Reya | 36.Kapitola - Nové znamení a souboj na jezeře

"NO TAK HARRY! PROBER SE!" strašlivý křik Harrymu projížděl hlavou až do konečků prstů. Cítil se strašně. Oblast břicha vůbec necítil, ale jakoby se celá bolest přesunula dovnitř jeho hlavy.
"Co se stalo?" odvážil se zeptat, ale zvuk jeho vlastního hlasu ho trýznil víc, než Hermionin křik.
"Nesmíš spát Harry," cloumala s ním i nadále Hermiona. "Už je ti líp?"
Harry se pokusil podívat se na Hermionu lépe, ale nemohl pohnout hlavou, jak se mu motala. Přesto si všiml jejich skelných očí od pláče.
"To je snad poprvé, co Hermioně něco nevyšlo, ale musím říct, že tentokrát je to jedině dobře," ozval se roztřesený Ronův hlas.
Harry se konečně odvážil ještě jednou zvednout hlavu, "O čem to mluvíte?" zeptal se, ale ve stejný okamžik se mu vybavilo všechno až po tu dobu, než omdlel.
"Já jsem nemožná Harry, moc se omlouvám, jsem k ničemu," breptala Hermiona a slzy jí stékaly v obrovských proudech po obličeji. "Nepoznám jedovatku od ranhojičky."
"Ale já si jí vzal sám, Hermiono," připomínal jí Harry a stále nic nechápal.
"My...," ozval se váhavě Ron, "mysleli jsme, že jsi mrtvý, Harry," jako by se bál to slovo mrtvý vyslovit.
"Kdyby si Ron nevšiml, že dýcháš...my...nechali bychom tě tak," slzela Hermiona.
"Ale Hermiono, nic by se nestalo, podívej," ukázal Harry na své břicho. "Jsem díky ranhojičce úplně zdravý. Normálně bych se zvedl a pokračoval v cestě. Je správné, že byste pokračovali zabránit Voldemortovi v tom, co chystá."
"Bez tebe bychom neměli nejmenší šanci, Harry," vysvětloval Ron.
"To není pravda!" ohradil se Harry. "Je to jedině o tom, že se všichni, kromě nás, nebojí postavit Voldemortovi. Všichni se bojí, jen protože já jsem jednou Voldemorta přežil, tak doufají v to, že ho zničím, ale je to i o vás...o přátelích."
Ron, Hermiona i Harry seděli a tiše naslouchali praskání větviček.
"Slyšíte to?" teprve Hermiona si uvědomila, že za celý pobyt v lese neslyšeli sebemenší zaštěbetání ptáka a najednou slyší lámání větví. "Harry, jak se teď cítíš?"
"Výborně Hermiono," usmál se na ni měkce. Uvědomoval si, jaký strach svým dvěma kamarádům musel nahnat, ale byl rád, že ani jednoho z nich to nezlomilo a byli stále ještě pevně rozhodnutí pokračovat v cestě.
"Budeme muset pokračovat," ozval se Ron, který se mezitím rozhodl nahlédnout za velký strom a zjistit, kdo je narušitelem tohoto ticha.
"To snad není možné Harry," vyhrkl Ron a oba jeho kamarádi se zadívali jeho směrem. Harry měl ještě trochu problémy udržet rovnováhu, ale zázračná rostlinka jej uzdravovala čím dál tím rychleji. Na nohy se postavil už téměř bez pocítění jakékoliv bolesti břicha nebo závratě. Malý kousek od nich se kymácela temná postava. Harryho nejprve napadlo, že by to mohl být nějaký Voldemortův společník, ale to nebylo možné, protože podle způsobu chůze a častého opírání se o stromy byl člověk vážně z ranění. Najednou zakopl takovým způsobem, že upadl do jednoho z močálů, které se tu v okolí rozprostíraly čím dál tím víc. Harry, Ron i Hermiona hodnou chvíli čekali, ale když se postava dlouho nezvedala, rozhodli se vytáhnout hůlky a jít se podívat blíže. Prvních pár kroků musel Harryho podepírat Ron, ale než došli k močálu, šel už Harry úplně sám.
