Já ještě nechci zemřít, ne dřív než....

Seděla na zemi v kamenné kobce.
Jak ráda by byla kdyby ji měl někdo rád.
Jak ráda by někoho měla ráda.
Proč se jenom neumí zamilovat.
Dveře se otevřely.
Popadly ji něčí ruce a táhly ji ven.
Bylo jí dvacet a ještě nikdy nikoho nemilovala.
Babička jí říkala:
Jsi mladá, láska jednou přijde, uvidíš holčičko.
Dopadla na rozbahněnou zem.
O moc se nelišila od té ze špinavé kobky, kde byla týden zavřená.
Žádné jídlo jenom voda.
A pak to ticho.
To nervy drásající ticho. Smrtijedi ji unesli, když se jen tak procházela po ulici.
Dotáhli ji sem.
Plakala.
Bála se.
Prosila.
Ale oni ji jen zavřeli a odešli.
Beze slova!
Sedm dní!
Jak málo stačí k tomu, aby člověk začal šílet?
Možná kdyby jí ubližovali, kdyby se jí posmívali byla by na tom lépe.
Věděla by, že ještě žije.
Takhle tu byla sama.
Pohřbená za živa, v kobce bez oken a čistého vzduchu.
Nebyla naivní, aby si myslela, že ji nechají jít.
Dokonce se ani nesnažila odporovat, když znovu přišli.
Neměla na to ani sílu.
Máš ještě spoustu času holčičko.
Láska se nedá uspěchat.
Jednou přijde, jsi mladá... říkala babička.
Nenechají ji jít.
Jak ráda by aby ji měl někdo rád stejně jako ona jeho.
Ne rád.
Milovat!
Tak jako ona jeho.
Ležela na zemi v potrhaných bílých šatech.
Dlouhé černé vlasy ji zakrývali tvář.
Klepala se zimou.
Zase ji někdo chytil a táhl pryč.
Vůbec to nevnímala.
Stejně jako kapky, které ji smáčely šaty i vlasy.
Položili ji na kamennou desku.
Vlasy rozprostřené kolem hlavy, šedé oči obrácené k měsíci.
Úplněk!
Stejně jako tehdy, když naposledy slyšela to kouzelné: Miluji tě!
Pokaždé se jí do očí nahrnuly slzy.
Ale já tě mám jen ráda!
Další vztah skončil.
"Je to opravdu panna?"
Poprvé za dlouhou dobu slyšela něčí hlas.
"Jistě!"
Odpověděl chladně smrtijed.
Jak ráda by se jednou zamilovala.
Možná, že kdyby překonala to mít rád, bylo by z toho jednou milovat.
Kdyby přehodnotila své rozhodnutí vyspat se s někým do koho bude zamilovaná, na vyspat se s někým koho má rada.
Nebyla by tu!
Možná by se časem i naučila milovat.
Ve světle měsíce uviděla Jeho.
Nebála se bolesti.
Nebála se smrti.
Jenom prostě nechtěla umřít, ne dřív než bude mít možnost milovat.
Z očí jí stékali slzy.
Voldemort pozvedl hůlku.
Proč ten rituál?
Vždyť je čistokrevná čarodějka?
Nikdo ji nenabídl, aby se stala smrtijedkou.
Proč?
Ani nevěděla jestli by nabídku přijala.
Žádné urážky, žádné ponižování.
Nechápala to.
Voldemort pozvedl hůlku.
Ne ještě ne.
Dovol mi aspoň se zamilovat.
Klidně bez odezvy.
Zažít ten pocit růžových brýlí!
"Avada kedava!"
Zelené světlo!
Ale já nechci ještě umřít!
Žádná bolest.
Žádný strach.
Žádný chlad.
Prostě nic.
Jen její průhledné tělo třpytící se ve svitu luny.
Jen několik smrtijedů zírající na ducha právě zemřelé dívky.
Jen kapky dopadající na její chladnoucí tělo.
Já nechci ještě umřít, ne dřív než...