Všechno se hroutí...

Stála na kopci.

Krátce střižené černočervené vlasy jí divoce poletovaly okolo obličeje. Její světle modré oči zběsile pomrkávaly a snažily se zahnat slzy.

Nikdy neplakala na veřejnosti, nechtěla, měla svoji hrdost.

Teď byla sama, 5km za Prahou, a přesto to nešlo.

"Ironie" zašeptala pro sebe, a se zamračeným výrazem si sedla do trávy.

Stáhla si z ramen černý batoh a vytáhla 4 věci které měla nejraději: A4 blok a obyčejnou tužku, láhev červeného vína, mp3 přehrávač a krabičku spartek.

 Tohle byl její svět - dokonalý a neuspěchaný, ne takový jako tam venku. Její obvyklá strnulá maska nyní ležela zahozená, daleko, utopená v moři slz které kdy prolila. Pocity, emoce, strach - to vše jí nyní bylo vidět na očích.

V dálce se zablýsklo, a v zápětí se přidal hrom a silný vítr.

Její oči zalétly k temné obloze, temné jako její duše. Spokojený výraz prolétl její tváří, když si nasadila sluchátka a zmáčkla play.

"Sweet litle words made for silence not talk..."

Na chvíli zasněně zavřela oči a naslouchala. Klavír a housle, milovala je spolu s vybranými slovy songů.

S povzdechem se natáhla po lahvi vína a cigaretách. Milovala červené lambrusco, párkrát se napila a zapálila si cigáro.

Tenhle její svět byl pro ní tak osvobuzující, měla ráda tuhle svojí samotu, falešnou svobodu. Nikdo na ní nemluvil, jen ona a její myšlenky - které poletovaly její hlavou jako černé vrány, nad hřbitovem emocí kde se na náhrobcích tkvěly epitafy kruté reality života.

Vyfoukla kouř, potáhla, vyfoukla...bolest z ní odcházela společně s ním, odcházela jako ona...

Máma.

Lokla si vína.

"Bože" pomyslela si "Bože? ten přece neexistuje, tak co si tu nalhávám není bůh ani ďábel - tohle všechno si vymysleli lidi. Jo ty davy lidí, který nesnáším, ty davy mezi který nerada chodím, jako ten ráno..."

Ráno, Tohle ráno byla na pohřbu.

Lokla si vína a típla nedopalek, pak se natáhla pro blok a tužku a začala kreslit.

Nikdy by nevěřila že k tomu někdy dojde, ksakru! přijde domů a máma nikde, jen zachmuřená rodina v obýváku, teda to, co z ní zbylo. Strnule stojí v předsíni a zírá na dveře od ložnice, prý umřela tam. "Proč tak brzy?"prolétne jí hlavou.

"Prý to byla rakovina kostí tak proč mi předtím tvrdili něco jiného?" Zavrtí nad tím zoufale hlavou. Tohle bolí, a hodně.

"Si už přece velká holka, nebudeš brečet.."

Nikdo jí neobjal a neutěšil, nikdo si nevšiml když odešla.

Dotáhla čáru a začala stínovat, zarazila se a upřeně zírala na svůj výtvor. Nakreslila její portrét. Odložila blok i tužku a složila hlavu do dlaní.

Vytáhla další cigaretu a chvatně ji zapálila, hned na to si lokla vína, a zahleděla se na portrét svojí mámy.

Už nebude litovat, máma s ní bude v jejím světě, budou spolu  sedět popíjet víno a poslouchat hudbu navždy - dokud nepřijde její čas.