Skoro celou noc se Harry, Hermiona a Ron snažili najít nějaké bližší informace v knihovně s omezeným přístupem. Přestože už byli v šestém ročníku a dávno měli dovolený přístup do tohoto oddělení, těžko by asi mohli vysvětlit Filchovi a jeho kočce, že teď, ve dvě ráno, hledají něco lehkého na čtení, a proto měli kouzelný plášť po ruce a Harry pro jistotu v ruce držel Pobertův plánek, na kterém neoblíbený školník pochodoval někam ke kuchyni. Harry se zahleděl do plánku pozorně a musel se zasmát.
"Co je?" sykl na něho Ron, kterého začínala přepadat ospalost a tak byl už trochu rozmrzelý. Harry mu hůlkou posvítil na plánek přesně na kuchyň, kde se kromě Filchových stop ukázaly i stopy Crabbeho a Goyla. Ronova rozespalost byla ta tam.
"Nejspíš mají hlad, kluci," culil se spokojeně a pozoroval pobaveně, jak se obě stopy zmijozelských studentů rozeběhly, aby se schovaly za nějaký výstupek.
"Harry," ozvala se prosebně Hermiona, "máme docela naspěch," vybídla ho a Harry s Ronem ke své velké nelibosti museli pokračovat v hledání, přestože by rádi viděli, jak to celé dopadne a Ron by očividně dal cokoliv, aby mohl být dole u kuchyně v moment, kdy je Filch přistihne.
"Jen by mě teda zajímalo, co to vlastně hledáme," podotkl znovu svým rozmrzelým hlasem Ron.
"Teď už víme, že je to určitě jednorožec, kdo potřebuje pomoct. A proto musíme najít všechny knížky o nich - ne, Rone, to co jsme se loni učili rozhodně nestačí," zarazila ho včas Hermiona, než stačil cokoliv říct. "Učili jsme se o jejich životě a tak, ale to není všechno. Potřebujeme najít historii jednorožců, i když ta je plná legend, které se možná ani nestali - třeba na něco přijdeme. A taky musíme najít, kdo všechno se v minulosti snažil jednorožce využívat k něčemu zlému, protože jsou to opravdu silná kouzelná zvířata a myslím, že jejich správné využití může někomu hodně špatnému dost pomoci."
"Kdo by ale vztáhl ruku na jednorožce?" začal Ron, "vždyť víš, že tohle zvíře je tak čisté, že by mu nikdo nemohl ublížit, protože by se stal ještě horším," vysvětlil, ale zároveň se zarazil a mlčky pohlédl na Harryho, který konečně našel hledanou knihu a řekl: "Jeden kouzelník to dokázal..." práskl s knihou na stůl a opravdu ostře pohlédl na svoje dva přátele, než konečně nenávistně vydechl, "...Voldemort."
Bylo už půl třetí, když se všichni tři vraceli s velkou knihou do Nebelvírské věže a následně okamžitě spát. Přestože na druhý den ještě nemuseli do školy, Harry, Hermiona i Ron potřebovali vstát brzy, aby mohli okamžitě prostudovat knihu a jít cvičit přeměňování.
Ron byl tak ospalý, že pomalu neviděl na cestu a jediná Hermiona se pořád ještě zdála nerozespalá a nadšená jejich objevem, protože Harryho bolest hlavy se okamžitě vrátila. Při setkání s jednorožcem ho najednou všechno přestalo bolet, ale nyní už se zase začala navracet i bolest kostí a jako by si i svaly rozpomněly, že můžou způsobovat problémy hlavně na rukách, nohách a zádech.
K jejich velkému překvapení Střevlík neseděl na stoličce a nedřímal, Harry ale ani v nejmenším nechtěl přemýšlet nad tím, kam se vypařil. Mnohem víc se soustředil na svoji postel a až si do ní lehne, a na cestu k ní, protože mu připadala nesnesitelně dlouhá.
"Tu knihu si vezmi k sobě," začít znova po delší době mluvit bylo pro Harryho něco hrozného, než se pokusil vůbec knihu Hermioně podat - to už bylo nemyslitelné a ruce mu vypověděly poslušnost a povolily. Naštěstí Hermiona zachytila knihu dřív, než by s hlasitým zaduněním dopadla na zem a mohla tak někoho vzbudit.
"Běž se pořádně prospat Harry," vybídla ho Hermiona a významným pohledem kývla na Rona, aby na něj dal pozor. Harry neprotestoval a nechal se Ronem jemně popostrkovat vpřed.
"Opravdu to bylo tak..." chtěl se Ron zeptat, ale pak se zarazil. Nejspíš se rozhodl Harryho nevyčerpávat a nechat ho odpočinout si. Harry už se ale konečně položil do nadmíru pohodlné postele a byl naprosto spokojený.
