, co udělá, kam jde ani co má v plánu. Teprve nyní se musel divit, jakou má Ron vytrvalost. Vypadalo to, že běží a vůbec se nezadýchá, za to Harry už jen pár metrů před hradem lapal po dechu.
  Bez přemýšlení se řítil i dál do hradu. Vběhl na schodiště ale hned jakmile se otočil vpravo, aby pokračoval dále, do druhého patra, do někoho tak prudce vrazil, až se v té rychlosti neudržel na nohách a spadl dozadu.
  "Co blázníš?" vykřikl do prázdna, ani ho nenapadlo podívat se po druhé osobě, se kterou se musel srazit. Pocítil, jak se ho zmocňuje zlost, když si uvědomil, že leží na zádech na kraji schodů a civí někam nahoru na strop. Bylo ticho, Ronovy kroky už nebyly slyšet, Harry ho ztratil. Nevěděl ani, kam jeho kamarád běžel, takže bylo téměř zbytečné ho hledat. Do ticha se vedralo jen tiché vzlyknutí. Harry se konečně odhodlal vstát, cloumal jím krapet vztek, že mu Ron tak hloupě unikl.
  "Já... já... omlouvám se," ozval se tak nádherný hlásek, že si Harry byl téměř jistý, že se setkal z nějakou polovílou, stejně, jako jí byla .... Několikrát zamžikal očima a spatřil drobounkou dívku oblečenou v mrzimorském hábitu.
  "Ty... ty... byl jsi prostě moc rychlý... nestihla jsem ti uhnout... promiň..." dívka se tvářila strašlivě provinile, ale Harry si byl naprosto jistý, že se rozhodně necítila provinileji, než on. Cítil, jak červená, na Rona okamžitě zapomněl, stejně už byl v nedohlednu.
  Dívka měla dlouhé hnědé vlasy jednoduše zapletené a hozené do copu, Harry měl ale dojem, jako by i ten účes na ní byl nějak zvláštní a kouzelný. Na okamžik se jí zahleděl do hnědých přívětivých očí.
  "Já... ne... to byla moje chyba, jen jsem... šel za Ronem," snažil se vysvětlit, "nevíš, kam běžel?" zeptal se, ale jakmile to vyslovil, nejraději by se praštil. Dívka přeci nemohla Rona znát a už vůbec nemohla vědět, kam běží, ještě k tomu, když se tu oba takto srazili. Harry by se nejraději na místě propadl do země.   "Ne," špitla zklamaně dívka, očividně si ani ona neuvědomila, že vlastně neví, koho Harry hledá a kam běžel. Až po chvilce se na Harryho vyděšeně podívala, jako kdyby si to uvědomila a zároveň nevěděla, jak se Harryho zeptat, kdo to vlastně je.
  Pak udělala něco, co Harry naprosto nečekal. Když se s naprosto nevinným výrazem ve tváři pousmála, Harry cítil, jak mu hřejí tváře. Měl dojem, že víc červený už ani nemůže být a bylo mu nesnesitelné vedro.
  Snažil se dívce úsměv opětovat, při tom si ale připadal, jako naprostý hlupák. Ještě dlouhou chvíli na sebe oba upřeně zírali.
  "Jeny..." ozval se jakoby vzdálený hlásek, který ale do hrobového ticha uhodil jako obrovský zvon. Dívka se zachvěla a podívala se směrem dopředu za Harryho.
  "Už jdu," špitla a obdařila Harryho ještě zářivějším úsměvem; ten neměl slov, jen dívce přikývl na rozloučení. Jena vypadala zaskočeně, ale už nic jiného neřekla a pospíchala za svojí kamarádkou, která na ni čekala pod schodištěm.
  Harry ještě chvíli pozoroval, jak obě mrzimorské dívky odchází a divil se, že neslyší žádné chichotání při kterém mu pokaždé tuhla krev v žilách, protože netušil, o kom se baví, ani jedna se za ním neotočila.
  "Tak to je teda bomba," ozvalo se pohrdavě za Harryho zády. Když se otočil, zjistil, že je to Lenka Láskorádová. Snad poprvé si všiml, že výraz v její tváři se nějak změnil z naprosto klidného na podrážděný.
  "Co je bomba Lenko?" zeptal se zvesela, myslel si, že si jeho podivná kamarádka dělá legraci, když se pokrčila obličej, jako kdyby snědla citron.
  "Ron chodí s Hermionou," vyhrkla znechuceně a nepříjemně sebou uškubla, jako kdyby ji něco píchlo.