"Madame Pomfreyová by měla radost z takového rychlého uzdravení," prohodila ještě Hermiona s úsměvem. To už ale všichni tři došli k močálu, ve kterém byl obličejem dolů ležící kouzelník. Ještě než začali Hermiona s Ronem kouzelníka vytahovat ven, Harry věděl, kdo to je. Přesně tak ležel v jeho vidění Lucius Malfoy. Proto alespoň Harry nebyl překvapený, když Ron otočil kouzelníka na záda a pozoroval ho téměř mrtvolný pohled Dracova otce.
"Smrtijed," hlesl nenávistně Ron, ale Lucius hleděl prázdnýma očima na jedno místo nad Ronem, jako by byl už mrtvý.
"Voldemortův nepřítel," opravil Rona Harry a oba jeho kamarádi na něj tázavě pohlédli.
Chtěl být silnější než Voldemort a tak se stal druhým kouzelníkem po mě, kterého se nepodařilo Voldemortovi zabít."
"Kdybychom ho tady nechali, tak se mu to podařilo," připomněl Harrymu Ron.
"To ano Rone, ale pak by ses zachoval stejně necitelně, jako on," ukázala při tom Hermiona na Luciuse.
"Chtěl větší moc, aby mohl dělat ještě větší zlo, než Voldemort, Hermiono," snažil se jí připomenout Ron, "Jen se podívej na Harryho, jak měl zamotanou minulost díky právě takovému člověku, jako je Lucius Malfoy."
"Voldemort je jiný," zastal se Hermiony Harry, "nikdo není takový, jako on. Nikdo by nic takového nedokázal. Je jiný," zakončil a Ron s Hermionou mu museli dát zapravdu dlouhým mlčením.
"Ale co s ním tedy uděláme?" zeptal se Ron, "s sebou ho vzít nemůžeme." Harry mu musel dát za pravdu, v takovém stavu je Lucius následovat nemohl. Chvíli přemýšlel.
"Vyšlehneme na oblohu znak toho, že jej tu najdou," navrhl Harry.
"No, to je výborný nápad, Harry. A co takhle použít znamení zla, co říkáš. Třeba by tu dorazili ostatní dřív než smrtijedi, pro které je tohle znamení určené," pronesl jedovatě Ron.
"To ne, Rone, mohli bychom vytvořit znamení jiné, které přiláká někoho od nás," navrhl Harry.
"Ale jaké Harry?" ozvala se Hermiona, "a ty něco takového dokážeš? Na to vážně není čas."
"A co třeba znak Brumbálovy armády?" vyhrkl Ron.
"Jaký znak?" nechápala stále ještě Hermiona, "vždyť ta žádný nemá," připomenula mu.
"Ale stačilo by BA nebo třeba znak Bradavic, aby to členové BA věděli," chytil se Ronova nápadu i Harry.
"Dobře, dobře," zarazila je Hermiona. "Tak teď mi ještě vysvětlete, jak to chcete provést," poznamenala.
"Stačilo by vyšlehnout nahoru oheň a jím to nadepsat," chytil se slova Ron, "ty určitě umíš nějaké zaklínadlo, které udrží tvar toho ohně na delší dobu, Hermiono," podíval se na ni tázavě.
"To by šlo," přikývla konečně Hermiona a zdálo se, že je už plně přesvědčena než znovu pustila. "Jste si jistí, že to bude dost silné znamení na to, aby bylo vidět až k výstavě?"
"To musíme prostě vyzkoušet," zakončil Harry rozhodně a vytáhl hůlku, ale na chvíli se zastavil.
"Co se děje Harry?" zeptala se ho Hermiona vyděšeně, jako by se v Harrym promítal nějaký vnitřní boj a ještě mu bylo možno zabránit. Harry ji ale nevnímal. Hlavou mu momentálně procházely zajímavé myšlenky, kterých se nechtěl pustit. Ten nápad se mu zdál zprvu nemožný, nechápal, jak to on sám může provést, ale najednou si uvědomil, že to dokáže. Kousek popošel, aby přímo nad sebou našel prázdné místo mezi stromy, kde šlo vidět na tmavou oblohu, která však postupně začala světlat, jak se blížilo ráno. Harry zamířil pevně směrem k obloze, chvíli měl zavřené oči a snažil se, aby jím celá myšlenka projela a aby přemýšlel jen nad ní. Hermiona s Ronem na něj nejspíš mluvili, ale ani to neslyšel. Nemohl je vnímat a byl rád, že se jej nepokouší dotknout a vyvést ho tak z míry. Dlouho ještě čekal, až jej napadne to správné zaříkávadlo. Cítil, jak ho celé kouzlo naplňuje a začínal mít obavy, že pokud to slovo nevysloví, celé to kouzlo jej roztrhá na kousky. "Midiarsus!" zařval Harry v momentě, kdy se mu konečně povedlo najít celé slovo a Harry měl pocit, že kdyby to ještě chvíli trvalo, síla kouzla, které právě vytvořil a vymyslel, by ho pohltila.
