Konec
29. červenec 2009 | 16.10 |
Dívám se do zrcadla a nechápu, kdo je ten mladík, který se v něm odráží. Je tomu již dlouho, kdy jsem se tam podíval naposledy. Od té doby se hodně věcí změnilo. Dodělal jsem si závěrečný ročník v Bradavicích, ovce jsem zvládl na výbornou. Potom jsem studoval na bystrozora. Odešel jsem však ve třetím ročníku, abych hledal ty zpropadený viteály.
Proč?
V 7. ročníku, do kterého jsem šel jen kvůli Brumbálovi, nechtěl by, abych nechal studia hned po jeho smrti, jsem se dal znovu dohromady s Ginny. Byl to opravdu nádherný rok, byli jsme spolu pořád. Když jsem složil zkoušky a dostal se na vysokou bystrozorskou, pořád jsem se s Ginny stýkal. Doopravdy jsem ji miloval. Byly to nejkrásnější roky v mém životě. Ale všechno krásné v mém životě končí vždycky příliš brzo. Když jsem byl na honu za viteály ve druhém ročníku, neunikl jsem jedné kletbě, která se velmi podobala Sektusempra. Ginny to hodně vyděsilo a proto na mě chtěla dávat pozor. Když jsem ve třetím ročníku našel poslední viteál, šla se mnou. Nikdy jsem ji neměl brát s sebou. Když se mi podařilo zničit poslední viteál, přemístil se tam nějaký smrtijed. Jako by byl napojen na ten předmět a přemístil se sem ihned, jakmile se ho někdo dotknul. Ginny si ho nevšimla a chtěla mě obejmout proto, že se mi to konečně podařilo. V tu chvíli ten šmejd vyslal nějakou kletbu, která ale nezasáhla mě. Nebyla to avada, bylo to horší. Ginny naráz zbělela a zůstala mi bezvládně viset v náručí. Nezemřela, ale to kouzlo ji velmi oslabilo, zabíjelo ji pomalu. Nemohla dýchat, jako by se jí v těle všechno zmenšilo. Muselo to hrozně bolet, ona však nekřičela, nikdy nekřičela. Jen jí tekly slzy. Těsně předtím, než zemřela se na mě podívala a její poslední slova byla: "Miluju tě. Ještě se potkáme, budu se ..." Víc mi toho už neřekla, protože ruce, které měla kolem mého krku ochably úplně a svezly se po mých zádech na ramena, až zůstaly jen volně viset podél těla. Pohled na ni, jak upírá svoje oči někam do prázdna, jak jí její zrzavé vlasy padají do obličeje a ona s tím nic neudělá. Její ruce už neměly tu sílu, jako si pamatuji, jen tam visely a já věděl, že jsem ji ztratil. Navždy. Tehdy jsem se rozhodnul, že Voldemorda zabiju. Za všechno, co mi udělal, ale hlavně za Ginny.
Dnes je jeho poslední den. Dnes vydechne naposledy a já se mu konečně pomstím. Severus mi řekl, že dnes plánuje útok na jednu mudlovskou rodinu. Tam ho dostanu. Právě odbíjí osmá hodina. Zvedám se, abych sešel schody a setkal se se zbytkem Řádu, kterému teď velím. Po mém dostudování mě Minerva přijala a stanovila vůdcem. Stojím přede dveřmi a za mnou se shlukují moji druhové v boji, kolik už toho se mnou zažili, dnes to všechno skončí, konečně.
"Všichni víte, co se dnes stane a doufám, že jste se na to připravili. Dnes bude konec Voldemordovy krutovlády. Takže, jděme." Tohle jsou moje slova před posledním soubojem. Stane se ze mě vrah, ale je to jen malá oběť za to, co všechno moje oběť udělala. Oběť, to je poprvé a naposledy, co někdo nazve Voldemotda obětí. Ale dost už vzpomínek, musím jít vyplnit věštbu.