  "COŽE??!!" vyhrkl Harry a střelil po Lence nevěřícným pohledem. "Vždyť jsem za ním teď běžel," vysvětloval, jako kdyby chtěl sám sebe ujistit, že to tak opravdu bylo; Lenka se jen uštěpačně usmála.
  "No, byla to docela rychlost," uchechtla se a zdálo se, že už je opět ve své kůži. Znovu se tvářila, jako když ji nemůže nic vyvést z míry. Než jí Harry stačil cokoliv říct, otočila se na podpatku a odkráčela pryč.
  Jako by to byl povel, ať se Harry přesvědčí sám, vydal se okamžitě směrem k nebelvírské společenské místnosti, ke svému překvapení tam bylo prázdno. Ani Ron s Hermionou tam nebyli. Harry přemýšlel, kde by mohli být, pak si ale uvědomil, že když tu novinku věděla i Lenka, která není z Nebelvíru, museli být rozhodně někde jinde. Horlivě přemýšlel až ho napadla knihovna. Bleskurychle vyběhl ze společenské místnosti, neslyšel už ani, jak se Buclatá dáma rozčiluje a nadává, že ji Harry strašlivě polekal. Celou cestu se mu honilo hlavou, co se stalo. Proč si to vlastně tak bere? Zmírnil běh až přešel do rychlého kroku.
  "Vždyť to je jedině dobře," mručel si pro sebe, jako by se chtěl přesvědčit, že se nemusí tvářit, jako kdyby někdo umřel. Pak si náhle uvědomil, že mu vlastně nevadí, že spolu Ron a Hermiona začali chodit. Vadilo mu, že tam nebyl. Nevěděl proč ho to tak tíží, možná se domníval, že by to podobně mohl zkusit i on a.... Zarazil se.
  Harry si uvědomil, že už vůbec nemyslí na Cho, ale na Jeny, se kterou se před chvílí potkal.
  V knihovně narazil na malinký hlouček nebelvírských. Podle Leeova úšklebku, kterým Harryho obdařil, tušil, že tu někde musí najít Rona, i kdyby byl zahrabaný pod spoustou knih někde pod stolem. Nemusel se ale ani ohýbat pod stoly a začít ho hledat, spatřil ho hned v první uličce s literaturou pro první ročníky.
  "Ahoj Rone," pozdravil kamaráda, jako kdyby se před chvílí nerozloučili a viděli se dnes poprvé. Ron se tvářil, jako po nějakém obrovském boji, vypadal opravdu zesláble a sklesle. Harry se zazubil v domnění, že to alespoň výraz v kamarádově tváři napraví, ale mýlil se. Připadlo mu naopak, že se Ron ještě roztřásl po celém těle.
  "Já... já jsem... řekl jsem Hermioně..." nebyl schopný slova. Jakkoliv chtěl dát Harry Ronovi oporu tím, že se tvářil naprosto vážně, nemohl už vydržet pohled na jeho skleslý obličej a začal se smát.
  "Rone, ty chodíš s Hermionou, to je bezva," zazubil se a ke svému velkému překvapení se Ronův úzkostlivý pohled změnil na potěšený.
  "No jo... tak nějak," zahučel ještě trochu nejistě, ale už se i usmál a přestal se Harrymu dívat přes rameno, jestli je někdo nepozoruje nebo neposlouchá.
  "Tak cos jí řekl?" vyzvídal Harry, byl zvědavostí bez sebe. Při cestě sem si v hlavě snažil představit několik situací, jak se Ron s Hermionou bavili, ale všechny mu připadali naprosto hloupé a nereálné.
  "No... nejdřív jsme se strašlivě pohádali kvůli Krumovi," spustil konečně Ron a vypadalo to, že z něho veškerá nervozita nadobro opadala a byl zase svůj. "Řekl jsem jí, že není dobré, aby se s ním stýkala a ona mi odpověděla, že nemám žárlit," vysvětloval a Harry si nemohl nepovšimnout, jak Ron kmitl pohledem někam do regálů a mírně se začervenal. Bylo mu jasné, že se Hermiona s Ronovou žárlivostí na Kruma trefila do černého a Ron si toho byl naprosto vědom.
  "No... pak jsem řekl... Ron očividně nevěděl, jak má pokračovat, sám si ještě vybavoval, jak se to přesně stalo, "...prostě jsem řekl, že si budu jistější, když... kdyby se mnou chodila..." zarazil se, "...a bylo to," zakončil. "Nevím, jak to ze mě mohlo vypadnout," řekl, jako by se omlouval.