"HARRY!" ozvala se za ním vyděšeně Hermiona. "Jak se ti to povedlo? Tohle kouzlo přeci neexistuje," chtěla jakoby dosvědčit sama sobě. Na obloze se objevil obrovský pták Fénix, který se rozhlížel hlavou po obloze, jako by něco střežil a jakoby hlídal nějakou moudrost. U jeho nohou stálo po levé straně písmeno B a po pravé straně A.
"Já nevím, Hermiono," vychrlil ze sebe Harry. "Myslel jsem, že to nejde, vytvořit nějakou kletbu, ale pak mě napadlo, že nějak Voldemort přeci musel vytvořit svůj znak, aby se dal promítnout na oblohu. V ten okamžik jsem pocítil, jak mě to kouzlo naplňuje a jak mě rve. Připadalo mi, že musím rychle přijít na to slovo, které ta kletba vyžaduje, jinak mě rozerve. Prostupovala mnou a já se ji snažil vycítit, abych na to správné slovo přišel," Harry sám tomu moc nerozuměl.
"Takže ty jsi v sobě samotném vymyslel kouzlo, které po tobě žádalo správný název," snažil si to jakoby pro sebe odůvodnit naprosto zmatený Ron. Harrymu to připadalo spíš jako veliký sen.
"Jsi větší, než jakým se zdáš, Pottere," ozval se slabý hlas pod Harrym. "Pán zla má konečně většího protivníka než jakým jsem mu byl na okamžik já," hlesl ještě Lucius Malfoy a očividně jeho snaha tvářit se k Harrymu pohrdavě a nepřátelsky byla marná.
"Počkáš tu a budeš potrestán tak, jak si smrtijed zaslouží," prohodil k němu Harry s nezájmem. Ve skutečnosti ho Luciusova slova povzbudila natolik, že se teď Harry cítil jako někdo, kdo by mohl opravdu Voldemorta zastavit. Věděl ale, že k tomu potřebuje své dva přátele, kteří mu vždy pomáhali a bylo mu jasné, že tu nemůžou zůstat se smrtijedem.
"To je ten rozdíl mezi vámi, Pán zla by mě tu živého ležet nenechal," poznamenal ještě Lucius.
"Já také ne, kdybys mě chtěl zabít," oznámil mu Harry co nejchladněji a otočil se k němu zády. "Navíc Draco mě poprosil, abych tě našel," poznamenal, jako by nic.
"Draco," hlesl ještě Lucius, než omdlel.
"Má vážné poranění břicha a krku," sledovala Hermiona spícího Luciuse. "Nejspíš ho napadlo nějaké zvíře.
"Myslíš, že to byl..." zarazil se Ron.
"Ne Rone, myslím, že Neville to nebyl," zavrtěla Hermiona hlavou. "Lucius už je nezvěstný už spoustu dní. Mohlo by to ale znamenat, že Voldemort zná způsob jak se dostat ve zvířecí podobě ke Králi jednorožců," poznamenala Hermiona a očividně byla pravdě nejblíže.
"To snad není možné," prohodil tiše Ron, když stejně jako Harry s Hermionou zahlédl lesem běžet ohromného jednorožce.
"Jak je možné, že jsme ho takhle rychle dostihli?" nechápal Harry.
"Vypadá to, že jakmile Harry při souboji s Wultorfem změnil kurz, ve skutečnosti jsme Jednorožci nadběhli," přemýšlela Hermiona. "tak nebo tak se musíme hned vydat na cestu, když ještě není nic ztraceno." Ještě jednou pohlédli všichni tři na nové znamení, které Harry vytvořil, Hermiona pohledem zkontrolovala Luciuse a pak se vydali na cestu.
