Reya | Velice ráda vás poznávám...

Trochu se pousmál. Dveře se otevřely a do místnosti vběhly tři dívenky. Nejdříve ho překvapeně pozorovaly, než se osmělily a v růžových šatečkách s volánky začaly tančit kolem něho. Jedna na něj z košíčku hodila pár okvětních plátků a se smíchem uskočila, když se po nich ohnal, aby je zachytil do dlaní. Věnoval jí úsměv a dokonalou dvorskou poklonu. Celá zčervenala a vyběhla otevřenými dveřmi ven. Dvě další nelenily a rozběhly se za ní. Mladík bleskurychle přiskočil ke dveřím, ale ty se před ním okamžitě zavřely. Zběsile zalomcoval klikou, jako by doufal, že jednou povolí a pustí ho z tohoto vězení.

  Zase to ticho.

  Naprostá nepřítomnost jakéhokoliv zvuku mu drásala uši.
  Představit si jen zvuk smíchu vyžadovalo nadlidské úsilí.
  Ztěžka dosedl do ebenového křesla potaženého tmavě zeleným sametem. Sebral ze stolku, což byl také poslední kus nábytku, který se v místnosti nacházel, velkou těžkou knihu a otevřel ji. Prsty jemně klouzaly po její kožené vazbě, zatímco rty se lehce pohybovaly, jako by četl nahlas, přestože z jeho úst nevyšla jediná hláska. Oči zdánlivě zahleděné do knihy zíraly někam jinam. Do prázdna. Do jiného světa.
  Do světa, kde mohly běhat dívenky nejenom v růžových šatech, ale i v blankytných, purpurových a zlatých jako slunce... Kde bylo barev, až z toho oči přecházely.
  Tam byl smích, pláč, radost i smutek, světlo a tma. A zpívali tam ptáci. Někde, kde nemusel snít, aby neviděl jen temný pokoj, pouze osvětlený plamenem jediné svíce.
  Nemohlo trvat dlouho, než knihu zaklapl a mrštil s ní prudce ke dveřím. Ne, když svíčce zbývalo stále stejné množství vosku.
  Těžká kniha prolétla vzduchem lehce, téměř jako vlaštovka. V polovině své dráhy však spadla na zem, jakoby jí v tom zabránila neviditelná bariéra. Mladík si povzdechl a složil hlavu do dlaní. Prsty propletl se závojem svých zlatých vlasů a sevřel je tak pevně, že stačilo jen málo, aby mu jich pár zůstalo v ruce. Nemělo by to však žádný efekt. Mohl by třeba bušit pěstí do dveří tak dlouho a prudce, až by každému jinému z rukou kanula krev, jenže jemu by se nic nestalo. Jakoby všechno zůstalo neměné, neporušitelné, nesmrtelné.

. . . . . .