  "To je senza Rone," pronesl nadšeně Harry.
  "Senza?" zajíkl se Ron, "Harry já vůbec nevím, jak se s ní mám teď bavit," vyhrkl na něho bezradně.
  "Úplně stejně, jako předtím," poradil mu Harry a povzbudil ho úsměvem. Sám ale moc dobře věděl, že to není úplně tak lehké, jak se mluví. Pamatoval si ještě moc dobře hovory s Cho. Vždycky tak nějak tušil, co jí řekne, to bylo ale vždycky, když byla někde pryč, když došlo na to, aby mluvil přímo s ní, nemohl ze sebe vyloudit pomalu kloudnou větu. Zatím to ale vypadalo, že Rona přesvědčil, ten se totiž pousmál.
  "Chodím s Hermionou," zahučel ještě, když vyšli z knihovny, jako by se chtěl přesvědčit. Několik nebelvírských studentů se za nimi otočilo, Ron ale očividně myslel na něco naprosto jiného. Harry tušil na koho.
  Do Vánočních prázdnin zbýval už jen týden a Harryho dobrou náladu nemohl zkazit už ani Snape. I když profesorka McGonagallová stihla ještě před vánočními prázdninami oznámit všem šesťákům, že hned po Vánocích budou skládat testy pro přemisťování, jako by mluvila do vzduchu.
  Harry, pokaždé, když se dostal do Velké síně nebo o přestávkách spolu s ostatními spolužáky přecházel do jiných učeben, šmátral očima po studentech a hledal Jeny. Jediné, co od jejich posledního shledání zjistil bylo, že se dívka jmenuje Jeny Towleyová a chodí do pátého ročníku a to ještě za vysoký úplatek pro Leeho.
  Jakkoliv doufal, že se zase potkají, vlastně ani nevěděl, co by jí řekl. U Rona s Hermionou zatím nezaznamenal nějaký větší rozdíl oproti tomu, když spolu nechodili. Jen se na sebe možná snažili být daleko přívětivější a ohleduplnější, jinak si ani Harry a možná ani Ron s Hermionou neuvědomovali rozdíl.
  Blížil se i výlet do Prasinek, Harry se ale rozhodl raději zůstat na hradě, aby nemusel posílat sovu panu Weasleymu, který by povolal Střevlíka, aby Harryho hlídal. Ron s Hermionou šli jen proto, aby, jak řekli Harrymu, zjistili nějaké novinky. Když se jich Harry ptal, jaké novinky myslí, nedokázali mu ale odpovědět, takže usoudil, že chtějí být nejspíš spolu. Od té doby, co totiž Ron začal s Hermionou chodit, jim nikdo nedal pokoj. Vypadalo to, že Ginny potřebuje pomáhat s vyhledáváním vhodných knih na učení více než kdy dřív a ostatní najednou potřebovali na každý svůj nápad i názor Rona, ať se jednalo o to, jestli si Lee má ohnout límec u hábitu nebo jestli si má vzít Dean novou lahvičku inkoustu, kdyby mu náhodou nevystačila na dnešní den.
  Harry tedy vyprovodil oba kamarády a vydal se zpátky do společenské místnosti. Rozhodl se, že by mohl navštívit Doobyho.
  "Ahoj Harry," ozval se laskavý hlas; Harrymu při něm vypověděly nohy službu. Před ním stála Jeny a byla sama. Harrymu se hlavou honilo, jak to že ona chodí všude sama nebo nanejvýš z jednou kamarádkou a Cho musí mít kolem sebe nejméně tucet kamarádek a ani jednu pořádně nezná jménem.
  "A-ahoj," vypravil ze sebe zaraženě, Jeny ho opravdu překvapila.
  "Ty nejdeš do Prasinek?" zeptala se opatrně.
  "Ne... já... nejdu..." Harry si připadal strašlivě hloupě, nevěděl, co má říct, "a ty... proč nejdeš?" zeptal se a pomyslil si, že to je asi první kloudná a smysluplná věta, kterou se mu podařilo ze sebe vymámit.
  "No... spíš než navštívit asi po osmé Prasinky jsem se chtěla projít," dořekla chabě a nastalo ticho. Očividně čekala na Harryho reakci.
  "To já taky," vyhrkl Harry, ale rozhodně šlo poznat, že toto v plánu neměl. "Můžu jít s tebou?" zeptal se opatrně a přemýšlel, jestli by mu mohla dát Jeny košem. Ta ale mírně zčervenala a pak opatrně přikývla.