"Doufám," funěl Ron, když běželi lesem, "že si to zaříkávadlo pamatuješ, hned se ho naučím."
"Jak ho nazveme?" zeptala se Hermiona. "Znamení dobra zní pěkně."
"Já bych spíš navrhoval Znamení Brumbálovy armády," navrhl Harry.
"To je docela dobrý nápad," poznamenal Ron, "ať se alespoň ví, proč tam je to BA."
"Tak nebo tak si to lidé pojmenují po svém," prohodila Hermiona ledabyle a Harrymu bylo jasné, že má pravdu. "Podstatnější je, že něco takového Harry dokázal."
"Stůjte!" sykl na své dva kamarády Harry, "všiml si totiž, jak se světlo z jednorožce ztratilo, ale přitom to nebylo způsobeno tím, že by jim unikl.
"Kam se ztrácí?" zeptal se Ron.
"Nevím," přisvědčil Harry, "ale už jsme blízko."
Všichni tři se jako na povel rozběhli směrem k mizícímu světlu. Harrymu bylo zvláštně. Tak nějak tušil, že ještě nejsou úplně u konce, ale že je teprve teď začnou zdržovat opravdové překážky. Alespoň ránu na břiše už vůbec necítil a přestože pociťoval únavu, cítil se dobře. Mezi stromy se pomalu začaly objevovat jakési záblesky.
"To snad ne?!" vyhrkl Ron, když se všichni tři zarazili na kraji obrovského jezera. "Ale on určitě běžel sem, že je to tak?" díval se nechápavě kolem sebe.
"Ano," přisvědčila mu Hermiona, "a je támhle, podívej se Rone," ukazovala až úplně na druhou stranu jezera, kde se zableskla záře z jednorožce.
"Proměním se a přeletíme jezero až na konec," zareagoval spěšně Harry a vytáhl hůlku.
V tom momentě se ale nad jezerem objevil Wultorf. Jeho řev Harrymu trhal uši až mu cukalo nepříjemně v rukou.
"Takhle to nepůjde Harry," prohodila zamyšleně Hermiona. "Neměl by jsi proti němu šanci a navíc, už není čas Harry." Hermiona měla pravdu.
"Támhle vzadu je loďka," vyhrkl Ron a rozeběhl se k malé dřevěné pramici.
"Takhle se tam ale nikdy nedostaneme," podotkl Harry, "Lepší by bylo proměnit se a pokusit se oběhnout celé to jezero," navrhl.
"Tak se rozhlédni, Harry," vyzvala ho netrpělivě Hermiona, "když se vydáme po pravé straně, rozhodně to nestihneme, to rameno je moc široké. A na druhé straně jsou veliké skály."
Nebylo možné se rozhodnout jinak.
"Co když nás ale Wultorf z loďky vystrčí?" Ron byl očividně vyděšený a nedával moc naději tomu, že se tam dostanou včas.
"Pokusíme se bránit hůlkami a když to nepůjde, budeme muset naskákat do vody, to by mohlo vyjít," navrhla Hermiona a očividně v tomto okamžiku nikdo neměl lepší nápad. Harry se rychle chopil loďky a natlačil ji na vodu. Hermiona si sedla co nejvíc dopředu, za ní se posadil Ron a nakonec Harry.
"Vezmi si pádlo a zaber Rone," vybídl ho Harry. Někde uvnitř mu jakýsi hlas říkal, že už nemají mnoho času. Harry se nepokoušel přemýšlet nad tím, co jej čeká a už vůbec se nepokoušel odhadnout, jak vše dopadne. Věděl jen, že musí přijít včas a Voldemorta zastavit.
Byli už téměř v polovině, když se Wultorf rozhodl zaútočit.
"INCENDIO," vykřikla Hermiona a obrovský oheň jí vyšlehl z hůlku směrem k očividně zaskočenému tvorovi.
"To nebylo špatné Hermiono," ušklíbl se Ron a spolu s Harrym se pokusili ještě víc přidat.
"Jen nevím, jak dlouho to vydrží," povzdechla si Hermiona. "Tihle tvorové jsou velmi vynalézaví."
To už byl ale Wultorf ještě víc rozčílený a řítil se na loďku.