  Pro slzy v očích neviděla. Běžela skoro poslepu, ale jediné, na co myslela, bylo dostat se pryč od pošklebujícího se Malfoye. Od... prostě od všech. Poslední, co chtěla, bylo, aby ten arogantní spratek viděl její slzy. Aby je kdokoliv viděl.
  Nedokázala přiznat ani sama sobě, jak moc jí chybí spřízněná duše. Tady přece mělo být všechno jinak. Sem přece patří!
  Snad možná... ne, cítila to. Cítí to! Patří sem a taky to všem dokáže. Ona má stejné právo tu být, stejně jako Draco Malfoy a všichni ostatní. Nebude brečet kvůli tomu, že nemá kamarády, když si bolestně uvědomuje, že je tu sama. Nemůže zůstat pořád doma, kde je máma a táta. Pokud nechtějí její přátelství, dobře jim tak. Ona jim ho vnucovat nebude. Je tu přece celá knihovna přátel, těch nejvěrnějších.
  Hermiona se prudce zastavila a z očí si setřela slzy.
  Srdce jí vynechalo pár úderů...
  Byla zmatená. Nevěděla, kde je a ani odkud přišla.
  ...pak se rozbušilo dvakrát tolik
  Stála v kruhové místnosti celé z kamene, kterou osvětloval obrovský lustr zavěšený několik metrů nad ní.
  Měla na výběr ze čtyř chodeb, které mířily každá na jinou světovou stranu.
  Měla na výběr ze čtyř průchodů, z nichž každý mohl být nebezpečnou medvědí slují. Hermioně se samým strachem začala třást kolena, když si uvědomila, že se kvůli hlouposti nechala zahnat až do sklepení, do podzemí. Tohle nebylo místo, kterým by někdo chodil A nejspíš ani místo, kde by ji někdo hledal.
  Nebyla naivní, aby si myslela, že zrovna teď je ten pravý okamžik na to, aby uposlechla hesla: zůstante tam, kde jste". Mohla by tu čekat mnohem déle, než jen hodně dlouho. Kdyby tak zjistila, odkud přišla.
  Jenže chodby si byly navlas podobné. Jen vedle každé byl vyryt jiný ornament. Ani ji nepřekvapilo, že představuje zvíře zastupující každou kolej. S nově nabytou nadějí se rozešla nebelvírskou cestou, ale ušla jen pár metrů, než zase s hrůzou vyběhla ven. Ano, nebelvír si nejvíce cení odvahy, ale má jí Hermiona tolik, aby se vydala potmě do neznáma? Navíc určitě běžela osvětlenou chodbou. Bezesporu by si všimla, že nevidí na cestu a přinejmenším by do něčeho narazila. Chodby se kroutily a proplétaly, tudy tedy nešla.
  Bezradně přejela zrakem zbývající tři. Nakonec vešla do té uprostřed. Trochu odvahy jí dodaly louče, které visely po stranách a rozsvěcovaly se tak rychle, jak šla. Pokusila se jednu z nich vzít do ruky, ale bylo to marné.
  Najednou se zasmála. Přestala však téměř okamžitě - z doznívající ozvěny se jí zježily vlasy na zátylku.
  Hůlka! Cítí se tu jako doma, ale přesto ještě po dvou týdnech není schopná využívat svou hůlku. Mohla přece na Malfoye poslat nějaké kouzlo a ne utíkat jak malá holka. Tráví v knihovně většinu času, učí se kouzla napřed a nedokáže využít obyčejné lumos, když má možnost.
  Možná měl Weasley pravdu, třeba se jenom předvádí.
  Hermiona zauvažovala, jestli se nemá vrátit, pak se však přece jenom rozhodla pokračovat v cestě. Po chvíli došla ke křižovatce. Mohla teď jít rovně nebo doprava. Nakonec se rozhodla jít rovně. Aby svou mysl zaměstnala něčím jiným, pokoušela si opakovat přísady do lektvarů. Moc jí to nešlo, protože si neustále v duchu nadávala za svůj nemožný orientační smysl.
  Po několika minutách chůze došla do na první pohled slepé uličky. Hermioně bylo divné, že chodba nikam nevede, proto si pořádně posvítila hůlkou. Na konci chodby se objevila úzká dřevěná dvířka z pod nichž vycházelo matné světlo. Nemohla si jich všimnout, protože byly vidět až když jim byla téměř na dosah. Opatrně k nim došla a stiskla kliku.
  Zatajila dech, jakoby doufala, že budou zavřené.
  Místo toho se ale se skřípotem otevřely dokořán.
  Naskytl se jí pohled na malou komnatu, kde kromě stolu, židle a mladíka, který na ni zíral široce otevřenýma očima nebylo nic.
  Ani se nepohnul. Seděl v křesle, ruce složené v klíně. Hermiona cítila to napětí, které v místnosti přibývalo, s každým jejím nadechnutím.
  Co tu dělá?
  Kdo to je?
  Proč tu je?
  V hlavě jí vířilo množství otázek.
  "Ahoj," odvážila se nakonec.
  Mladík při zvuku toho slova prudce vstal, až se židle převrhla. Dopadla na kamennou podlahu bez jediného zvuku. Hermionu to vyděsilo a chtěla okamžitě zmizet, ale něco v jeho pohledu ji zastavilo.
  Rozešel se k ní, ale zastavila ho neviditelná zeď. Zdrceně se o ni opřel oběma rukama a němě pohyboval rty. Celý se třásl potlačovaným zoufalstvím a Hermiona nemusela být empatička, aby pochopila, že ji prosí, aby neodcházela.
  Beze slova tedy přišla blíž a položila své malé dlaně na ty jeho. Nejdřív polekaně ucukl, ale pak je vrátil zpět.
  Nic necítila, jenom chlad.
  Byl to obraz. Nádherný, dokonale namalovaný obraz němého prince. Tak jí totiž připadal ve svém tmavě zeleném hábitu se stříbrnými knoflíky, na kterých byly vyobrazeni hadi, v černých kalhotách a bíle krajkové košili. Světlé zlaté vlasy se vlnily kolem téměř dokonale souměrné tváře s alabastrovou pletí a zářivě zelenýma očima. Dokonale se v nich třpytil odraz ze svíce, která osvětlovala jak místnost v obraze tak i tu před ním. Vypadal jak princ, nebo alespoň jako nějaký urozený šlechtic. Jakoby někdo živou skutečnost převedl na plátno tak dokonale realisticky a zároveň ji dodal nadpozemskou krásu.
  Když se jí konečně podařilo odtrhnou od jeho očí o krok ustoupila a představila se:
  "Jsem Hermiona Grangerová. Velice mě těší, že vás poznávám, princi."
  Jeho rty se lehce pohnuly a pak se jí uklonil a věnoval jí úsměv. Málem se jí z jeho galantnosti zamotala hlava.