  "Dobře..." řekl Harry a stále ještě nemohl věřit tomu, že přikývla, "já... půjdem?"
  "Nechceš se nejdřív obléct?" zeptala se Jeny starostlivě a teprve nyní si Harry uvědomil, že na sobě má jen svetr, který mu ušila jako každé vánoce paní Weasleyová, a venku by se určitě nejméně nachladil, pokud by vůbec nezmrznul. I když totiž svítilo sluníčko, venku byl opravdu mráz.
  "Jo... ehm... počkáš?" chtěl se ujistit, že na něho Jeny počká.
  "Jistě," přikývla a přívětivě se usmála. "Tak za deset minut?" Harry horečně přikývl a bleskurychle se otočil na podpatku, aby se pokračoval do své ložnice a mohl se připravit. Při tom si však zakopl hned o první schod a ztratil rovnováhu. Kdyby se v ten okamžik nestihl zachytit pravou rukou zábradlí, už by se kutálel až dolů.
  "Jsi v pořádku?" vyjekla Jeny a tvářila se opravdu vyděšeně.
  "Jsem v pohodě," přikývl Harry a snažil se vyhnout jejímu starostlivému pohledu. Co by tak dělala, kdyby ho viděla ve čtvrtém ročníku na hřbitově unikat Voldemortovi nebo loni na ministerstvu v oboru záhad, pomyslel si v duchu.
  Ještě rychle Jeny mávl a už se řítil nahoru do nebelvírské věže. V duchu si přemítal celý jejich rozhovor a připadalo mu, že si za tu dobu vlastně nic neřekli, cítil se jako hlupák. Když se vracel zpátky dolů, zmírnil krok a začal si v hlavě uspořádávat myšlenky, přeci tam nemůže jen tak přijít a hloupě se dívat. Potřeboval vymyslet alespoň pět záchranných témat, kdyby došla řeč, ale nic ho nenapadalo. V hlavě, jako by měl vymeteno. Když spatřil Jeny, jak tam dole stojí pod schody a čeká, úplně mu vypadlo i jak se jmenuje. Rozhodl se nemyslet na to, o čem se budou bavit, nějak to dopadne.
  Vyšli ven a dali se od hradu kolem Hagridovy boudy po školních pozemcích. Harrymu se ta myšlenka, že by měli procházet kolem hájenky, zezačátku moc nelíbila. Ne, že by mu vadilo, že by je spolu Hagrid zahlédl, spíš se obával, aby mu obr nenabídl hned na místě dobrovolné pokračování a nápravu minulého výcviku smrtňoďase Nellsona, který se naposledy Harrymu samou láskou zakousnul do nohy. Všechno ale zatím nasvědčovalo tomu, že Hagrid není doma. Harry usoudil, že šel nejspíš také do Prasinek, trochu se napít a popovídat si s některými obyvateli Prasinek, kteří si také Hagrida oblíbili.
  Celý týden svítilo slunce a tak bylo opravdu krásně, přesto ale mráz neodbytně štípal do rukou i do obličeje a všech odkrytých částí těla. Nejprve šli oba mlčky a nikdo z nich nepromluvil. Pak se Harry odvážil zeptat Jeany, jak se jí líbí v Bradavicích, i když to byla opravdu zvláštní otázka, vzhledem k tomu, že Jeana už byla v pátém ročníku, rozpovídala se a zanedlouho si oba vyprávěli nejrůznější příhody, které se jim za celý ten pobyt na kouzelnické škole kdy stal. Harry pomalu zjišťoval, že Jeny není úplně tak vzorná, jak na první pohled vypadala, podle toho, co všechno se svými spolužáky provedli například Snapeovi, i když za obrovskou výplatu sražení padesáti bodů za každého a školních trestů. Harryho tím opravdu potěšila. Nemohl si vysvětlit, jak si jí po celý svůj pobyt v Bradavicích nemohl povšimnout. Chodili po venku už skoro dvě hodiny a stále se nacházelo spoustu věcí, o kterých se mohli bavit dále a dále, třeba i celý den. Harrymu najednou připadalo, že zná Jeny neuvěřitelně dlouho. Nevěděl proč ji najednou porovnával s Cho, ale rozhodně ho potěšilo, když si uvědomil, že se s Jeny cítí o moc lépe, než s Cho. Rozhodně nebyla tak namyšlená a byla prostě přirozená.
