Harry měl co dělat, aby nevykřikl, protože Střevlík vyskočil vpřed naprosto nečekaně. Vypadalo to, že se chystal něco říct, protože ze sebe vydal jakousi hlásku, zarazil jej ale jakýsi záblesk. Harry zjistil, že vyšlehl z Hermioniny a Ronovy hůlky, kteří nejspíš Střevlíka zezadu nepoznali tak dobře, jako Harry, a považovali ho nepravděpodobněji za smrtijeda, který se právě na Harryho chystal vrhnout.
Ubohý Střevlík tedy ze sebe místo přivítání vydral jen jakýsi bolestný skřek a odletěl asi deset metrů zpátky.
"Grangerová, Weasleyi, okamžitě toho nechte!!!" zařval na ně podrážděně Snape a když se Harry otočil, zahlédl ve tmě jen jeho oči, blýskající se vztekem. Snape v sobě od hovoru s Brumbálem musel držet obrovské množství zuřivého vzteku, který v něm kypěl a nyní vybuchl.
"Dej jim pokoj zrádče!!!" vzkřikl na něho ještě zuřivěji Harry. Přestože tak nějak čekal útok, Snape zamlkl, ale nebyl jediný. Profesorka McGonagallová také nic neříkala a zdálo se, že se dívá daleko před sebe. Hermiona, Ron i Ginny stáli zaraženě jako solné sloupy a sledovali chroptícího Střevlíka, který se marně snažil postavit na nohy. Dvě osoby, které Harry dosud nepoznal stáli nepohnutě u zdi a nejspíš vyčkávali, až co se bude dít. Očividně je napjatá situace, která nastala, zaskočila. Hermiona s Ginny vyšli vpřed, aby pomohli Střevlíkovi na nohy, ten sténal, jako by se už nikdy neměl zvednout.
"Co se tu stalo?" divil se Werger, který vyšel vpřed, ale netvářil se vůbec překvapeně, jen trochu zklamaně. Hned za ním se vybelhal Moody a jeho čarodějné oko okamžitě Harryho probodlo nepříjemným zkoumavým pohledem. Za to Werger probodával naopak svým pohledem Snapea, který se tvářil smrtelně nebezpečně. Harry si nemohl nepovšimnout, jak vzteky zkřivil ret, div si ho téměř neprokousl, v očích mu zlostně jiskřilo a snažil se dívat daleko za Střevlíka. Celý se chvěl - očividně se nemohl uklidnit a ztrácel sebekontrolu. Harry se mlčky připravoval na nejhorší. V hlavě se mu ale honilo mnoho dalších otázek. Kde jsou ukrytí Snapeovi smrtijedi, co tu dělá Werger s Moodym a kde vůbec Werger byl, když ne v Bradavicích? Bylo možné, že by je Brumbál tak rychle kontaktoval nebo prostě tušil, že Snapeovi nemůže svěřit tak důležitý úkol a chtěl si to pojistit? Harry ničemu nerozuměl a jeho přátelé očividně také nic nechápali.
"Musíme jít," ozval se Werger a aniž by čekal na jakoukoliv odpověď, otočil se na podpatku a odcházel pryč. Harry se chvatně zapojil za něho, aby se už konečně mohl vyhnout Moodymu zkoumavému a nanejvýš nepříjemnému pohledu. Za něj se zavěsila Hermiona s Ronem a Ginny šlapala téměř vzadu s profesorkou McGonagallovou. Snape, který se tvářil naprosto pobledle, ale Harry netušil, jestli zlostí nebo jen tím, jak se všechno zvrtlo, raději kráčel hned po boku Wergera, který celý průvod vedl. Moody se Střevlíkem seskupení zakončoval.
Začalo sněžit. Harry se marně snažil zakrýt svůj obličej natolik, aby mu sněhové vločky nebičovaly bolestně obličej. Měl dojem, jako by se všechno strašlivě zvrtlo a i počasí se postavilo proti němu. Kromě Střevlíka, který si po celou cestu stěžoval na bolesti v zádech od strašlivého pádu o třech kotrmelcích a Ginny, která se jako jediná zatím obtěžovala ho litovat a uklidňovat, že mu její mamka udělá nějaký dobrý lektvar, nikdo ani nehlesl. Dokonce, ani když procházeli kolem hospody U tří košťat, kde bylo už na doslech veselo, nikdo ani nenahlédl do okna, ze kterého šlehalo oslňující světlo. Když procházeli mezi domy hlavní uličkou, Harry si všiml, jak se Werger vpředu otáčí, jako by někoho hledal. Zato Snape se ani neobtěžoval poohlédnout, jako by dobře tušil, co se bude dít a koho jeho druh nový učitel hledá. Werger se natolik zpomalil, až se zastavil na místě. V ten moment si Harry uvědomil, že stojí až u východu z Prasinek. Odvodil si, kde je, teprve až si všimnul několika posledních domků, obitých větrem, a volného prostranství, na které se dostali. Nikam však nedohlédl, protože už byla naprostá tma a v krajních domcích se vůbec nesvítilo, takže vzdálenost od Rona už odhadoval jen podle jeho hlasu.
"Myslel jsem, že pojedeme Autobusem poslední záchrany," zasýpal prostě, ale jeho hlas zazněl v prudkém větru, který se mezi tím, co procházeli Prasinkami, zvedl a opravdu zesílil, jako nějaká přidušená poznámka.