. . . . . .

Mladík dokázal přecházet po svém skromném budoáru téměř hodiny a hodiny, možná dokonce dny. Prostě tak dlouho, než se objevila ta rozkošná osůbka se spoustou vlasů zabalená téměř od hlavy až k patě do černého hábitu. Sice nechápal proč tohle nosí, ale nebylo mu dopřáno, aby se zeptal. Z jeho úst totiž nevyšla hláska, ani potom, co se malá čarodějka pokoušela vyslat jeho směrem různá kouzla. Jeho pokoj zůstal stejně tichý jako předtím. Nebylo slyšet šustot stránek ani kroky, ale mohl poslouchat její hlas, když si stěžovala na lidi, které on neznal a zjevně ani nikdy nepozná. Nebo jak mu vykládá o světě, či jen tak, o hloupostech. Jeho úděl byl zjevně zůstat tu až do svých posledních dnů. Možná navěky. Mluvila jazykem, kterému, ač byl jeho mateřštinou, někdy nerozuměl. Jak je tu asi dlouho? Nechtělo se mu o tom přemýšlet, ne když tu byla a ani když byla pryč. Mučili ho obavy, že jednou se nevrátí. Je to dítě, brzy ji omrzí jeho tichá společnost. On se k jejímu hlasu upínal jako k poslední naději. Slyšel jen ji. Její hlas. Ozvěně jejích kroků a všem ostatním zvukům jakoby bránila silná zeď.

. . . . . .