S doprovodem několikahlasým PRÁSK se před dům na severu Anglie přemístilo asi 50 kouzelníků. Na nic nečekali a ihned se vydali ke vchodu do domu. Jedním z těch kouzelníků je i asi 21 letý mladík s nachovou jizvou na čele, v očích mu hoří plamen, který dokazuje odhodlanost ve vyplnění tohoto úkolu. Když se mladý kouzelník dostal do domu, stačilo mu 5 vteřin aby nasměroval jeho doprovod správným směrem. Došli do rozlehlé místnosti, ve které stály v kruhu vysoké postavy v černých pláštích. V jejich středu seděl na trůnu "muž" s bílou pokožkou, hadím nosem a rudě zářícíma očima. Toto byl objekt jejich zájmu. Když Voldemord zvedl oči dosud upírající na stvoření, které zdánlivě připomínalo člověka, svíjející se v agonii na zemi zahlédl svého soka. Věnoval Harrymu dlouhý pohled, při kterém se mu snažil dostat do hlavy, podařilo se mu však pouze dopravit do chlapcovy mysli dvě slova. "Godrikův důl." Tato věta Harrymu probleskla hlavou a trvalo mu dobrých pět sekund, než mu došlo co tím myslí. Na víc nečekal a s PRÁSK se přemístil na místo skonu jeho rodičů.
Po přemístění jsem se objevil na liduprázdné ulici před troskami čehosi, co mělo zdánlivě připomínat dům. Ihned jsem poznal, o jaký dům se jedná. Naposledy jsem tu byl, když mi byl jeden rok a vzpomínka na okolnosti pořád bolí. S třesoucí se rukou jsem zabral za dvířka branky dosud stojícího plotu. S hlasitým vrzáním se dvířka otevřela a já se vydal až k domovním dveřím, které byly zčernalé od požáru. Chvíli jsem si je se slzami prohlížel, než jsem sebral odvahu a prošel i těmito dveřmi. Objevil jsem se v normální chodbě. Vůbec to tu nevypadalo tak jako zvenku. Všechno bylo opravené a nikde ani stopa po požáru. Rozhodl jsem se, že se podívám na místo, kde jsem měl pokoj a kde zemřela moje matka. Když jsem se dotkl zábradlí, které stálo podél celého schodiště, zablesklo se mi v hlavě a já spatřil těsně přede mnou stát otce s hůlkou v pozoru. Když jsem se otočil, spatřil jsem za sebou další přízrak minulosti a to tentokrát samotného lorda Voldemorda. Okamžik potom, co jsem se dostal do víru vzpomínek skrze mne prolétl zelený paprsek ohlašující kletbu, která se nepromíjí a zasáhl mého otce. Když jsem spatřil jeho nehybné tělo jen tak ležet na schodech, stekla mi po tváři osamocená slza. Stekla mi až k bradě, kde se odpojila od kůže mého obličeje a padala k obličeji mého mrtvého otce. Těsně předtím, než dopadla, se mi obraz rozplynul a já se ocitl zpět v přítomnosti. Setřel jsem si mokrou cestičku, vytvořenou pro onu slzu, která byla uroněna pro mého nejbližšího. Ani jsem si to neuvědomil, ale ocitl jsem se ve svém pokoji. Stále tu byla moje postýlka, do které mě matka naposledy uložila. Přišel jsem k ní blíž a letmo se dotknul dřevěné kostry. Znovu se mi zablesklo v hlavě a já se opět vrátil do minulosti. Otevřely se dveře a do nich vběhla moje matka. V očích se jí zračila hrůza, ale jednala pohotově. Hůlkou zamkla dveře a rychle se vrhla k mé postýlce. Vytáhla mě z ní a naposledy mě políbila na čelo. Hned poté se však začaly ozývat rány dopadající na dveře, což byl jasný důkaz toho, že je otec již mrtvý. Trvalo sotva deset vteřin, než dveře povolily a matka ztuhla. Do poslední chvíle mě chránila a proto jsem musel být svědkem její smrti i toho, jak se Voldemort skřehotavě směje pohledu na bezvládně ležící ženu, která byla statečná až do konce. Díky pohledu na moji mrtvou matku i díky smíchu Voldemorda se mi z očí spustily další dvě slzy. Slzy byly právě v půli své cesty, když se Voldemord otočil ke mně, aby ne mě bez okolků seslal kletbu, která již dvakrát prozářila náš dům. V okamžiku, kdy z jeho hůlky vylétl zelený paprsek Avady, mi obě slzy ukáply a obraz se znovu rozplynul a já stál v prázdném pokoji se zarudlými tvářemi. Rychle jsem si obě tváře otřel, naposledy se otočil a letmým pohledem jsem přejel celý pokoj, než jsem vyšel zpět do spodního patra. Tam jsem se vydal chodbou přímo ke dveřím vedoucím do zahrady. Vyšel jsem do sluncem zalité zahrady s udržovaným trávníkem, muselo být krásné tady trávit odpoledne se sklenkou osvěžujícího nápoje a jenom tak se opalovat. Teď však nebyl na nic takového čas, protože na druhé straně této okouzlující zahrady stál jeho sok. Voldemord tam stál ve svém černém plášti s hůlkou v ruce. Já jsem si ho chvíli prohlížel a klidným krokem postupoval až k němu. Cestou jsem si také nachystal hůlku do bojové pozice.