Střevlík, který teď stál poblíž Harryho, jak Harry rozpoznal podle slabého obrysu, se slyšitelně chystal něco říct, ale vydral ze sebe jen několik nesrozumitelných výrazů. Harry ho pořádně neviděl, ale tak nějak tušil, že ho někdo přinutil raději pomlčet. Vzhledem k tomu, že ještě zaslechl nějaký tvrdý dopad, jako by se do sněhu prudce zabořilo nějaké dřevo, usoudil, že Střevlíka neumlčel nikdo jiný, než Moody a byla to právě jeho dřevěná noha, která dopadla na zem.
"Ten je pryč!" ozval se ostře a naprosto upřímně Werger. Harry měl dojem, že v tónu jeho hlasu postřehl jakýsi ledový klid, skoro až nepříjemný a v ten moment mu profesor obrannářství připadal poněkud jako, když Snape vyjadřuje svoji nelibost k Harrymu - chladný a bezcitný. Jistě ho to zarazilo.
"Jak to? Co se s ním stalo?" vyzvídala Ginny.
"Zmizel," odvětil naprosto nevzrušeně Werger, jako by se bavili o nějaké bezvýznamné hlouposti.
"Přestal jezdit a nikdo neví kde je," vysvětlovala profesorka McGonagallová, která asi jako jediná měla tu snahu trochu všechno Harrymu, Ronovi a Hermioně objasnit, jak jen to však bylo možné. Harrym projelo horko a zamotala se mu hlava.
"Pottere, je vám něco?" ozval se za ním Moody.
"Nic," zalhal Harry a podíval se směrem do dálky, jako by někoho vyhlížel, v hlavě si přemítal slova Stena Silničky, který ho nejprve nechtěl do autobusu ani pustit, ale pak se rozhodl také se smrtijedy bojovat. Proč to jen dělal? Harry nevěděl, co má dělat. Připadalo mu, jako by se musel okamžitě někam rozeběhnout, jako by tu nesměl stát. Další člověk, který nejpravděpodobněji zemřel.
"Jdeme," ozval se Werger, jeho hlas zněl nervózně, ale Harry se jím už ani nezabýval, stejně jako ostatní si totiž všiml záblesku kousek od nich, který se neustále opakoval, jako by někdo rozsvěcoval svíčku a vítr ji zase zhasnul.
Harry se jako na povel rozešel, ale přesto cítil, že mu nohy klopýtají, jako by šel celý den. Najednou ho někdo zachytil za rukáv. Harry prudce vytáhl hůlku, ale hned se zarazil - byl to jen Werger.
"Nejsi v úplně v pořádku," promluvil klidným hlasem, ale přesto v něm šla zachytit jakoby lítost, to bylo to poslední o co Harry stál. Byl však tak zaskočený tou zprávou o zkáze Záchranného autobusu, že se už ani nepokoušel odporovat a mlčky a zachmuřile za jisté podpory Wergera šel vpřed.
"Máte zpoždění," ozval se hlas kousek před skupinou. Harry okamžitě poznal Mundunguse Fletchera.
"Někdo zapomněl tadyhle Pottera a jeho přátele informovat, kde se setkáme a tak je zjevně zarazilo, že jsme na ně čekali," zavrčel Moody, ale Harry tak nějak vycítil v jeho hlase jisté pobavení. Zato Střevlík jen bolestně zakňučel. Mundungus nechápavě zakroutil hlavou a otočil se na McGonagallovou, která stála úplně vzadu. Harry si v ten okamžik uvědomil, že je všude kolem nich světlo. Vlastně všichni stáli jen v jakémsi osvětleném kruhu, ale doposud si nevšimnul žádné pochodně nebo něčí hůlky, která by měla osvětlení na svědomí. Někde za Mungusem však zaslechl jakýsi šelest. Okamžitě sáhnul po hůlce, ale Moody ho zarazil.
"Raději počkejte, Pottere?" zakřenil se spokojeně. Nejspíš ho strašlivě těšila Harryho nenadálá nedůvěra a to, že neustále všechno musel prověřovat, stejně, jako všechno několikrát za sebou kontroluje tento bystrozor - tvářil se opravdu naprosto nadšeně, až se mu ošklivě křivila jeho už tak dost pomačkaná tvář. "Pergot se jen tak nenechá napadnout," pokračoval vesele, "a toto by také mohlo být to poslední, co byste udělal, když uvážíte, že tu máme pořádnou smečku," rozesmál se sípavým hlasem, který byl u něho opravdu neobvyklý. Harry jej vlastně nikdy neslyšel se smát tak od srdce a uvolněně, jako právě teď. Pokaždé totiž na sobě bystrozor dával znát, že je v naprostém střehu.
"Pergot?" kroutil Harry nechápavě hlavou. Nikdy o ničem takovém neslyšel a to, co mu Moody nyní říkal mu naprosto nic neříkalo.
"Kde jste vzali Pergoty?" Vyzvídala Hermiona a tvářila strašlivě zaujatě, podle toho Harry usoudil, že se nejspíš jedná o něco zvláštního, ať to bylo cokoliv.
"To není podstatné," ozval se Werger, "důležité je, abychom se dostali do rozednění včas na místo," Harry dobře věděl, proč neřekne přímo název místa, kam se mají dostat, kdokoliv by to mohl slyšet. Podle něho to ale byla docela zbytečná starostlivost, vzhledem k tomu, že měli mezi sebou zrádce, který toho ovšem věděl mnohem víc, než jen místo ústředí Fénixova řádu.
"Co je to vlastně ten Pergot?" nechápal Harry, ale nikdo mu už nemusel odpovídat. Mezitím, co zatím všichni debatovali, Mundungus zmizel někde ve tmě a zanedlouho vešel zpět do osvětleného kruhu, za sebou však vedl jakési obrovité stvoření. Harry si jej okamžik prohlížel a musel usoudit, že vypadalo opravdu strašlivě. Trošku mu připomínalo obrovitého psa, velkého jako mohutný kůň, tlapy měl však tlusté, jako by medvědí, silné a pevné s obrovskými drápy a tělo podlouhlé s dlouhým leopardím ocasem. Obrovská huňatá hlava si Harryho hodnou chvíli prohlížela svýma černýma očima, podle Harryho domnění snad temnějšíma, než celá srst tvora.