  Vyšli spolu na jeden kopec, odkud viděli skoro celé bradavické pozemky a pozorovali studenty, kteří se dnes vydali do Prasinek, jak se už vracejí zase zpátky do hradu. Harryho napadlo, jak asi dopadl výlet pro Rona a Hermionu.
  "Asi už by jsme se měli také vrátit," navrhla Jeny a Harry si při pohledu na ni uvědomil, že se po celém těle třese zimou. Napadlo ho, že si sundá plášť, aby jej Jeny přehodil přes ramena, ale tak nějak tušil, že by s tím nesouhlasila. Ohradila by se, že by byl pak kvůli ní nemocný.
  Když mlčky scházeli dolů, zpátky ke hradu, Harry najednou uchopil její ruku. Nevěděl, jak se k něčemu takovému mohl odhodlat, ale když se k němu Jeny přitulila o něco blíže a mile se na něho usmála, byl nakonec rád, že to udělal. Cítil, jak celým jeho tělem prostupuje příjemné teplo; teď by mu rozhodně zima nebyla, to už ale vcházeli do hradu.
  "No... tak... měj se," rozloučil se Harry, když ji doprovodil až k chodbě, kam zacházeli mrzimorští studenti. Harry tak nějak tušil, že by měl ještě něco říct nebo udělat, najednou ho ale někdo popadl zezadu. Byl to Ron.
  "Harry," funěl, jako kdyby právě běžel maratón. "Honem, pospěš do knihovny, rychle," vybídl ho a Harrym poprvé tady v Bradavicích od toho, co opustil Síriusův dům, projel nával zlosti. Takhle se s Jeny rozloučit rozhodně nechtěl. Neměl ale na výběr, Ron už ho stihl popadnout za ruku a táhl ho někam pryč.
  "Uvidíme se," zavolala za ním ještě Jeny, jako by se spíš chtěla zeptat, ale to už Ron Harryho zatáhl někam za roh a nekompromisně ho táhnul směrem do knihovny.
  "Nevím, jestli sis toho všimnul Rone," zesílil Harry hlas, aby měl jistotu, že ho kamarád slyší, "ale právě jsem se chtěl rozloučit s Jeny," oznámil mu a doufal, že se možná Ron zastaví a zatváří se alespoň trošku provinile. Ten však jen něco zamumlal o dalších šancích. Harry poznal, že nemá cenu dál se s ním o něčem dohadovat.
  V knihovně už seděla Hermiona, vypadalo to tu opravdu pustě, ale to Harryho naprosto nepřekvapovalo, protože kromě Hermiony se na škole zatím asi ani nenašel další člověk, který by se den před prázdninami obtěžoval hnát se do knihovny. Dokonce i Ginny si očividně pro dnešek dala oddych, pokud to tak nezařídila Hermiona.
  "Co se děje?" spíš než formou otázky se Harry snažil zeptat co nejbezvýznamněji a naprosto znuděně.
  "Jde o to," začal Ron významně místo Hermiony, "že zatímco ses tady očividně bavil," ušklíbl se uštěpačně, "my jsme si s Hermionou dali tu práci a sehnali jsme osobu, která má nějaké známosti s několika zvěromágy," pronesl jakoby nenuceně, Harry si ale nemohl nevšimnout, jak se mu při tom zablesklo napjatě v očích.
  "Neříkejte mi, že jste se taky neprošli jen tak po Prasinkách, aniž by jste na mě nemysleli," popíchl Rona na obranu zlomyslně Harry a koutkem oka pozoroval, jak Hermiona nepřirozeně zčervenala. Ron, který se původně asi chystal pokračovat ve svém výkladu, se zakuckal a očividně nebyl schopen pokračovat. Harry se přátelsky zazubil.
  "No... už jsem o tom přemýšlel," zalhal Harry, chtěl se vrátit zpátky k hovoru, jelikož Ron s Hermionou toho očividně nebyli schopni. Opravdu za celou tu dobu, od proslovu Moudrého klobouku nad jeho varováním nepřemýšlel "Co kdyby jsme se na tu cestu vydali a vzali jsme si jen ty Fredovy a Georgeovy bonbóny?" zeptal se, ale tak nějak tušil, že to nepůjde, asi by to bylo moc jednoduché.