Zase se kradla tou chodbou. Cítila jak ji zplavují ty samé pocity jako tehdy. Vzrušení, nedočkavost a zároveň strach, že tam nebude. Že ho nenajde.. Přesto to bylo jiné. Známé zaskřípání dveří. Jen trošičku... Radost na mladíkově tváři rázem vystřídalo překvapení, úlek... Naposledy tu totiž byla před... ...nejistota... ...několika lety... Hermiona provinile odlepí oči od podlahy, aby ještě zachytila lehký pohyb rtů. "Ano jsem to já, Hermiona," potvrdí. Je najednou tak snadné rozumět tomu, co se pokouší říct? "Promiň, že jsem tady tak dlouho nebyla..." Další odpověď na jeho němou otázku téměř zašeptá, ale není pochyb o tom, že i tu slyšel. Je těžké rozpoznat plynutí času, když jste v místnosti, ve které se nemá co měnit. Kde svíčka po staletí svítí stejně, kde nechytne papír a ani se nespálíte o její plamen. Kde se nemění nic a nikdo a všechno má svou ustálenou podobu. "Odpusť mi to prosím..." Stejně jako poprvé i dnes se jí z očí hrnou potoky slz. Pocit, že je sama, je stejně silný jako když jí bylo jedenáct. I když tehdy to byl jenom pocit, tehdy měla milující rodiče a budoucí přátele. Stejně jako před tím si sobecky vylije srdce mladíkovi z obrazu, aniž by přemýšlela, jak se cítí on. A on bude mlčky poslouchat a ani se nepokusí o svoje němá uklidňující slova, kterých je všude dost, ale nepomáhají. Přece jenom se Hermiona něco naučila. Dokázala vidět do lidí, vyčíst z jejich pohledu, co je trápí a uvědomit si své chyby. Někdo by řekl, je to jen obraz, ale ona cítila, že tomu tak není, ale i kdyby:
  Nemohla chodit za svým němým princem jenom když ji bolí srdce.
  Nemůže ho jenom sprostě využívat.
  Musí ho odsud dostat.
Dostane ho někam, kde bude moci být s ostatními obrazy, kde bude moci číst knihy. Ne jen tu jednu, kterou už musí znát nazpaměť.
Ještě než se rozloučila, ujistila ho, že se vrátí. Brzy vrátí.
A taky se vracela, mluvila o knihách, o...

  Trávila spoustu času v knihovně a hledala něco, čím by mu mohla některou z nich dát. Muselo to jít. Prostě muselo. I kdyby ji musela vlastnoručně namalovat.

  Běžela chodbou jako splašená, div že neporazila Snapea, který už téměř nevycházel ze svého sklepení. Do dveří vletěla jak hurikán a málem sebou švihla o zem, jak byla horlivá. Mladík jenom pozvedl jedno obočí a tázavě se na ni podíval.
  "Donesla jsem ti knihu" vyhrkla a snažila se přitom popadnout dech. Pohodlně se usadil do křesla a kývl na ni, že děkuje.
  "Ale ne, zvedni se. Já něco zkusím, když se to podaří, můžeš si ji přečíst."
  Nechápavě se na ni podíval.
  "Můžeš si ji přečíst sám. Úplně sám. Pokusím se ji dostat dovnitř," Snažila se vysvětlit.
  Nevěřícně se ušklíbl, ale přece jenom vstal.
  Hermiona rozestavila kolem sebe několik svíček, postavila se doprostřed a začala odříkávat zpaměti naučený text. Když skončila nic se nestalo.
  Nervózně se podívala na svíce a pak s pokrčením ramen vystoupila z kruhu.
  Jen co ho opustila svíce vzplály. Hermiona si oddechla a vzala do ruky knihu, kterou mu donesla. Přišla těsně k obrazu a pokusila se knihu dostat dovnitř.
  Nešlo to. Hermiona bezradně přelétla pohledem místnost a vzdychla.
  Mladík přistoupil ještě blíž a vztáhl ke knize ruku.
  Hermiona se tedy pokusila ještě jednou zatlačit směrem vpřed.
  Plocha obrazu se zavlnila jako hladina jezera a kniha pomalu proplula dovnitř. Hermiona si samým štěstím ani neuvědomila, že její ruka je v obrazu ponořená skoro až po loket.
  Škubla sebou, když se jí dotkla jeho ruka.
  Kniha spadla na podlahu.
  Zvláštní, ale ani tehdy nebylo nic slyšet.
  Jejich ruce se spojily a ona teď jasně cítila jeho promrzlé prsty. Jemně se ji pokusil vtáhnout k sobě.
  Hermiona v tu ránu dostala strach, že ji chce uvěznit v obraze, takže se mu prudce vytrhla a uskočila několik kroků dozadu. V jeho tváři se mihlo zklamání, ale také lítost z toho co udělal.
  Tváře mu hořely a nabraly lehce nachovou barvu. S překvapením si uvědomila, že tohle se ještě nestalo.
  Dvěma kroky byla zpátky u obrazu.
  Nemohla se dívat na jeho zachmuřenou tvář.
  Znovu vzala jeho ruku do své.
  Tentokrát se o nic nepokusil, jen jí věnoval děkovný úsměv.
  A ona zatáhla...