"My tedy nepoletíme?" ozval se zklamaně Ron, který se však na rozdíl od Harryho netvářil nijak překvapeně.
Po celou dobu, kdy nikdo nepromluvil a pozoroval ze zaujetím Pergota, se tvor ani nepohnul, kromě několika kroků vpřed, ke kterým ho Mundungus donutil, po Ronově poznámce ze sebe ale vydral hluboké a děsivé zavrčení, až Harrymu přejel mráz po zádech a dokonce i Mundungus poustoupil vpřed. Teprve nyní si Harry uvědomil, jak velký respekt si nejspíš Pergot dokáže vytvořit a jak nebezpečné je plést se mu nějak do cesty.
"Na takových potvorách máme jet?" špitl třesoucí se Ron, jako by se bál, že po něm Pergot skočí, ten se opravdu tvářil, jako by se jej chystal rozsápat na kusy. "To snad nemyslíte vážně?" breptl ještě, ale pak už jen s výkřikem uskočil zpět. Pergot totiž výhružně vydal jakýsi vrčivý štěk a poskočil vpřed. Ron však nebyl jediný, kdo se lekl. Mungus samým zděšením upustil tenké vodítko, na kterém tvora držel, a všichni ostatní kromě Wergera, který zůstal nepohnutě stát, jako by se nic nedělo a Harryho, který dnešní měl dnešní večer svoji hůlku plně k dispozici a i nyní ji okamžitě vytáhnul z hábitu, kdyby opravdu hrozilo nějaké nebezpečí, všichni ustoupili alespoň tři kroky.
Harryho zaskočila Pergotova obrovská ohebnost, rychlost a pružnost. Podle jeho názoru spíš tvor vypadal na první pohled neohrabaně - možná kvůli své velikosti a mohutnosti, ale jinak, přestože měl, jak Harry usoudil, obrovitou sílu, byl i mrštný a jak později zjistil, i velice rychlý.
"To je šílenství," podotkl rozpačitě Střevlík. Zjevně se, podobně jako Ron, domníval, že si z něho ostatní dělají jen legraci, když se však za Mungundusem objevili další Pergoti, kteří na svých kohoutcích měli cosi plátěného, co vypadalo tak trochu jako sedlo, smrtelně pobledl a zakymácel se, až ho musela McGonagallová a z druhé strany Moody podepřít.
"Prosím vás," zabručel znechuceně Moody na vyděšeného Střevlíka, "podívejte se na ty děcka," vybídl ho a Střevlík téměř nemohoucně naklonil hlavu tak, aby se podíval na Hermionu, Harryho, Rona i Ginny, kteří si střídavě prohlíželi své nové až po zuby ozbrojené dopravní prostředky a jejich vyděšeného společníka; ale spíš protože měl k Moodymu ještě větší respekt než zatím strach z Pergotů.
"Ale jak to, že jich je jen sedm?" vyptávala se Hermiona a měla pravdu. Harry Pergorů napočítal také jen sedm a přitom jich dohromady bylo deset. Když si prohlédl malá sedla na hřbetech tvorů, kteří se začínali tvářit poněkud nedočkavě, zjistil, že se opravdu nedá vtěsnat na každého Pergota po dvou, proto se tázavě podíval na Wergera.
"No, profesorka McGonagallová s Moodym budou muset přijet jinudy a později," pronesl klidně, ale očividně byl potěšen Hermionou a její poznámkou, protože konečně změnila rozhovor jinam a nyní se mohli hnout z místa. "A mladá slečna Weasleyová bude muset jet se mnou, pokud si tedy nevybere přidat se k profesorce McGonagallové," podíval se na Ginny, která se ale netvářila ani tak zaskočeně, jako spíš naštvaně.
"Proč nemám svého vlastního Pergota?" rozčilovala se.
"Vaše matka se bojí, že by vám mohl něco udělat," odpověděl klidně Werger, "kladla mi na srdce, aby vás nenechal dělat podobné věci," zarazil se, jako by se chtěl ujistit, že bylo všichni pochopili, jak to myslí a co říká, protože Ginny se tvářila, jako kdyby se právě probudila a nemůže si vzpomenout, kde je. Harry ale moc dobře věděl, že v duchu její zlost a uraženost, která na sebe nenechala rozhodně dlouho čekat, svádí vnitřní boj. "Nechce, aby se vám něco stalo," dokončil ještě.
"Ale proč se prostě nepřemístíme?" vyhrkl Ron, který si nejspíš všiml Wergerova spokojeného výrazu, když Hermiona pronesla svůj dotaz a tak chtěl nejpravděpodobněji také nějak upoutat.
"Pane Weasleyi!" napomenula ho okamžitě přísně McGonagallová a stejně, jako Harrymu, i Ronovi ještě značnou chvíli trvalo, než si uvědomil, za co to napomenutí bylo.
"Ale Harry nás naučil..." zpustil ještě, ale okamžitě zamlknul, nejspíš mu to došlo.
"Ještě jste nesložili zkoušky," upozornila ho důrazně a přísně ho sjela pohledem. "Ty vás čekají hned třetí den po prázdninách," zakončila rázně, jako kdyby se ji Ron mermomocí snažil přesvědčit, že se nic nestane, když se 'výjimečně' přemístí - i když, jakmile se ještě jednou ohlédl za sebe, aby si prohlédl Pergotovy zářivé tesáky, které na ně samou láskou vycenil, Harry by se i vsadil, že se v ten moment Ron pustí opravdu do přemlouvání. Ředitelka koleje se ale rozhodně nedala jakkoliv rozhodit ani přesvědčit, když šlo o pravidla a obzvlášť v případě, kdy by se mohlo i něco závažného stát.