  "Bojím se, že to nepůjde," odporovala mu Hermiona a přestože to vypadalo, že i když není úplně ve své kůži, už se jí alespoň vracela zase původní barva do tváře. "Jestli myslíš ty zvířecí měničky, byl bys polozvíře a i kdyby se ti podařilo proniknout tam, kam je potřeba, nejspíš by to nebylo všechno," zahučela nejistě, zřejmě si nebyla úplně jistá tím, co řekla, ale vypadalo to, že je pevně rozhodnutá setrvat na svém názoru, že ten Harryho nápad není úplně dokonalý. Harry ji musel dát v duchu zapravdu.
  "Co ale myslíš tím, že by to nebylo všechno?" zeptal se, tomuto opravdu nerozuměl, Hermiona se zadumaně zadívala na prázdný stůl.
  "Myslíš, že Harry bude třeba bojovat v těle zvířete?" napojil na Harryho otázku Ron, "jakože bude bojovat jinak, než je obvyklé, jak to říkal ten Moudrý klobouk," připomněl jí, když ho obdařila zmateným pohledem.
  "Je to možné," pokývala hlavou Hermiona a Harry se snažil nemyslet na podivný tíživý pocit někde hluboko v žaludku.
  "Co když se proměním v nějakou myš, nebo lasičku - to toho soupeře uhranu pohledem?" zeptal se Harry naoko ironicky a snažil se usmát, ale přepadla ho úzkost, takže se necítil opravdu zrovna dvakrát dobře. Bylo mu ještě hůř, když mu Ron dal zapravdu zachmuřeným pohledem a Hermiona se sebou nepříjemně škubla.
  "Podle mého názoru," spustila po chvilce tíživého ticha, "by ti ale tohle hrozit nemělo," když toto povzbuzení neznělo dvakrát povzbudivě, pokračovala. "Každý se promění v takové zvíře, kterému se podobá," vysvětlovala a vypadalo to, že už si na něco povzbudivého vzpomněla, Harry ale stále nechápal, kam tím směřuje. "Ty jsi v nebelvíru..."
  "...to byl ale Červíček taky a viděla jsi sama, v co se proměnil," skočil ji do řeči Ron, ale zase rychle zmlkl, když ho Hermiona zchladila nanejvýš nebezpečným pohledem.
  "Harry je ale jiný," ohradila se, "je odvážný a chytrý, určitě se promění v nějaké bojovnější zvíře," osopila se na Rona, který už mlčel.
  "Takže," usmála se na Harryho povzbudivě, "já ještě dnes půjdu a oběhnu všechny členy BA a oznámím jim zrušení Brumbálovi armády," oznámila prostě.
  "Hermiono, to nemůžeš," vyhrkl Ron a tvářil se, jako kdyby byl před zhroucením. "Vždyť už se blíží zkoušky, musíme trénovat," znělo to, jako by ji přemlouval.
  "Rone, Harry sám už říkal, že to každý z vás zvládne, alespoň by to měl zvládnout," opravila se, když pozorovala Rona, který začínal téměř smrtelně blednout. Harry musel dát Hermioně zapravdu, i když si dokázal živě představit, jak se asi budou i ostatní členové BA tvářit, až se tuto novinku dozví.
  "Musíme ji zrušit, když je zbytečná, Harry si musí trochu odpočinout, máme hodně práce," vysvětlovala důležitě Hermiona.
  "Toho bych se nebál," vložil se do hovoru Harry, "kromě toho, už jsme s Aberforthem skončili i s procvičováním nitrozpytu," oznámil. Měl dojem, jako kdyby to Hermiona opomněla, ta se ale tvářila nepohnutě, takže musel usoudit, že už má ve všem naprosté jasno.
  "Tak, ještě jedna věc než se zkusíme naučit proměňovat ve zvířata," připomněla Hermiona, "musíme navštívit Čarmatice," oznámila prostě, "to je z větší části kouzelnická vesnice dál od Bradavic, žije tam většina zvěromágů i učitelů, kteří jsou schopní to naučit, ale také tam žijí mudlové, takže musíme být opatrní" vysvětlila, když ji oba hoši obdařili nechápavými pohledy.
  "Počítám, že budeme muset prchnout, protože je to zakázané," usmál se Ron a Hermiona mu dala zapravdu chabým úsměvem.
  "Musíme to podniknout co nejdříve, ať můžeme začít," oznámila, "je to důležité, cizí zkušenosti by nám mohli pomoci," pokývala hlavou a otočila se na odchod.
  "Teda povím ti, je Hermiona jediná, kdo nad tou věštbou Moudrého klobouku přemýšlí ve dne v noci nebo se mi to jen zdá?" zašeptal skoro neslyšně Ron, když vycházeli z knihovny a Harry se jen zazubil.

