5.Kapitola
Harry nevěděl, jak dlouho byl zavřený v přístěnku.
Dursleyovy mu tam občas strčili trochou topinky, nebo studené polévky.
Věděl také, kdy bylo ráno, a kdy večer, nechali ho, aby si došel na záchod. Ale dny mu plynuly velice rozmazaně, trávené v malém prostoru, bez oken, jakéhokoliv světla a přísunu čerstvého vzduchu.
Harry také tušil, že teď měl ´problém´. Neměl kávu a žádný led, aby ho to probralo.
Naštěstí, úkolů od tety Petunie měl Harry požehnaně, ještě že tak, držel svou mysl pryč od snů.
Ano, sny.
Udělali mu ze života peklo, a jen merlin ví na jak dlouho. Uznal však, že nejlepší je spát během dne, kdy Smrtijedi nebyli aktivní, toho se držel.
Stále se vinil ze smrti Cedrika, a jelikož ho sny nutily prožívat onen zážitek pokaždé, když se snažil alespoň na chvíli spát, byl z toho stále víc na dně. Věděl, že je to všechno jeho vina. Kéž by tenkrát neřekl Cedricovi aby vzal pohár s ním ...
Povzdechl si. Pak zívl. Zíval neustále. A teď, když se opět pokoušel zůstat vzhůru ... měl jen nůž, aby ho probudil.
Ano, ´ostrý´ nůž, který Harrymu tak pohodlně spočíval v kapse.
Harry ho nechtěl používat déle než musel, i když se spíše na bolest kterou to přinášelo, těšil. Věděl ale, že nakonec, pokud se vůbec dostane ven, by mohl někdo vidět jizvy a pojal by podezření. To bylo to poslední, co chtěl.
´I když ... nikdo se mě možná na nic ptát nebude ... Ha! Nikdo by se mě ani nikdy nezeptal ... Ach jo, jako bych si nezasloužil zemřít ... Já bych udělal každému jen laskavost, opravdu. Vidět, jak jsem způsobil Cedricovu smrt, způsobil Voldemortův návrat ... nejsem nic jiného než zátěž, nikdo mě nechce, asi jsem přece jenom na obtíž. Nemám ani správný domov a rodinu jsem dávno ztratil ... možná jsem měl Voldemorta nechat mě zabít ...´ dumal.
Teď byla noc, a on nesnesl pomyšlení, že by měl jít spát. Věděl, že ale brzy usne, pokud nezačne něco dělat.
Vyhrnul si rukáv a vytáhl nůž. Trhlinou pode dveřmi viděl ještě tmu, a tak věděl, že je do rána daleko.
Naučil se z nožem experimentovat, větší bolest ho držela vzhůru mnohem déle, než jen malé píchnutí. Přiložil nůž k jeho paži, polkl, a ...
Bolest okamžitě projela jeho tělem, když se chladná čepel nože vnořila hloub do kůže.
Harry těžce dýchal, zavřel oči, zvrátil hlavu dozadu opíraje se o stěnu, a vychutnával si bolest. Kdyby měl štěstí, mohlo to být naposledy za celou noc.
---
-O několik hodin později-
Harry Potter seděl v přístěnku, zíral na tmavý strop nad ním, stále se soustředil na přetrvávající, pulzující bolest v pravé paži.
Ráno teta Petunie otevřela dveře, a pustila Harryho ven, do ruky mu vrazila seznam úkolů a zmizela v kuchyni.
Když Harry dodělal vše co mu teta uložila, pomalu se začal vracet do přístěnku.
"Ne kluku, pojď sem." ozval se za ním zničehonic strýc Vernon, a postrčil Harryho do kuchyně, kde ho donutil sednout si ke stolu. Před něj položil kus papíru a tužku, a pak se nad něj výhružně sklonil.
"Napíšeš těm svým úchylným kamarádům." zavrčel mu do ucha. "Napiš, že se máš dobře, a užíváš si prázdniny ... Piš!"
Tohle Harryho trochu zmátlo, co měl dělat, a tak začal pomalu mechanicky psát co mu strýc říká.
Siriovi celé léto nenapsal. Věděl, že zdaleka uklidňující dopis pro Siriuse, jak strýc Vernon mylně předpokládal, že všechno jde dobře, mu místo toho dá vodítko k pravdě.
Bez
---
"Kde to jsme?".
Rozhlédl se. ´Ach ne, už zase!´ proběhlo mu hlavou.
Černý stín kostela se rýsoval kousek od něj, ...
Harry se probudil s výkřikem.
Slyšel, jak strýc Vernon rozzuřeně huláká v obývacím pokoji. Harry se zaposlouchal.
"VY!" zařval.
"NE! NENÍ DOMA! ODMÍTÁME ABY SE VRÁTIL DO TOHO VAŠEHO SPOLKU!" křičel na někoho.
"VYPADNI Z MÉHO DOMU!"
Harry zaslechl zvuky, snad rvačky, a pak se domem rozlil blahodárný klid.
Po chvíli zaslechl kroky.