"Nechápu, jak mi to mamka mohla udělat," vztekala se Ginny, nejspíš už od první věty, pomocí které jí Werger vylíčil, proč nemá svého vlastního Pergota, Ginny přestala poslouchat a nanejvýš se vztekala někde uvnitř sebe.
"No," ozval se Moody, "my bychom měli jít, co říkáte profesorko?" podíval se přátelsky na McGonagallovou, kterou takové jeho chování pravděpodobně dost zaskočilo. Ani samotný Harry si nepamatoval tak přátelské chování, kterým nyní bystrozor oslovil jeho profesorku kouzelných formulí. Byl vždy poněkud odtažitější a s nikým se přílišně nevybavoval, nebylo-li to nezbytně nutné.
"Pottere," letmo se po něm ještě otočila a Harry samým zaskočením div neupadl, když se prudce otočil k profesorce a zakopl přitom o Rona, který si ještě pořád nedůvěřivě prohlížel Pergota. "Prosím vás, pokuste se dnes nechat svojí zvědavost být a poslouchejte prosím pana Wergera," žádala ho starostlivě. Harryho ani tak nezaskočilo, co mu jeho profesorka kladla k srdci (podobné varování mu dala před Umbridgeovou, které se odvážil odporovat), ale spíš tón, jakým k němu promlouvala. Tentokrát však její požadavek byla prosba a ne rozkaz, kterého se musí držet.
Nato nenašel žádnou odpověď, jen pokýval hlavou zahlaholil pozdrav a otočil se k Mundungusovi, který už zápolil s jedním z Pergotů.
"Jak na ně vůbec chcete nasednout, aniž by nás pokousali?" rozčiloval se Ron a vyděšeně si prohlížel Mundunguse, který se tvářil, že se pokouší jednoho z Pergotů zklidnit, nedařilo se mu ale ani se k němu tak nějak přiblížit.
"Mě by spíš zajímalo, jak se vám podařilo odchytit tyhle divoké a ohrožené tvory," nechápala stále Hermiona a při těch slovech se přiblížila k jednomu drobnějšímu Pergotovi, jako by to byl domácí mazlíček.
"Hermiono, ne..." vykřikl Ron, ale to už k ní zuřivý tvor přiskočil. Všichni kolem vyděšeně vykřikli, kromě Wergera, který se tvářil spokojeně, a Mundunguse, který si toho snad ani nevšimnul, protože se právě snažil svému Pergotovi vymotat svůj plášť z tlamy, což bylo podle Harryho velice odvážné, vzhledem k velikosti tvorových zubů. v tento moment ale ještě více obdivoval Hermionu, která však kouzelného tvora začala drbat na hlavě a ten přestal okamžitě cenit zuby a přátelsky jí sledoval.
"Jak si to udělala?" vyhrkl Ron zaraženě. Na to samé se chtěl Harry také zeptat, zaslechl však, stejně jako očividně Werger, nějaké hlasy daleko za nimi, ale přesto se zdálo, že se přibližují.
"Toto zvířátko vám může nemile ublížit," vypravoval Werger, ale stále přitom sledoval místo, odkud zvuky pocházely, "mnoha lidem už se to vymklo z rukou, když se zapomněli a nebyli opatrní tak, jak by měli být. Když ale Pergotovi ukážete svůj strach, raději se k němu nepřibližujte," pokračoval ve výkladu, ale očividně zrychlil.
"...tak to snad, abych šel po svých," zahlaholil kdesi za Ronem Střevlík, Werger se však nenechal přerušit.
"Všechno je v pohybu," vysvětloval, "nesmíte se mu dívat na zuby, věděl by, že váháte..."
"Tak to snad není ani divu, když vypadá tak... hladově," špitl Ron a stále se vypadalo, že nevěří tomu, co Werger radí. Harry se mu ani nedivil, nebylo snadné takhle se přiblížit k nanejvýš nebezpečnému tvorovi.
"...hlavně se tvařte pohrdavě," pokračoval s klidem Werger, jako by ho Ron nepřerušil, přesto však kmital pohledem stále na to místo, odkud se blížily hlasy. Harry měl dojem, že už se každou chvílí museli dostat až k nim. "Prostě, jako kdyby se nic nedělo a jako kdyby jste na něho nasedali už snad stokrát," pokračoval a při tom se přiblížil k jednomu z největších Pergotů a velmi rychle se vyhoupl do sedla, které bylo však jiné než ty ostatní, Harry po chvíli usoudil, že je vzadu prodloužené, aby se do něj vlezla ještě alespoň jedna osoba - bylo to celé jako sedačka na lanovce.
"K Pergotům musíte přistupovat tvrdě,"dořekl ještě Werger a mávl na Ginny, aby šla k němu. Harry ji pozoroval, jak okamžik váhala, nakonec se ale přeci jen rozešla. "Dalo by se říct, že se ještě nenašlo kouzelnické zvíře, které by potřebovalo tak moc pevnou ruku, jako je toto."
"Pokud nám tu ruku ovšem dřív neukousne," utrousil ještě Ron, který snad jako jediný ještě váhal. Hermiona už totiž dávno seděla nahoře, Harry v ten moment, kdy si jí všiml zalitoval, že ji nepozoroval, alespoň by zjistil, jakým kouzlem přiměla svého Pergota, aby na sebe nechal vůbec sáhnout, natož nasednout; přesto přeze všechno se vydal k jednomu ze tří, které ještě Mundungus držel. Naproti svým druhům byl ten jeho Pergot, kterého si vybral, zhruba průměrné velikosti, za to byl ale nemrštnější, jak Harry poznal podle toho, jak dával Mundungusovi na vodítku zabrat.