Teď tu stojím tváří v tvář ztělesnění zla. Hledím do tváře smrti s úmyslem jejího absolutního zničení.
"Potkáváme se znovu na místě, kde to celé začalo, že ano?" řekl mi posměšně. Když viděl, jak jsem zatnul ruku, ve které třímám hůlku, pokračoval. "Jak na tebe tohle místo působí? Spousty vzpomínek, že ano? Pro mě také. Tady jsem zanechal jednu práci, kterou teď hodlám DOKONČIT !" Poslední slovo zvolal a seslal na mě zelený paprsek Avady. Já mu bez problémů uhnul a ujal jsem se slova.
"Už nejsi tak rychlý, jako když jsi byl mladý že? Máš pravdu, je tu pro mě mnoho vzpomínek, vzpomínek na utrpení, které mi teď dávají moc tě porazit. TOME!" Stejně jako před okamžikem jsem poslední slovo zvolala a vyslal na něj stejnou kletbu. Myslel jsem přitom na nenávist, kterou k němu cítím po vyvraždění mých přátel a rodiny. Bylo to poprvé, kdy jsem ji použil, ale byla silná. Bohužel však minula svůj cíl. Voldemord se jen líně vyhnul mojí kletbě, ale oči mu rudě žhnuly zlobou, kterou v nich probudilo moje oslovení. Tome, tak se přeci jmenuje a jak to jméno nenávidí! Jak si ho tak prohlížím, zdá se že se na moji jednoduchou lest chytil a je patřičně rozzuřený. Vyšleme k sobě poslední zuřivé pohledy a ve stejném okamžiku na sebe sešleme ty nejhorší kletby. Kvůli nenávisti, která nás oba naplňuje se ani jeden nepohneme. Voldemord byl však rychlejší než já a proto mě jeho paprsek zasáhl dřív. Poslední, co si pamatuju bylo zelené světlo, které pohltilo všechno kolem mě. Mrazivý pocit rozlévající se po celém těle a utišování tlukotu srdce. Seběhlo se to tak rychle! Už nedýchám, už nežiji. Co se ale stalo? Zabil jsem ho?
"Harry!" slyším najednou z dálky, proto se obrátím, abych zjistil původce tohoto zvolání. Oči se mi rozšíří v čirém úžasu, když před sebou spatřím svoji matku, která se usmívá a odkrývá tak svoje dokonalé zuby. Pokynem ruky si mě přivolá k sobě, já neváhám a ihned se jí vrhnu do náručí. Ona mě pevně obejme, ale jen krátce, protože si mě na okamžik odtáhne.
"Harry, ty jsi to dokázal! Bylo velké štěstí, že jsi zemřel dříve než on. Ty jsi byl poslední viteál. Kdybys ho zabil dřív, zemřel bys zbytečně a my také. Jsi šikovný a tak podobný otci!" Z očí se jí začaly kutálet slzy, já jsem jí je chtěl osušit, ale vtom se rozezněl nějaký, pro mě neznámý, hlas. Jeho původce nebyl vidět, ale to nebylo potřeba. Stačilo vědět co říká.
"Harry James Potter dnes udělal největší skutek pro lidstvo a proto je mu udělena milost. Může se vrátit zpět a dožít svůj dlouhý život. Zlo je zažehnáno a na světě vládne znovu nastolená rovnováha." Ihned po tomto prohlášení mě matka políbila tak, jak to udělala když mi byl rok. Odtáhla se ode mě a pohladila mě po tváři. V té chvíli se mi všechno zatočilo a já omdlel.
Probudil jsem se na trávníku našeho starého domu. Po důkladném rozhlédnutí jsem zjistil, že několik stop ode mě leží na zemi nehybné tělo nejhoršího kouzelníka všech dob. Vyhrál jsem! Ale pro co teď žít? Už to nebudu já, bude to nový začátek. Měl bych začít tím, že přepravím Voldemorda na ministerstvo. Začnu znova. Budu žít normálním životem! S touto myšlenkou jsem se přemístil z místa posledního skonu.