"Tohle nemá smysl," prohodila Hermiona. "Musíme do vody," v tom okamžiku vyskočila z loďky a Harry s Ronem ji následovali. Všichni zůstali přichyceni za loď a plavali dál. Tohle by mohlo Wultorfa zmást, pomyslel si v duchu Harry.
"Harry!" vykřikl Ron.
"Nech toho Rone," vyjela po něm okamžitě Hermiona, "takhle odsud neodletí."
"Ale ta voda," nedal se vyděšeně odbít Ron, "něco v ní je." Harry, Ron i Hermiona se zarazili a sledovali nějaký pohyb pod hladinou. Hodnou chvíli to trvalo než se pod nimi opravdu mihlo velice rychle něco černého.
"No tak to je výborné," posteskla si Hermiona, "to si teď můžeme vybrat, jestli se máme nechat sežrat nějakou obludou z jezera nebo od Wultorfa," zdálo se, že začíná být také unavená a rozčílená. Voda byla opravu dost ledová na to, že bylo léto a slunce už pomalu začínalo zaplňovat celou oblohu. V dáli za nimi se ještě stále na obloze rozhlížel veliký fénix s iniciály BA.
"Půjdu se tam podívat," rozhodla se po chvíli Hermiona.
"Jako kam se půjdeš podívat?" nechápal Ron.
"No, na tu věc pod vodou," vysvětlila mu trpělivě Hermiona a než jí kdo stačil cokoliv říct, proměnila se ve vydru a zmizela pod vodou.
"A to měla strach, že se její proměna nevyužije," zaskřehotal Ron.
"Nevím jak ty Rone, ale já bych raději nevěděl, co pod tou vodou je," přiznal se upřímně Harry.
Netrvalo to dlouho a z vody kus od nich vyplavala z obrovským pískotem vydra, která se okamžitě vydala k loďce. Vypadalo to, že ji někdo pronásledoval. Harry s Ronem okamžitě naskočili do loďky nehledě na Wultorfa, který byl naštěstí hodný kus od nich a vypadalo to, že se má pomalu na ústup nebo ho přinejmenším jeho kořist začíná nudit. Z místa, kde se Hermiona vynořila, se začínaly objevovat obrovské vlny, jako kdyby se za ní měla vynořit nějaká budova. V momentě, kdy Hermiona doplavala až k lodi, proměnila se zpátky a nalezla dovnitř, se něco tmavého začalo objevovat pod vodou.
"Nachystejte si hůlky, tohle bude dost špatné," upozornila své dva kamarády Hermiona s hůlkou stále ještě namířenou na tmavý flek na vodě. Ten téměř po tom, co domluvila, zrychlil a voda se neuvěřitelnou rychlostí zvedla obrovský kus nad loď.
"Držte se!" křikla na ně Hermiona. Skrz obrovské proudy vody, které jakoby se snažili Rona, Hermionu a Harryho přehodit přes palubu jejich lodi, se objevila obrovská černá stvůra.
"Co tohle je zač?" snažil se Ron překřičet ten hrozný hluk, který stvůra vydávala.
"Kdybys dával aspoň někdy pozor, tak bys věděl, že jsme se o Certosovi učili už dávno v jedné z hodin Obrany proti černé magii," kárala ho Hermiona.
"Vypadá, jako přerostlá ryba s velkými zuby," pronesl Ron, jako kdyby se svoji nevědomost snažil zachránit.
"Teď opravdu není dobrá chvíle na hádky," upozornil je Harry. "Co na něj platí," zeptal se Hermiony nehledě na to, že tím také přiznal svoji nepozornost v hodinách.
"Měl by na něho platit oheň, ale tím ho jen na chvíli zastrašíme, a pak se objeví znovu, a ještě s horší náladou, protože oheň může ve vodě uhasit a rychle se mu hojí rány," začala Hermiona ve výkladu, "jeho krev se často přidává do různých léčebných lektvarů..."
"Toho nás ušetři Hermiono!" křikl na ni Ron a přitom ukázal na vracejícího se Wultorfa, který nejspíš zaslechl ten strašlivý řev a tak se vrátil. "Jsme v pěkné bryndě a na tu potvoru platí leda oheň, který může uhasit," rozčiloval se a zamířil na Certose, "Incendio!"