"Tak už nasedněte, pane Weasleyi," ozval se najednou Snape. Teprve nyní si Harry uvědomil, že tu je s nimi. Opravdu mu naprosto vypadla z hlavy jeho přítomnost a byl by raději, kdyby si mu ji jeho neoblíbený profesor nepřipomínal. Dneska už s ním nechtěl mít nic společného. Nejprve se Harry chtěl po Snapeovi ohnat další připomínkou, ať raději mlčí, ale Snapeův hlas, kterým k Ronovi promlouval zněl naprosto klidně a tak nějak mírumilovně, což Harryho nadobro vyvedlo zmíry, takže se nezmohl na nic jiného, než aby se ohlédl směrem k profesorovi lektvarů a ujistil se, že nemá na tváři žádný ironický úšklebek.
"Kdybych tak věděl, jak," hudroval Ron, který si očividně nevšimnul, kdo k němu mluví a snaží se ho povzbudit, v jiném případě by po Snapeovi jen vztekle vyštěknul a pak už by ho nebral nijak na vědomí.
Harry ke svému Pergotovi natáhl ruku aby se zachytil sedla a mohl se do něj vyšvihnout, ten se po něm jen vztekle ohnal.
"Ne Harry, takhle ne!" vzkřikl Mundungus, "nebuď opatrný," radil mu.
"No tak to je naprosto výborná rada Mundungusi, když vezmu v úvahu, že mě profesorka McGonagallová před chvíli varovala, ať si dávám pozor," rozčiloval se Harry, opravdu už nevěděl, koho má poslouchat, když mu každý říkal něco jiného.
"Takhle jsem to nemyslel," bránil se Mundungus, "jen pro tentokrát... tvař se lhostejně... a dá ti pokoj."
Bylo opravdu hodně těžké dělat, že si Harry Pergotových obrovských zubů ani nevšiml a že mu nebude v nejmenším vadit, když mu Pergot ukousne třeba ruku. Přesto se kouzelnický tvor uklidnil natolik, že se podařilo Harrymu konečně nasednout. Kromě Rona, který se konečně odhodlal alespoň k tomu, že se odvážil sám si svého Pergota podržet na vodítku a přestat před ním couvat, což samozřejmě mělo na svědomí, že ho tvor následoval, protože vodítko nebylo tak dlouhé, aby mu umožnilo stát na místě, všichni ostatní už se pomalu usadili. A když to všechno dokonce zvládnul i smrtelně bledý Ron, který po tom, co mu Hermionin Pergot, ke kterému se omylem přiblížil při svém couvání, samou láskou rozpáral nějakým zázračným způsobem hábit (zezadu zhruba od ramene až ke koleni, takže na něm vysel jen díky rukávům) takže Ron, který nevěděl, kam dřív skočit, raději přiskočil ke svému Pergotovi, mohli konečně vyjet.
Harryho překvapilo, že přestože tito kouzelničtí tvorové byli očividně velice tvrdohlavá a svéhlavá stvoření, dali se ze sedla ovládal naprosto dokonale. Nejprve šli jen krokem, ale zanedlouho, když se téměř ztratili ve tmě, ozval se ještě Werger.
"Důvod, proč musíme jet na těchto... tvorech... " zpustil.
"Potvorách by bylo lepší," zlobil se Ron a Harry si všimnul, jak se snaží posadit tak, aby mu netáhlo na záda, kde měl onen nový rozparek.
"...je, protože, jak jistě dobře tušíte, Voldemort povolal velice mocné a nebezpečné spojence, se kterými není radno si zahrávat," Střevlík málem upadl, při zaslechnutí jména Temného pána a i Mundungus zahlaholil něco ve smyslu, aby raději nevyslovoval jméno. Harry se okamžitě podíval na Snapea, který sice nic neřekl, ale tvářil se, jako kdyby jím při každém vyslovení Voldemortova jména mělo projet bolestné píchnutí. Harry si ale dál všímal jen Wergera, jak s ledovým klidem pokračoval dál, moc dobře tušil, o čem tento kouzelník mluví. S jedním Wultorfem už měl tu čest se setkat.
Nakonec Werger usoudil, že budou muset přidat. Teprve nyní Harry doopravdy odtušil, proč vybrali právě Pergoty pro tuto cestu. Nejenom, kvůli nebezpečí ve vzduchu, ale také, protože takto budou v ústředí řádu o dost rychleji. Jakmile totiž Harry nakopnul svého Pergota vpřed, stejně, jako ostatní, měl opravdu co dělat, aby zůstal v sedle. Křečovitě se chytil za tvorovu srst, jak s ním bleskurychle vystřelil vpřed a předklonil se, aby ho vítr, který jej bičoval do obličeje, nevymrštil pryč. Až nyní si uvědomil, jakou ohromnou sílu v sobě toto kouzelné zvíře má. Svoji mrštnost dokázal Pergot využít stejně dobře pro rychlý běh, jako pro jiné účely. Harrymu trvalo opravdu dlouho, než si přivykl tak rychlé jízdě, hodnou chvíli neměl ani čas se kolem sebe rozhlížet, stejně by ani nic neviděl - jeho oči si ještě nepřivykly ostrému větru. Nakonec se však několikrát ohlédnul, aniž by v sedle zabalancoval, přestože bylo pohodlné, nebylo zrovna snadné udržet se v něm, když Pergot zrovna přeskočil nějaký padlý kmen. Harry se na okamžik zahleděl dolů, pod nohy a usoudil, že se tvor musel v běhu natáhnout alespoň dobrých pět metrů.