  Konečně začaly prázdniny a škola se jako každý rok vyprázdnila, jak většina studentů odjela domů. Letos jich ale odjelo opravdu o dost méně, než se dalo čekat. To Harry pamatoval jen tak před dvěma roky, kdy se konal turnaj tří kouzelníků a na škole byla vzácná společnost krásnohůlských a kruvalských studentů. Letošní rok totiž profesor Kratikot spolu s několika dalšími učiteli vymyslel menší vánoční zábavu. Mělo se jíst, pít a pro některé i tancovat a na Vánoční oslavu mohl jít jen ten, kdo chtěl.
  Hned prvního dne prázdnin Harrymu přišla ranní poštou sova s dopisem od paní Weasleyové. V dopise stálo:

Milý Harry,

  doufám, že se máš dobře drahoušku. Vím, že jste nám s Ronem a 

Hermionou psali, že by jste rádi zůstali tyto Vánoce v 

Bradavicích a všichni vám to jen chválíme, protože nikde jinde 

nejste víc v bezpečí než tam. Přesto se koná sraz přátel, 

však vy víte, co myslím, a proto by bylo dobré, aby jste 

přijeli alespoň hned první den po Štědrém dnu. Vezměte s 

sebou i Ginny. S profesorem Brumbálem jsme se dohodli, že to 

půjde, profesor Snape se nabídl, že vás odvede na místo, odkud 

vás vypraví sem. Mějte se krásně, zlatíčka, a hlavně buď 

opatrný, Harry.

Už se na vás s Arturem těšíme

                                      Weasleyovi

Zpět na hlavní stranu blogu