V ten moment Ronovi vyšlehl z hůlky plamen, který zasáhl Certose. Ten se ale po chvíli zmítání a strašlivého řevu ponořil pod vodu a bylo zjevné, že takový oheň jej ani nedonutí odplavat, protože zůstal ležet těsně pod hladinou a nenávistnýma krvavě červenýma očima sledoval své nepřátele. Harrymu bylo jasné, že teď už do vody nemůžou. To už se ale na ně řítil s obrovským řevem Wultorf.
"Není na výběr Hermiono," podotkl ještě než se změnil v hipogryfa.
"Harry ne!" slyšel ještě křik Hermiony a Rona, když vyrazil naproti Wultorfovi. Harrymu bylo jasné, že se s ním utkat nemůže. Pravý hipogryf by jej nejspíš mohl přemoci, přestože Wultorf byl třikrát tak větší, ale Harry nebyl zvyklý takhle bojovat. Zato v letu byl opravdu výborný a tak udělal kolem Wultorfa smyčku a rychle se stočil pryč od jeho přátel. Nevěděl, jak se má svého protivníka zbavit tak, aby stihl zachránit i Rona s Hermionou dříve, než je roztrhá Certos. Zkusil udělat pár rychlých obratů a zjistil, že Wultorf, díky své velikosti, není tolik obratný jako Harry, proto se rozletěl směrem ke skalnatým pahorkům na levé straně jezera. Harry doufal, že se mu podaří Wultorfa přimět, aby jej slepě pronásledoval a narazil pak do jednoho ze skalních výčnělků. Jedině tak by pak získal čas doletět pro své dva přátele.
Vybral si tu nejširší a nejšpičatější skálu a rozletěl se k ní. Ještě na moment se rozhlédl za sebe aby se ujistil, že jej Wultorf sleduje. Ten byl očividně naprosto bez sebe a rychle Harryho doháněl. Harry začínal mít obavy, že ještě než stihne udělat obrat těsně u skály, Wultorf jej zachytí. Nebyla ale jiná možnost. Harry mával křídly tak rychle, až začínal pociťovat strašlivou únavu a každé mávnutí pro něj bylo nesnesitelně namáhavé. Přesto vytrval a blížil se proti skále. Těsně u ní se prudce stočil nahoru. Cítil jemné šimrání na břiše, jak se jej větvičky dotkly. Zároveň ucítil lehké škrábnutí v zádech. To způsobil Wultorf, který jej málem dostal. Místo toho teď narazil prudce v obrovské rychlosti do skály takovou silou, že se několik kamenů navrchu na skále uvolnilo a spadlo dolů. Wultorf strašlivě zaúpěl, ale potom padal až do rokliny, odkud bylo slyšet jen dlouhé ticho. Harrymu bylo jasné, že jej nezabil, jen omráčil, a proto se vydal okamžitě na pomoc Hermioně a Ronovi. Certos se očividně znovu pokusil zaútočit, protože teď ležel pod hladinou na jiném místě, odkud začínaly vyrážet podivné zlé zvuky a bubliny, Hermiona se držela Rona a ten na něj stále ještě mířil hůlkou. V momentě, kdy se Harry přibližoval k loďce, Certos vyskočil z vody a znovu zaútočil na Hermionu s Ronem, který se však tentokrát netrefil a paprsek z hůlky Certose minul. Harry okamžitě zaútočil na soupeře a drápy se mu zaryl do tvrdé hlavy. Okamžitě jej však pustil, protože Certos byl tak těžký, že by jej s sebou stáhnul do vody a tak jej Harry jen srazil dolů. Toho musel hned využít a tak se přiblížil k lodi, se které na něj Ron a Hermiona mohli vyšplhat. Okamžitě se natočil směrem, kde jim zmizel jednorožec a vydal se prudce vpřed. To už za sebou slyšel zlověstný řev. Netušil, jestli to byl Certos, ale podle toho, jak mu tuhla krev v žilách tušil, že to byl spíše probraný neodbytný Wultorf. Takhle rozzuřeného ho Harry potkat už nechtěl a tak přidal. Na kraji lesa se zastavil, aby mohla Hermiona s Ronem slézt. Harry se rozhodl, že zůstane v podobě hipogryfa, kdyby se objevilo další nebezpečí. Domníval se, že už jsou dostatečně blízko na to, aby mohli čekat nějaké nástrahy.