Projížděli dál mlčky tmou; tichou, klidnou nocí. Minuli už několik menších vesniček, jak Harry odhadnul, protože vyděl několik světel. Neměl ani potuchy, jak daleko už ujeli , tušil jen, že opravdu daleko, vzhledem k tomu, že místa, kterými projížděli byla stále více obydlená.
Najednou se však nedaleko od nich ozval obrovský výbuch. Pergotové vyrazili vpřed jako splašení a Harry se toho svého marně snažil alespoň zpomalit. Nakonec se mu alespoň podařilo jej stočit směrem k místu výbuchu, takže se jeho Pergot řítil k malému městu, jak si Harry ještě stihl uvědomit. Nakonec se mu jej přece jen podařilo přibrzdit do kroku. Ohlédl se za sebe a někde za ním se rýsovali postavy jeho přátel, jen jeden Pergot se řítil vpřed, byl Snapeův. Harry učitele nejprve neviděl, teprve když ho předjel uvědomil si, že nejspíš padal ze sedla, když se v něm nějak zasekl a Pergot ho nyní nekompromisně táhnul za sebou. Harry ani na okamžik nezaváhal a vyrazil prudce vpřed, aby splašené zvíře zastavil. Po několika marných pokusech se mu podařilo najet do takové blízkosti, aby běžel těsně vedle Snapeova Pergota a mohl jej zachytit za vodítko. Ten se však po něm prudce ohnal, Harry rychle uhnul, ale tvor hodil hlavou prudce vpřed. Přestože se očividně nemusel nijak snažit, spíš jen tak pohodil hlavou, jako by se oháněl po nějakém hmyzu, měl takovou sílu, až Harry přeletěl vpřed a seděl tak svému Pergotovi na už tak krátkém krku. Tomu se to však vůbec nelíbilo a hodil hlavou mezi svoje přední tlapy. Harry mu sjel po krku a prudce dopadnul na zem. Jak se zapletl svému Pergotovi pod nohy, jak se tvor snažil jej v rychlosti přeskočit, přesto mu však bolestně dupl na nohu, až Harry bolestně zaskuhral, přesto však nepouštěl vodítko Snapeova Pergota, jako by doufal, že alespoň ten zastaví. Nejprve mu bleskurychle projelo hlavou, že by se snad měl pustit, ale jednou rukou už svíral vodítko tak křečovitě, že už to snad nebylo ani možné.
Jediné štěstí snad bylo, že vodítko bylo dostatečně dlouhé, aby se nepřipletl i Snapeovu Pergotu pod nohy a všude kolem bylo spousta sněhu, takže se spíš vezl, jako na sáňkách. Snape však takové štěstí neměl, vysel na pravé straně sedla za pravou nohu hlavou dolů a jediné, co se mu zatím dařilo bylo, že se levou nohou držel dále od Pergota a rukama se sem tam podepřel a by se nepraštil hlavou o kámen, když se na nějaký řítili. Harry netušil, jak by mu měl pomoci, ale byl pevně rozhodnutý nepustit se, dokud mu nepomůže. Pergot mířil přímo k městečku, Harry už na nic nečekal, dokud tvor běžel rovně, snažil se držet svojí levou rukou co nejpevněji a pravou co nejrychleji vytáhnul hůlku, kterou měl dnes připravenou naprosto pro jakoukoliv situaci. Zamířil na pás, který držel sedlo. "Diffindo!" zařval Harry a pás se okamžitě přetrhl a celé sedlo spadlo směrem na Snapea, který pod ním zůstal ležet na zemi. V ten moment se Harry pustil a nechal Pergota běžet dál. Ještě hodnou chvíli zůstal ležet na zádech, aby se uklidnil, najednou ale uslyšel další výbuch ve městě, ještě větší, než předtím, který doprovázel zděšený křik lidí a usedavý pláč. Harry se naklonil, aby viděl, co se děje, když na obloze spatřil znamení zla. V ten okamžik jím projela naprostá hrůza, jak se tam tak značil Voldemortův znak. První, co Harryho napadlo bylo, že smrtijedi drancují a zabíjí a že tam musí jít.
Bleskurychle se postavil na nohy a zahleděl se k prvnímu domu, který nebyl moc daleko, asi pět set metrů. Kolem dokola se blýskalo a nad celým městečkem se ozývaly přidušené výkřiky. Přestože Harry cítil, jak se mu třesou kolena, byl pevně odhodlaný jít se podívat, co se ve městě děje. Na nic nečekal a rozeběhl se vpřed.
"Stůjte Pottere, tam nesmíte!" ozval se Snape. Harry se rychle otočil za sebe, Snape byl naprosto bledý. Krev, která mu stékala po čele, jak se zřejmě praštil do hlavy o nějaký ten kámen, kterému se nestačil vyhnout, mu dávala ještě bledší výraz, než obvykle a z černých mastných vlasů mu kapal roztékající se sníh. V očích se mu blýskalo, Harry byl přesvědčený, že je Snape odhodlán udělat cokoliv, aby ho zarazil.
"Jestli mi tam hrozí nebezpečí," pronesl Harry chladně, "můžete být jen rád," zakončil, ale ani to Snapea očividně nijak nepotěšilo. Chvíli oba stáli a navzájem se probodávali pohledy, nakonec se Harry poněkud nejistě otočil zády a vydal se směrem, kterým zamýšlel.