"Alohomora," zamumlal něčí hlas, dveře od přístěnku se rozlétly, a Harry zíral do tváře pana Weasleyho.
"U Merlina! Harry!" zděsil se a pomohl mu na nohy, ven z přístěnku. Ron stál za ním, a zahlédl Freda s Georgem jak běží po schodech nahoru.
"Fred s Georgem jdou pro tvoje věci. Naštěstí si Ron vzpomněl, že jsi spával tady, když jsi byl malý." řekl pan Weasley s nesouhlasem v hlase, a zamračeně nahlédl do přístěnku.
"Ahoj, kamaráde." řekl Geroge, sestupujíc po schodech s Fredem, Hedvikou a jeho kufrem.
"No tak, Harry, půjdeme." řekl pan Weasley, a tlačil Harryho směrem ke krbu v obýváku. "Frede, vezmi s sebou kufr."
Fred hodil trochu letaxu do ohně, zakřičel "Doupě!" a zmizel v zelených plamenech.
Harry šel hned po něm.
Krb ho vyplivl v Doupěti.
"Ahoj, zlatíčko," vítala ho paní Weasleyová. Harry si všiml, jak po něm vrhla mírný pohled obav. V tu chvíli, Ron vylezl z krbu a o chvíli později, se k nim přidal i pan Weasley.
"Myslím, že Harry by se měl vyspat," řekl pan Weasley.
"Ne, já ne-" začal Harry, ale uniklo mu další zívnutí.
"Opravdu, Harry drahoušku. Ron ti ukáže pokoj." řekla paní Weasleyová laskavě a odcházela do kuchyně. "Ahoj, Hermiono."
Hermiona se právě vrátila z vedlejší místnosti.
"Přijela dneska ráno." ozval se Ron
"Ahoj, Harry." řekla.
"Odveď Harryho do svého pokoje, hned." řekla paní Weasleyová znovu, a všichni tři šli nahoru.
"Takže ... jaké bylo léto?" zeptal se Ron nervózně Harryho. Odpovědí mu však bylo další zívnutí.
"Vypadáš hrozně unaveně, Harry." řekla ´chytrá´ Hermiona. "Měl jsi znovu ty sny?"
Harry opět zívl a pokrčil rameny. ´Kéž bych mohl přestat zívat, sakra!´
"No ... možná by Ronova mamka mohla mít lektvar bezesný spánek?" navrhla Hermiona, a zkoumala Harryho bledý obličej.
"Půjdu se jí zeptat." s tím se otočila, a zamířila dolů, než někdo mohl odpovědět.
Ron bezmocně pokrčil rameny na Harryho, ten však v duchu děkoval za Hermionin nápad. Určitě nebude mít, alespoň jednou, ty sny.
´Skvělé! No jo, ale teď si o mě zase začnou dělat starosti. Nedělali by si o mě starosti, kdybych byl mrtvý ...´Hluboko v koutku mysli za to byl vděčný, ačkoli, to bylo přesně to, po čem toužil celé léto.
Hermiona se vrátila.
"Paní Weasleyová vaří bezesný spánek. " oznámila jim.
Seděli tiše několik minut. Mezitím Harry přemýšlel, co na to říct.
"Takže ... jak dlouho jsi byl v tom přístěnku?" zeptal se ho Ron nakonec.
"Já nevím," řekl Harry tiše "vzhledem k tomu co se stalo, asi ... ode dne po mých narozeninách."
"Páni, Harry to je osm dní," podotkl vyjeveně Ron, a vyměnil si zděšený pohled s Hermionou.
Opět bylo chvíli ticho.
"Proč jste pro mě přišli?" zeptal se Harry.
"Aha," řekl Ron. "no, profesor Lupin nám poslal sovu, že jsi poslal Siriovi dopis, ve kterém jsi psal že je vše v pořádku, i přesto, že ti Sirius nemůže letos v létě psát, a že jsi neměl nic posílat. Takže počítal, že se něco pravděpodobně stalo, a že jsi nejspíš byl mudly donucen ten dopis napsat ... " Na to Harry zachmuřeně přikývl, pak se přinutil k úsměvu.
"To je v pořádku, i když ..." řekl a doufal, že jeho úsměv vypadal přesvědčivě. Ron se usmál zpět, takže Harry usoudil, že asi ano.
"Brumbál tu byl dnes ráno," řekl Ron šťastně. "Zabezpečil Doupě různými druhy kouzel, dost silných na to, aby tě ochránily."
Harry cítil, jak jím prostupuje pocit viny. ´Weasleyovi ... inu, že jsou tu se mnou, jo, oni ohroženi jsou ...´
Paní Weasleyová vstoupila do místnosti s pohárem bezesného spánku v ruce.
"Tady máš, Harry." podávala mu pohár s mateřským úsměvem. "Arthur musel do Příčné aby sehnal nějaké ingredience, chvilku to trvalo." Harry se na ni usmál.
Věnovala mu další úsměv. "Vypij to všechno."
Harry se nenechal dvakrát pobízet, a tak zaklonil hlavu a vypil všechno, toužil po spánku. Přesto doufal, že ho nic neprobudí.