"Není to tak hrozné, spíš po přeměně tě bude všechno bolet - jako, kdybys dostal pořádně do těla od zmijozelských, ale z tohohle máš lepší pocit," zazubil se ani nevěděl, jak se mu to podařilo a na Ronův spokojený výraz a přání dobré noci pak jen pokýval a okamžitě usnul. Jako by ten, kdo rozdává lidem sny tušil, jak hrozně vyčerpávající den dnes Harry měl, konečně po tolika letech mu dopřál krásný spánek, ve kterém Harry odpočíval v podobě hipogryfa. Prostě jen skočil ze skály a letěl vzduchem nad nekonečně dlouhým jezerem plném hvězd.
Když se ráno Harry probudil, cítil se neuvěřitelně vyspaný a odpočinutý. Některé svaly ho ještě bolely a měl takový dojem, že při každodenních přeměnách ani bolet nepřestanou, ale to mu teď nevadilo.
Jakmile si nasadil brýle a vylezl z chlapeckých ložnic. Zjistil, že většina nebelvírských studentů už je nejspíš na snídani, jen Hermiona s Ronem seděli v křesle a na stole měli připravenou knihu.
"Ahoj," zívl Harry na své dva přátele a zapadl pohodlně do třetího křesla, které bylo přisunuto do těsného kruhu.
"Ahoj," prohodili Hermiona s Ronem zároveň, "nechtěli jsme tě budit, já jsem musela vstávat dřív kvůli Erniemu Rychlochůzkovi, který tady po ránu zase pořádal nějaké závody," dodala Hermiona na vysvětlenou a Harrymu neušel její rozrušený pohled. Nejspíš tu nastala pěkná tahanice.
"Jo, to jsem slyšel," prohodil Ron, "prefekti už mu říkali, ať s tím jde ven, že to tam nevadí."
"Ale dneska zmizeli kdoví kam a naposledy tu Ernie porozbíjel spoustu sošek a shodil dva obrazy - to bylo křiku," zavzpomínala Hermiona a Harry se tomu musel zasmát. Moc dobře si pamatoval na Erniho první nápad uspořádat soutěže v různých disciplínách, jako byli závody v kličkování mezi křesly a stoly, nebo strefování se polenama do krbu. Všichni starší ho v tom totiž zezačátku podporovali - nebyl to ani tak špatný nápad pro nějaké pobavení a oživení, dokud se nezačaly rozbíjet věci a Ernie nezačal vymýšlet i jiné závody podle toho, co se zrovna naučili v některé z hodin. Harry si konečně při vzpomínce na to, co všechno už vymyslel, postupně uvědomoval, jak moc se toho prváci letos naučili a že je vlastně skoro konec roku.
"Donesl jsem ti něco k snědku," Ron podával Harrymu talíř, naprosto přeplněný toasty a vším možným. "Ráno jsem dostal hlad, tak jsem ještě zaběhl dolů se nasnídat," Harry nabídl Hermioně, ale ta odmítla, že už také něco pojedla. Bylo mu okamžitě jasné, že ani Ernie nebyl pravou příčinou jejich brzkého vstávání a toho, že ho nevzbudili, ale že naopak vstávali přesně tak, jak se rozhodli a Harryho ještě nechali spát. Ten tomu byl rád, protože měl takový dojem, že jinak by se nemohl soustředit a byl by dnes k ničemu.
"Tak už něco máte?" zeptal se Harry a s chutí se zakousl do toastu, měl opravdu velký hlad.
"Ne, čekali jsme n?lit," dořekla a Harry okamžitě zapomněl na svoji poznámku, jak přišla na to, že mezi smrtí a životem uvízli právě ti zlí čarodějové. Hermiona měla pravdu.
"A pak se společně pokusí přemoci Krále jednorožců a vezmou mu jeho roh," poznamenal Ron a i když to napoprvé znělo trochu přehnaně, Harry s Hermionou mu museli dát za pravdu. Opravdu se totiž celou dobu jen dohadovali a možná se mýlili, ale také to mohla být pravda.
"Třeba se mu podaří vdechnout Dech jednorožce a sám získá nesmrtelnost," přemýšlel dál Harry, "Brumbál také říkal, že mu jde hlavně o tohle."
"Určitě a za pomocí jiných mocných kouzelníků budou ve válce v přesile," Hermiona se odmlčela.
"A kde se vezmou ostatní kouzelníci?" vyptával se Ron, i když očividně věděl, jak moc hloupá by jeho otázka za normálních okolností byla. Tentokrát to byl však dobrý způsob, jak zaplnit tíživé ticho.
"Nezapomeň, že Voldemort není jediný čaroděj v jeho očích se smrtelně a nenávistně blýskalo. Harry věděl, kde se to v něm vzalo. Moc dobře věděl, co cítil.