"Něco jsem vám řekl!" ucedil Snape, nemusel mluvit nijak nahlas, aby ho Harry slyšel a očividně se tak snažil nevybuchnout. Jakoby tušil, že by tím všechno jen zhoršil. Harry cítil, jak se v něm vzedmula nenávist, uchopil svoji hůlku ještě pevněji.
"Nebudu poslouchat někoho, kdo je zrádce!" zařval a cítil, jak jím škubá zlost, Snape se však tvářil, jako by se s ním Harry hádal o nějaké malichernosti, už se nenechal vyvést natolik z míry, jako předtím.
"Nevíš nic, Pottere," zasyčel podrážděně, "Voldemort tě nechce zabít, v tento čas ani nemůže," Harry samým překvapením ani nepromluvil. Snapea očividně potěšilo, že mu naprosto vyrazil dech tím, co řekl, víc už ale nepromluvil, jen se nohama pevně postavil na zem, jako kdyby se připravoval na souboj.
"Proto mě musíte dostat živého?" vyptával se nejistě, ale Snape už nic neřekl, jen se úlisně zašklebil, ale jeho pohled mu okamžitě zamrzl na tváři, když okolím zaduněl Harrymu velice známý řev. Oba se mírně přikrčili k zemi - netrvalo dlouho a na obloze se objevil Wultorf v celé své hrozivé velikosti.
"PRYČ!" křikl na Harryho přidušeně Snape, "letí přímo na nás," a opravdu se nemýlil, Harry se rozhodl běžet k městu, ať už je tam čekalo cokoliv, za nimi se však ozval dusot jiných zvířat. Jakkoliv měl Harry dneska Pergotů dost, nyní byl opravdu velmi rád, když je spatřil, jak se k nim řítí s Wergerem včele.
"Pospěš Harry! Snape!" křikl k nim Mundungus, který se vyděšeně díval na Wultorfa řítícího se na svojí oběť. Harry už na nic nečekal a vyskočil si za Rona, stejně jako Snape už seděl za Mundungusem.
"To nevypadá dobře," zasténal ještě Střevlík a tvářil se, jako když mu není dvakrát dobře. Harry čekal, že přinejmenším začne křičet děsem, protože vypadal těsně před zhroucením a celý se třásl při pohledu na strašlivého tvora. To už se ale Werger rozjel tak prudce vpřed, že měl Harry co dělat, aby se za Ronem, který se snažil stejně jako ostatní profesorovi stačit, udržel.
Jeli obrovskou rychlostí.Harry usoudil, že i kdyby takovou rychlostí letěl na svém koštěti, rozhodně by to nebyl problém, vzhledem k tomu, že by se na rozdíl od Pergota tolik netřáslo. Wultorf se blížil, Harry se ani nemusel ohlížet, cítil, že je blízko a i tvor samotný to dával na vědomí svým křikem.
Snad nikdo kromě Wergera samotného nyní nevěděl, kam se řítí, až po chvíli si Harry všimnul hustě prorostlého lesa asi dvě stě metrů od nich. To byla jejich záchrana. Ron, který zřejmě už také tušil, co má Werger v plánu, se prudce předklonil, až si na Pergota lehnul, byl to jediný způsob, jak nejspíš zůstat v sedle a nezůstat viset někde na větvi. Ostatní se zařídili taktéž. Když úspěšně vjeli dovnitř, zastavili se, aby zkontrolovali, zda je Wultorf nechá na pokoji. Nikdo z nich se neodvážil ani hlasitě vydechnout, natož říct alespoň jediné slovo. Všichni byli příliš zaskočeni a v případě Střevlíka i téměř smrtelně vyděšeni, než aby se odvážili promluvit.
Zanedlouho se Wultorf s obrovským zuřivým vřískotem obrátil a letěl zpátky k ubohému městečku, odkud se původně vyřítil a Werger konečně promluvil. Jeho hlas Harrymu až drásal uši. Připadalo mu, jako by se profesorův hlas rozezněl po celé krajině. I všichni ostatní se vyděšeně otočili zpět, aby se ujistili, že se strašlivé zvíře už víc nevrátí.
"Jsme jen malý kousek od Londýna," pronesl, "pojedeme tedy co nejrychleji, abychom dorazili do svítání," rozkázal, "už to nebude dlouho trvat, raději pojedeme po kraji tohoto lesíka, až po jeho konec," promluvil klidným hlasem, podle Harryho názoru se tak snažil uklidnit jak Ginny, která se tvářila opravdu vyděšeně, tak i Střevlíka, naproti kterému však nejmladší Weasleyová vypadala naprosto spokojená.
Po zbytek cesty jeli jak nejrychleji mohli. Harry tušil, že mají obrovské zpoždění, protože jestli bylo v plánu dojet do Londýna ještě před svítáním, měli tam být už asi za pět minut. Vzhledem k tomu, že začínalo vycházet slunce a před nimi se stále ještě nerýsovaly žádné Londýnské budovy, Harry odhadoval asi hodinu, ale nakonec byl strašlivě překvapen, když se kousek napravo od nich objevil Londýn a nebyl nijak daleko.
"Zvládli jsme to," křikl za nimi Werger spokojeně, nezamířil však směrem ke Grimmauldovu náměstí, ale k několika lidem stojících u většího nákladního auta. Harryho okamžitě napadlo, jak může Wergera napadnout takhle jet směrem k mudlům, jak však později zjistil, byli to kouzelníci a další členové řádu, kteří měli za úkol postarat se o Pergoty.
"Jak to že vám dva chybí?" rozčiloval se Jondson, se kterým se už Harry taktéž znal. Byl to ten samý kouzelník, který přímo protestoval proti Harryho přítomnosti v řádu. Tentokrát se však tvářil ještě podrážděněji a jeho, už beztak vypouklé oči, nyní vypadaly, jako by se naprosto chystaly vypadnout nadobro, jak se tak rozčiloval. Werger ho však naštěstí stihnul zchladit dříve, než se něco takového stalo.