"Vidíte tu loď?" ukázala Hermiona na loďku těsně od nich. "Nejspíš vím, kdo tu byl a kdo nám sem nastražil Wultorfa," hlesla zlostně.
"No a kdybychom to obešli, bylo by to lepší," prohodil Ron a vypadalo to, že je ještě pořád trochu vyděšený.
"To si nemyslím Rone," odporovala mu Hermiona a když si všimla jeho nechápavého pohledu, pokračovala. "Ta cesta by byla delší a určitě o mnoho nebezpečnější. Podle těch skal, co tu jsou, tam někde bude neprostupná cesta a tak toto bude asi jediná cesta."
"Tak jak se sem dostal tak rychle ten jednorožec?" nedal se ještě pořád Ron.
"To je docela dobrá otázka, ale určitě se sem nedostal tou cestou, která vypadá lehce," pokračovala Hermiona. "Jestli to má být tajné místo, tak tam kvůli bezpečnosti vede jedině jedna cesta a díky téhle loďce víme, že jdeme správně." Harry s Hermionou naprosto souhlasil a tak vyšlápl vpřed, aby dal najevo, že už není moc času diskutovat. Ušli ještě malý kousek, když se Harry zarazil. Kus před ním stála stříbrná brána, která jej svou září pálila do očí. Teprve až se Harry pořádně zadíval, zjistil, že je zabudovaná ve skalní stěně.
"Co se děje Harry?" zeptala se jej Hermiona, jako kdyby tu bránu neviděla. I Ron se tvářil pozorně, jakoby spíš čekal nějaký útok nebo něco, co Harry slyší a oni ne. Přitom brána byla volná.
"Á, je tu skála, dál se asi nedostaneme," hlesla Hermiona nešťastně, očividně už byla velmi unavená. Bylo už sice ráno, ale mezi stromy sotva prolezlo pár paprsků. Harrymu bylo jasné, že jsou v cíli. Ta skála byl průchod tam, kam potřebovali. Mohl ji vidět jen kouzelný tvor nebo zvíře. Harry do Hermiony lehce strčil a zahleděl se znovu na skálu. V ten okamžik to Hermioně došlo.
"Je čas se přeměnit Rone," vybídla ho, ten se ale tvářil nechápavě.
"Nezapomeň, že jsem lev, Hermiono, já přes tu skálu nevyšplhám," ujišťoval ji.
"Nech toho Ronalde," zarazila ho Hermiona, "Harry vidí něco, co my dva nevidíme, chápeš?
Tak do toho." Chytila svoji hůlku, bylo poznat, že se musí soustředit co nejvíce díky únavě, která pomalu zasahovala i Harryho.
V momentě, kdy se k hipogryfovi přidali i lev s vydrou, vydali se všichni tři vpřed přímo k bráně ve skále, kterou bez problémů prošli. Pro Harryho oči to byl velký problém projít a něco vidět přes tu velikou záři. Na druhé straně pro ně ale bylo přichystáno obrovské překvapení. Harry měl pocit, že se nemůže nadechnout. Před ním se objevila mýtina, o které se mu zdávalo. Vše bylo naprosto stejné, jako v jeho snu. Stromy, které tu po stranách stály, spolu s větrem jakoby zpívali nějakou kouzelnou písničku, která dávala pocit úžasného klidu. Něco tu však bylo jinak. Harry se okamžitě proměnil v člověka a Hermiona s Ronem jej následovali. Cítil, jak z něj pocit bezpečí a klidu vyprchává. Bylo to nejspíš způsobeno tím, že toto všechno působilo jen na zvířata. Nikde v okolí tu však nebylo živé duše až na temnou postavu která vyšla ze stínu u skály. Vedle ní se plazil had, kterého už Harry také znal a z jeho druhé strany postával s šíleným úšklebkem na tváři Harryho známý, kterému se podařilo lstí Harryho přemístit z turnaje o kouzelnický pohár přímo do spárů Voldemorta.
"Barty Skrk," sykl Harry zlostně, ale jeho nepřítel nepromluvil. Harry tušil, že to nemá dovoleno.
"Harry, jak úžasné, vidět tě zde a vědět, že dokážeš i něco jiného, než užívat si slávy,"ten hlas byl Harrymu tak nepříjemný, že na krku pocítil husí kůži.