"Buď rád, že jen dva," upozornil ho a Harry si nemohl nepovšimnout jeho tvrdého, až skoro výhružného pohledu, Jondson jen na sucho polknul, jako by si už od tohoto prapodivného člena řádu vyslechl několik výhružek či podobných upozornění, a raději se s ním tedy nepouštěl do křížku.
"Tak na co tu čekáte?" vykřikl raději na své dva pomocníky, kteří stáli mlčky opodál a čekali nejspíš na Jondsonovy pokyny. "Posbírejte ty Pergoty, nemám na to celý den," očividně si potřeboval na někom vybít svoji zlost z toho, jak se po něm Werger ohnal, a dva postarší kouzelníci v hnědých ošoupaných pláštích se bohužel stali jeho terčem.
Slunce už vyšlo nadobro a město se konečně probouzelo k životu, když přicházeli Harry, Hermiona, Ron, Ginny, Mundungus, Střevlík, Snape a Werger na Grimmauldovo náměstí 12 rovnou do Siriusova domu.
"Harry, zlatíčko," vykřikla paní Weasleyová na pozdrav, jakmile je spatřila. "Proč jste přijeli tak pozdě? Stalo se snad něco?" vyptávala se hned Wergera.
"To bych vám raději pověděl až mnohem později, Molly," vykroutil se hbitě z rozhovoru a pečlivě se zahleděl na Harryho, jako by se chtěl až teprve teď ujistit, že mu nic není. "Bohužel máme špatné zprávy nových událostí, které nastaly poblíž Londýna," zakončil ještě a přestože tím způsobil další vlnu spousty otázek nejen paní Weasleyové, ale i Lupina, který tu byl také, bez jakéhokoliv dalšího proslovu vešel do kuchyně, aby si dal čaj.
"Takže se běžte převléknout a pak hned přijďte dolů," poručila jim starostlivě paní Weasleyová, "určitě budete prokřehlí, udělám vám dobrý čaj a něco k snědku a pak půjdete spát," zakončila. Teprve nyní, z jejich slov, si Harry pořádně uvědomil, že vlastně jeli celou noc. Stejně mu cesta připadala docela krátká, ale ne tak, aby na něho nedopadala únava. Ginny byla očividně tak utahaná, že se nepokoušela ani o pořádný hovor a beze slov šla nahoru, aby se převlékla nebo spíš zalehla rovnou do postele, jak usoudil Harry, bylo to rozhodně nejpravděpodobnější, vzhledem k jejímu protáhlému obličeji.
"Paní Weasleyová, já už bych raději zůstal nahoře," pronesl Harry a přestože se zeptal obyčejně, jako pokaždé předtím, všichni po něm střelili zaraženými pohledy, což Harryho vyvedlo z míry.
"Harry není ti nic?" zeptala se starostlivě paní Weasleyová a vypadala, jako by se každým okamžikem chystala rozbrečet. "Tak já ti alespoň donesu něco málo nahoru do pokoje," navrhla, ale Harry ji rázně odmítl.
"Ne, už bych si šel raději rovnou lehnout," přestože to řekl naprosto normálně a nanejvýš klidně, připadal si v tento moment, jako když řekl něco velmi špatně a něco strašlivého provedl. Nečekal však na další přemlouvání paní Weasleyové a zkoumavé pohledy Lupina a dalších a vydal se rovnou po schodech nahoru.
Pravdou bylo, že chtěl být Harry okamžik sám, ale rozhodně ještě nebyl tak vyčerpaný cestou, aby se mu chtělo spát. Musel si v hlavě uspořádat několik myšlenek, měl takový dojem, jakoby to, co dnes viděl, mělo mít ještě nějaký jiný smysl - nějakou spojitost, kterou musí najít. Netrvalo však dlouho a do pokoje vstoupil Ron.
"Opravdu ti nic není Harry?" Harry se chystal na Rona ostře vyjet, proč by mu něco mělo být, když na něho ale pohlédl, uvědomil si, že se jeho kamarád ironicky usmívá. "Tak povídej, o co tu půjde?"
Až teď si Harry doopravdy uvědomil, co vlastně chce a proč chtěl být o samotě. Potřeboval si něco vyjasnit. Věděl, že Voldemort nemešká, narozdíl od něho a byl opravdu pevně rozhodnutý začít se připravovat. V hlavě se mu pořád ozývala Snapeova poznámka, Voldemort ho nechce zabít, teď ani nemůže... každopádně je to Harryho šance, když Voldemort váhá. Uvědomil si, že do pokoje vešla i Hermiona, která si očividně povšimla Ronova napjatého výrazu a tak mlčky čekala, až co Harry řekne.
"Není tolik času," spustil pomalu Harry, jako by spíš pro sebe, "musíme se do toho konečně pustit. Běžte se pořádně najíst Rone, ještě dneska musíme cvičit proměňování abychom se mohli stát zvěromágy," rozhodl se teprve nyní Harry.
"Horší než Hermiona," pokýval na oko zklamaně hlavou Ron, "nic nepočká na později," usmál se, spráskl rozhodně ruce a vyšel z pokoje dolů, do kuchyně, aby se alespoň trochu posilnil.
"Není to nic jednoduchého Harry, měl by ses taky najíst," řekla ještě Hermiona, než se k němu otočila, aby Rona následovala. Harry však na nic takového neměl ani pomyšlení. Na okamžik se natáhnul na postel a rozhodl se, že si na okamžik zdřímne, než oba jeho kamarádi dorazí.